V hodinách dějepisu nám učitelé vysvětlovali, jak feudálové vykořisťovali své poddané vybíráním daní ve formě desátku. Za Rakouska Uherska odváděli lidé s nízkým příjmem státu přibližně 1 procento svého příjmu (cca 1500 tehdejších korun ročně), střední vrstva odváděla ze svých výdělků 2 procenta a těm nejbohatším se z platů strhávala 4 procenta.
Dnes odvádí občan prostřednictvím mnoha různých daní cca až 75% ze své mzdy a nikdo se tomu nediví. Pokusme se společně poodhalit a rozplést tajemnou roušku zvanou mizející státní daňové výnosy.

skutečné daňové zatížení

100 000,-Kč  HRUBÝ PŘÍJEM = základna pro srovnání ostatních ukazatelů a stanovení % podílů

Pro lepší orientaci Vám předkládáme srovnání, jehož základem je částka 100 tis. Kč, aby byla představa výše daňové zátěže přehledná a vypovídající.

Při hrubém příjmu pracovníka 100 tis. Kč, dostává stát do svých pokladen od zaměstnance a zaměstnavatele tyto peníze:

Užití čisté mzdy

Za předpokladu 100% užití této mzdy obdrží stát další peníze v podobě nepřímých daní, kterými jsou: Daň z přidané hodnoty / DPH / a Daně spotřební, mezi které patří daně za pohonné hmoty, nemovitosti, alkohol, cigarety a ekologická daň za zelenou energii.

Výpočet Průměrné spotřební daně nelze objektivně stanovit, a proto uvádíme jen částku DPH, kterou lze snadno při užití celé čisté mzdy 71 000 Kč určit, jelikož činí 10% nebo 20%. Většina spotřebního zboží má sazbu 20%, kde nepočítáme se spotřební daní. Pro jednoduchost a srovnání výpočtu tedy budeme počítat se sazbou 20 % na všechno užití.

/ 100 : 120 / x 71 000 Kč

Toto je prostý souhrn faktů, které stát zahaluje houštím tisíců stránek zákonů, vyhlášek a pokynů. Kromě těchto daní stát vybírá ještě mnoho dalších daní od lidí, podniků a podnikatelů – daně z nemovitosti, daně z prodeje nemovitostí, darovací daně, daně dědické, daně z příjmů, daně silniční, atd., atd.

Kde ty peníze jsou, když zdravotnictví je v krizi, školství zanedbané, po silnicích se skoro nedá jezdit, atd. atd.? Platíme tolik za své sociální jistoty, nebo spíš za „jistoty“ vládních úředníků a za jistoty těch, kterým se nechce pracovat? Jestliže podstatně vzrostl počet úředníků, jestliže nezaměstnanost stoupla na dvojnásobek, pak jsou také pochopitelně vyšší výdaje. Větší zdanění práce samozřejmě prodražuje pracovní sílu a vedle zdražování výrobků a služeb vede také k propouštění, protože firmy a podnikatelé buď krachují, nebo nejsou schopní uživit tolik zaměstnanců, kolik by potřebovali. Základní podstata problému naší země spočívá v samotné struktuře produktivních obyvatel.

Přehled aktivních a neaktivních obyvatel:

• 10 506 000 celkový počet obyvatel
• 5 504 000 ekonomicky neaktivních obyvatel
• 5 002 000 produktivních obyvatel
• 2 027 000 výroba
• 589 000 obchod a služby
• 2 386 000 ostatní nevýrobní oblast

Struktura aktivních obyvatel rok 2008:

Zdroj:  http://www.czso.cz/csu/2009edicniplan.nsf/t/FA00348C81/$File/310309103.pdf

Závěrem se dá k uvedeným číslům konstatovat, že cca 20% obyvatel, pracující ve výrobě, tvoří ekonomickou podstatu skutečné vyrobené materiální hodnoty, ze které je následně živen celý náš stát. Ve skutečnosti je v naší zemi pouhých 179 000 zaměstnavatelů, kteří vytváří veškerá pracovní místa. V roce 1989 připadlo na jednoho úředníka 26 obyvatel, v roce 2009 to už bylo pouhých 13 obyvatel. Pokud to takovýmhle tempem půjde dál, dostaví se efekt zvaný sebedestrukce. (viz. Řecko)

Mnoho peněz se však propadne a zašantročí v neprůhledných, pochybných a často předražených státních zakázkách a v korupci spojené s jejich realizací.

