Jedním z nejzásadnějších opatření, jež používala firma Baťa, byla účast pracujících na zisku.

Z filosofického hlediska měla by účast zaměstnanců na zisku být samozřejmá stejně, jako je mzda. O to se pokoušeli na začátku století v USA Henry Ford, Taylor, a další, a v USA se s tím seznámil Tomáš Baťa.

Jenomže Tomáš Baťa, zakladatel firmy a vzor pro všechny podnikatele, měl vyšší cíle. Jemu se nelíbilo vyplácet lidem paušální částky jako účast na zisku.

Celé desetiletí mu trvalo, než přišel na to, jak dávat spolupracovníkům, (tj. zaměstnancům v jeho pojetí), účast na zisku tak, aby si ten podíl na zisku zasloužili účastí na řízení dílen. Očekával od toho velké zrychlení vývoje výroby a obchodu. Ale dosáhl mnohem, mnohem víc.

Uvedu zásadní, nejfunkčnější opatření: Rozdělil podnik (technologii) na malé dílny, jež si mezi sebou prodávaly své technologické části, a tak byly (mimo mnohé jiné zásady) zainteresovány na co nejvyšší kvalitě práce, na splnění i na překročení předpokladů, (plánu), i na úsporách všeho, co spotřebovávaly. Elektřinu, vodu, výrobní materiál, atd. (Nedokonalé práce se nepřijímaly na dalším pracovišti!).

 

V mnohých výrobních podnicích se uplatňuje podíl na zisku 13. platem. To nesedělo Baťovi. Tady člověk neví „za co to dostal“, a dostávají to všichni paušálně. Proto si T. B. dal práci, přestavěl podnik na malé dílny, přestavěl účetnictví – dílna byla samostatnou účetní jednotkou, dílna dávala podklady pro účetnictví a lidé si samy vypočítali svou týdenní mzdu a podíl na zisku. Kompletní uzávěrka, jaké mají podniky v březnu i dubnu, měl každý týden.

Každý týden byla i výplata s výplatou podílů na zisku.

Podíly na zisku se vyplácely částečně, velká část šla dělníkovi, mistrovi, vedoucímu, nákupci, atd. na konto. Toto konto bylo účastí majitele na financování podniku, a časem velikou částkou, jež se vyplácela při odchodu z podniku. Přibližně po pěti až deseti letech se účast na zisku rovnala mzdě. A ta byla u Baťů vysoká! (Konto rostlo, peníze sem přicházely každý týden. Používání jich na financování provozu nemělo vliv na jejich výši.)

Co to znamenalo, že desetitisíce zaměstnanců se podílely na financování podniku? Nic méně, než že se stali podnikateli, kapitalisty, a po letech práce i velmi zámožnými lidmi.

A tedy dál: Co to znamenalo, že z dělníka se stal podnikatel? Z Marxova proletáře, jenž potřebuje shodit své okovy – kapitalista?

Nic méně, než konec teorií Marxe a komunistů i socialistů o třídním boji. Edmond Landauer, představitel Mezinárodní organizace práce v Ženevě, prohlásil po návštěvě Zlína (kolem 1933):

Baťa učinil ze zaměstnanců kapitalisty, a tím předznamenal řešení nejpalčivějších problémů, jež trápí svět.

U Baťů nebyly třídy, co by mezi sebou bojovaly o chleba. Že se u Baťů nestávkovalo, nebylo pro malé příjmy. Když se v Mostě do stávkujících dělníků střílelo, u Baťů byl klid.

Třída Marxových proletářů zmizela! Byli jenom podnikatelé, co financovali výrobu a měli z ní podíl na zisku, o nějž se zasloužili. Původní proletáři jsou podnikateli, díky vysokým mzdám a výplatám podílů na osobní konto.

Toto (a mnohé jiné), je podstata Batizmu.

Byla to akciová společnost, ale 100% akcií měl šéf. Tak tomu bylo za Tomáše a Jana, bratrů Baťových. Tak to má být. Osobním vedením a osobní odpovědností za vše, je nejlepší metoda vedení podniku. To vzalo za své Benešovým (přece byl Beneš socialista a přítel Stalinův, a zasloužil se o stát!) znárodněním a v mezinárodním měřítku americkým soudem, který rád zbavil svět nedostižného konkurenta, jakým byl Jan Baťa, a akcie předal Tomíkovi. Tomáš a Jan (15 let těžkého žaláře a propadnutí všehomajetku za to, že málo podporoval odboj!!!) byli odejiti do říše vzpomínek. Velmi mlhavých vzpomínek.

 

7. 7. 2016    Vrbík, Zlín