Před nedávnem jsem se vrátil z východní Ukrajiny. Pobyl jsem zde měsíc v různých regionech, převážně v těch, kde podle našich médií měla probíhat válka či jiné nepokoje. Město Nikolaev, 500 000 obyvatel, zhruba 120 km východně od Oděsy. Do roku 1990 se jednalo o zcela uzavřenou oblast, kam se nejen nikdo z cizinců, ale i ostatních obyvatel Sovětského svazu neměl šanci dostat. Vyráběly se zde jaderné ponorky a jiná námořní vojenská technika. V současné době jedna ze sfér zájmu proruských demonstrantů.
8. 4. 2014. Městem projíždí tři autobusy označené směrovkou Kišiněv – Soči, které tudy jezdí každý den. Vyskáčou z nich desítky po zuby ozbrojených chlapů, kteří obsazují budovu oblastní administrativy. Policie nemá šanci a raději v zájmu zabránit krveprolití ani nezasahuje. Čeká se na podporu ze strany místních lidí. Před oblastní administrativu však přichází jen hrstka demonstrantů, převážně zaplacených nebo přivezených odjinud. Revoluce tady nemá šanci na úspěch, tudíž po třech dnech chlapi znovu nasedají do autobusů a z Nikolajeva odjíždí.
V Nikolaevě žije asi 15% Rusů. Zbytek jsou Ukrajinci, kteří však stejně jako všichni na východě mluví rusky. Úřední nápisy jsou v ukrajinštině, což je zhruba tak všechno, s čím se v ukrajinském jazyce můžete v tomto regionu setkat. Vzhledem k chápání souvislostí, které nám jsou předkládány sdělovacími prostředky, by se dalo očekávat, že východní Ukrajina, která je výhradně ruskojazyčná, bude mít snahu o připojení k Rusku. Není tomu tak.
Obecnou vlastností Ukrajinců ve všech regionech je totální politická apatie. Lidé zde chodí sice k volbám v poměrně hojném počtu, hází však hlas straně, která z jejich pohledu přinese zemi „stabilitu“. V minulosti to byla Strana regionů, nyní by se dalo čekat, že to bude Rusko, které konečně přivede tuto oblast k vytoužené prosperitě a lepšímu životu. Lidé na východní Ukrajině nechtějí změny ve vztahu k větší míře demokracie či snad větší spolupráci s Evropskou unií, současně se však cítí jako Ukrajinci, kteří si přejí především stabilitu a klid na svůj každodenní život. Stejně tak je tomu ve většině oblastí východní Ukrajiny, v Oděse, Chersonu, Záporoží či Charkově. Všichni zde mluví výhradně rusky, k Rusku se však připojovat nechce téměř nikdo.
Doněcká, Luhanská, částečně i Charkovská oblast, to je trochu něco jiného. Tyto oblasti, které spojuje Donbas jako průmyslové centrum východu a největší zaměstnavatel v regionu, sousedí přímo z Ruskem a rodiny místních lidí jsou s Ruskem přímo provázané. Lidé sledují ruské kanály, do Ruska pravidelně jezdí za prací, za svými rodinami a vidí život v této zemi. A vidí taktéž, že Rusko jde rok od roku ekonomicky nahoru. Země, kde jsou výplaty ve městech srovnatelné či dokonce vyšší než v České republice, působí vzhledem k Ukrajině, 20 let stagnující na zhruba stejné úrovni, jako ekonomický zázrak. Do toho potom některé ne obzvlášť šťastné výroky ze strany ukrajinských vládních představitelů ve vztahu k ruskojazyčným obyvatelům a je jasné, že separatisti zde budou mít lepší živnou půdu oproti jiným východoukrajinským oblastem.
Kolem separatistů koluje v našich sdělovacích prostředcích řada různých dezinformací. Údajně se jedná výhradně o Rusy, Čečence či jiné žoldáky, kteří na Ukrajinu přijeli válčit a nemají podporu místních obyvatel. Prvně je potřeba říct, že obyvatelé Doněcké a Luhanské oblasti skutečně Ukrajinu a její novou vládu, částečně i vlivem masivní proruské propagandy, v lásce nemají. Že by však jen tak z ničeho nic vzali do ruky zbraně a usilovali o odtržení, to tak úplně k místní povaze nesedí. Na východní Ukrajině Vám každý zde žijící člověk potvrdí, že povstalci v Doněcké a Luhanské oblasti jsou z 90% místní lidé, kteří však za své válčení pobírají peníze. Jestli je to od Ruska, od klanu bývalého prezidenta Janukovyče nebo od jiných místních oligarchů, to asi nikdo úplně neví. Pravdou však je, že se k těmto separatistům přidala nemalá část příslušníků ukrajinské armády či tajných služeb, kteří se vlivem masivních čistek po pádu prezidenta Janukovyče stali „nepotřební“ a „nedůvěryhodní“. Jaká je úloha Ruska v celém konfliktu, je taktéž hodně spekulativní, ovšem určitě není tak velká, jak se dovídáme z různých prozápadně orientovaných zdrojů. Rozhodně však není zanedbatelná, jak se nám snaží vtlačit na mysl různé prorusky píšící internetové zdroje, jejichž míra propagandy a nevyváženosti (neříkám, že by v některých věcech občas neměla pravdu) má za následek to, že je pro normálně smýšlejícího člověka naprosto nedůvěryhodnou.
