Každému, kdo byť jen zpovzdáli sleduje vyjednávání nevyjednávání bruselských funkcionářů EU s Británií, musí být zřejmé, že se opakuje pokus o diktát a trestnou výpravu tak jako před lety v případě Řecka.

Alexander Tomský

politolog

Tehdy Unie (německo-francouzský tandem) sesadila řeckého premiéra i vládu a později zlikvidovala pokus ministra financí Yanise Varoufakise vyjednat mírnější režim splátek a částečného odpuštění dluhů. Ten málem skončil ve vězení, protože zvažoval bankrot a opuštění eura. Řecko se stalo vazalským státem Unie podobně jako Kosovo.

Analogie nejsou nikdy přesné, Británie není v eurozóně a z Unie vystupuje, ale vyjednat smlouvu o co nejvolnějším obchodu, o němž pragmaticky ona i voliči brexitu předpokládali, že je v zájmu obou stran, se vládě nejen ani po devíti měsících nedaří, ale stále při jednání naráží na požadavky, které s obchodem nesouvisejí (irská hranice, údajná ochrana občanů EU v Británii, jurisdikce evropského soudu nad dodržováním podmínek) a mají omezit, ne-li přímo znemožnit suverenitu ostrovní říše.

Hlavní vyjednavač za Unii Michel Barnier v září dokonce prohlásil: „My ještě Brity naučíme, co znamená život venku.“ A na každý anglický pokus o nějaký kompromis ve vzájemném obchodu kroutí v Bruselu (Verhofstadt, Tusk, Juncker) hlavou se slovy „ti Angličané snad žijí v nějakém jiném vesmíru“, „ta jejich absurdní, zbožná přání“, „Unie nemůže kompromitovat svou integritu“, „oni si stále myslí, že si mohou vybírat třešničky na dortu“ (či rozinky z koláče), jak Angličany už na počátku jednání v červnu z Bundestagu varovala německá kancléřka. Zdá se, že to všichni v Bruselu teď po anglicku opakují po ní.

Rostoucí obavy z brexitu

O co vlastně jde? Z kakofonie bruselských prohlášení a uniklých interních memorand se rýsují zcela jasné obrysy sporu. V době stále rostoucí euroskepse, jak právě potvrdily volby v Itálii, se bruselští unionisté brexitu obávají, a protože na rozdíl od 27 vlád mají vyjednávání v rukou oni, hodlají prosadit co nejtvrdší brexit, čili takové obchodní vztahy, které Británii maximálně poškodí a zároveň Unii umožní, aby si nad ní udržela veškerou regulační moc.

To ale britská premiérka Theresa Mayová minulý týden ve svém třetím projevu k národu už podruhé odmítla. Připomněla závazné referendum o navrácení suverenity parlamentu, požadující kontrolu britských hranic a financí, čili odchod Spojeného království z jednotného trhu i celní unie. Švýcarské či norské nečlenství v Unii nepřipadá v úvahu, to je totiž součástí volné migrace za prací, nemluvě o platbě do fondu EU a uznání víceméně všech směrnic znemožňujících odlišnou obchodní politiku. V celní unii by Británie nemohla uzavírat smlouvy o svobodném obchodu s třetí stranou. To by ještě nebyla taková tragédie, kdyby se Unie nesnažila udržet si postavení tržního regulátora, což je v případě celní unie sice logické, kvůli původu a stejnému standardu zboží, ale nikoli nezbytné, jak dokazuje volná hranice s Norskem nebo Švýcarskem. Unie se snaží, aby si pod nejrůznějšími záminkami vynutila vazalské postavení Británie. Proto se opět ozvaly z Bruselu uštěpačné poznámky o vybírání třešniček tentokrát dvojnásobných. Předseda Rady EU Donald Tusk vydal nyní v reakci na její projev poněkud vágní směrnice, které prodiskutuje s jednotlivými státy, aby udržel jednotu sedmadvacítky. Trvá ale na dozoru Soudního dvora EU a vyžaduje, aby Británie po opuštění Unie respektovala bruselská pravidla, neboť „naším cílem je zamezit neférové daňové a sociální konkurenci a změnám regulačních praktik“.

Jinak řečeno, Spojené království se má po rozchodu i jako nečlen podřídit unijní regulaci. Jediný volný obchod, jaký je Unie ochotna připustit, se týká výměny fyzického zboží, v níž má přebytek 80 miliard eur, nikoli finančních a právnických služeb, které Británii částečně schodek zahraniční bilance kompenzují. V textu se objevuje požadavek o vzájemném přístupu do pobřežních vod, což téměř zlikvidovalo britský rybolov, a jako podmínku obchodní smlouvy žádají vyjednavatelé „ambiciózní britský návrh volné migrace osob“.

Zdá se, že i Komise má své třešničky. Tusk varuje britskou vládu před „bolestivým ekonomickým důsledkem opuštění jednotného trhu a celní unie“, ale nabízí případné ústupky, pokud Mayová poleví. Apeluje tím na labouristickou opozici, jejíž vůdce, extrémní socialista Jeremy Corbyn, se po dlouhém váhání přiklonil k uznání celní unie. Snad i proto, že Unie vyhlásila neviditelnou hranici v Irsku, což by vedlo k odtržení Severního Irska od Británie. S deseti konzervativními disidenty v parlamentě by mohl brexit zvrátit a možná i vyhlásit druhé referendum. Podle současných průzkumů veřejnosti by dnes snad 51 procent zastrašených Britů hlasovalo pro setrvání v Unii.

To však jsou jen spekulace. Konzervativci se voleb obávají a vůbec není jisté, že by nechali vládu padnout. Jisté je jen jedno. Pro svobodomyslné ostrovany žádná volba mezi tvrdým a měkkým brexitem neexistuje. Jak jim svého času poradil Yanis Varoufakis: S Unií vyjednávat o kompromisu nelze, je to ideologická organizace. Britská vláda by měla praštit do stolu, uvědomit si, že nadstandardní dohoda s komisaři není možná, a obchod by se řídil pravidly Světové obchodní organizace. Bylo by to bolestivé, ale Brusel by možná v něčem ustoupil. Mám pocit, že to Mayová věděla od počátku, ale její slabá politická pozice a rozkol společnosti ji nutí vyčerpat všechny diplomatické možnosti a hlavně – vina za fiasko jednání musí padnout na Unii. Morální vítězství je v politice důležité