Je jasné, že Rusko dodává separatistům řídící důstojníky se zkušenostmi s bojem, kteří mají potřebné know-how. Jestli jim dodává i vojenskou techniku v takové míře, jak je nám předkládáno, to bych si nebyl úplně jistý. V dnešní době, kdy je každý metr čtvereční mapován satelity, které dokážou přečíst novinový nadpis, by dle mého názoru nebylo tak složité vyfotit údajné kolony ruské techniky proudící přes hranici na Ukrajinu.
Další stranou mince je ovšem ukrajinská propaganda, která si s tou proruskou v ničem nezadá. Masírování obyvatelstva informacemi o východoukrajinských „teroristech“ dosahuje mnohdy obludných rozměrů a má za následek ještě větší naštvanost zbytku Ukrajinců, převážně těch žijících na západě. Nikde se samozřejmě nezmiňuje neschopnost válčení ukrajinské armády, která se v útocích proti povstalcům omezuje na masivní letecké údery, které jsou sice účinné, avšak zemře při nich poměrně vysoký počet civilistů, jejichž rodinní příslušníci pak slouží jako další příliv do řad místních separatistů. Míra rozdělení země se tak čím dál zvětšuje, a i kdyby se ukrajinské armádě podařilo separatisty porazit, rozhořčení a nesouhlas obyvatel na Donbasu se jen tak smazat nepodaří.
Dalším oblíbeným slovem, které je v souvislosti s Ukrajinou skloňováno, je „fašismus“. Rusko v tomto ohledu ví, co dělá, jelikož na východní Ukrajině jsou útrapy z 2. světové války vryty do paměti mnoha generací a strašení „fašistickou“ vládou v Kyjevě nese své plody. Je pravdou, že západní Ukrajinci, především ti z Lvovské, Lucské a Rovenské oblasti, mají rádi Stepana Banderu a považují ho za národního hrdinu. Bandera za dobu svého působení sice v závěru 2. světové války s nacisty kolaboroval, především však jako předseda Organizace ukrajinských nacionalistů bojoval za nezávislost Ukrajiny jako takové. Do roku 1944 byl dokonce vězněn v koncentračním táboře, tudíž paušalizovat, že jeho obdivovatelé jsou automaticky fašisty, není zcela na místě. Například tolik skloňovaná organizace Pravý sektor sice sehrála v nepokojích na Majdanu klíčovou roli, její podpora mezi řadovými Ukrajinci je naprosto mizivá (např. v nedávných komunálních volbách v Kyjevě získal necelé 1% hlasů). Ruská propaganda současně nafukuje a přeceňuje roli Pravého sektoru, když na počátku ozbrojených nepokojů obyvatelům Doněcké a Luhanské oblasti masírovala do hlav, že tisíce jejich přívrženců se chystají přijet do těchto oblastí a nastolit zde „pořádek“. A obyvatelé těchto oblastí, kteří před bombardováním uprchli do Ruska a se kterými jsem měl možnost mluvit, opravdu zarytě věří tomu, že ukrajinská vláda jsou jen fašisti a Pravý sektor se chystá na východní Ukrajině provádět genocidy. Přesně jako kdybych slyšel hlavní ruský zpravodajský kanál.
Občanská válka na východě Ukrajiny má prozatím jediný konkrétní výsledek a to je absence jakéhokoliv pravdivého a nestranného informování. Obyvatelé Ukrajiny jsou masírováni buď výhradně jedním či naprosto opačným tokem informací. To přispívá k ještě většímu rozevírání nůžek, které může přerůst v mnohem větší konflikt, než ten, který se odehrává na východě Ukrajiny a je omezen zhruba na rozlohu našeho Jihomoravského kraje.
S odstupem času je taktéž na místě položit si otázku, jestli události na Majdanu, kde jedním z cílů bylo omezit moc oligarchů, měly pro budoucnost Ukrajiny skutečně pozitivní roli. Prozatím to totiž vypadá tak, že jeden velký klan (Janukovyčův) odešel, aby byla posílena role menších oligarchických klanů v jednotlivých regionech. Hřivna během půl roku oslabila více než o 35%, současná „proreformní“ vláda se před schválením klíčových protikorupčních zákonů raději sama rozpustila. Ukrajina mezitím ztratila Krym a mezi některými východními regiony a zbytkem vyrostla vysoká ideologická propast. Půjčkou ze strany MMF jsou z velké míry spláceny náklady na občanskou válku a Ukrajina opět stojí nad propastí naprostého bankrotu.
A ukrajinští oligarchové? Ti se výměnou za beztrestnost přidali na stranu ukrajinské vlády, která je jim zavázaná, že v jiných regionech (Charkov, Oděsa) nedošlo k tomu, k čemu v Doněcku a Luhansku (například v Charkově oligarcha židovského původu Ghenadiy Kernes, jinak platící na Majdanu projanukovyčovy provoktéry, místní separatisty jednoduše přeplatil). Role oligarchů na Ukrajině významně vzrostla, což bude mít za následek skutečnost, že ve vztahu k běžným lidem se na Ukrajině jen stěží něco změní. A byl bych strašně rád, kdybych si za rok přečetl tento článek a mohl říct, že jsem neměl pravdu.
http://petrjurcik.blog.idnes.cz/c/419162/Mesic-na-vychodni-Ukrajine-pul-roku-od-Majdanu.html