Proč je to lidem jedno? Proč se neptají, jak je možné, že v Chorvatsku postaví 100 km dálnice za jediný rok a za poloviční cenu než u nás, proč se neptají, kam se ztrácí stovky miliard ze státního rozpočtu, proč se neptají, kdo jednou bude platit ty ohromné dluhy a úroky z těchto dluhů tak špatně hospodařícího státu, jak dlouho nám porostou daně? Viz. Odkaz: Veřejná žaloba na stát.

Státní dluh – 1 346 000 000 000,-Kč a 500 000 nezaměstnaných.

A již můžeme tušit, proč náš stát je tam, kde je.

Uvedený dluh není náš stát schopen splácet. Splácí jen úroky. Ty již činí 56 898 000 000,-Kč. Ty se každou vteřinu navýší o 4 756,- Kč to je 285 360,- Kč za každou minutu a 17 121 600,- Kč za každou hodinu.

Všechny tyto uvedené skutečnosti nutí stát ke zvyšování daňových limitů, aby vyrovnal narůstající deficit.

A to ještě zapomínáme na spotřební daň, která je na alkoholu, benzínu, cigaretách atd., ta je ve většině případů 30% a více.

Nutné doplatky na léky, školní potřeby, zdravotní péči (zuby, klouby…).

Poplatky za odpad, vodné stočné, energie, kde podíly má zase náš hodný stát, který nám občanům prodává energie mnohem dráž, než ji prodává do zahraničí. Poplatky za komíny, za vodu, která naprší na náš majetek, rozhlas, televize a další. V posledních letech (hlavně v Evropě) se zrodila tzv. ekologická daň, kterou se zdaňuje elektřina, plyn, uhlí a ostatní energetické zdroje.     

K výše uvedeným faktům je třeba ještě přidat skrytou daň, o které se nemluví, a která postihuje všechny bez výjimky. Je to INFLACE. Její rozsah a velikost je pravidelně zveřejňován a pohybuje se dle následující tabulky:

Inflace

zdroj: ČSÚ   http://www.czso.cz/cz/cr_1989_ts/0304.xls

Sečteno celkem se jedná cca 177% za 22 let, tedy průměr je cca 8%. Tato hodnota a postup výpočtu, je ale nesprávný a nevyjadřuje skutečnou míru inflace. Ta je ve své podstatě mnohonásobně vyšší.  

Největší podíl na inflaci má zdražování energií a potravin. Jsou to komodity denní spotřeby, a ty také ovlivňují výši inflace nejprogresivněji. Tyto komodity zdražily nejrazantněji ve stovkách procent a mají největší dopad na obyvatelstvo neboť jejich trvalá a vysoká spotřeba převyšuje vše ostatní.

Zdražení od roku 1989:

Oproti tomu může někdo namítnout, že se také razantně zvedly mzdy, tedy cena práce až na 22 748,- Kč (692%) průměr měsíční výše, ta ale není dostupná většině lidí, proto není adekvátním vyvážením růstu cen.(statistika uvádí, že 60% pracujících nedosahuje na výši průměrné mzdy) A i kdyby částečným vyvážením byla, přichází se značným zpožděním a prodlevou, která na cestě peněz přichází až jako poslední.

Z těchto důvodů je obludný nárůst inflačních cen skrytou daní, která může dosahovat vysokých utajovaných ztrát příjmů obyvatelstva, o které je stát bezostyšně okrádá.

V roce 1997 vydal stát povodňové dluhopisy na 5 let s ročním úročením cca 6%. Paradoxem této údajně výhodné státní nabídky byla skutečnost, že průměrná úroková míra v následujících pěti letech byla také cca 6%. Výsledek = 0. Stát získal od občanů finance, za které jim ve skutečnosti nic nedal. Jak byste nazvali tento chytrý obchodní tah? Myslíte, že slovo podvod nebo podraz státu na své vlastní občany je tím správným pojmenováním?

Cenou peněz není nic jiného než úroková míra a právě ta podléhá regulaci národní bankou. Jediný, kdo smí rozhodovat o jejich tvorbě a tudíž může libovolně ovlivňovat úrokovou míru, je u nás česká národní banka. Je to státem vytvořený a zákonem chráněný monopol. Takže zatímco jinde stát brojí proti monopolům a trestá kartelové dohody, v oblasti peněz sám monopol provozuje.

Když národní banka vytiskne nové peníze, v nejvýhodnějším postavení se ocitá ten, kdo je dostane jako první. Ten je totiž použije ještě při stávajících cenách. Jenže jak se nové peníze šíří ekonomikou, zvyšují se postupně všechny ceny. Čím dále jste v tomto řetězci, tím hůře pro vás, protože nejdříve čelíte vyšším cenám a až poté dostanete do ruky nově natištěné peníze. Celkově vás inflace ochudí. A právě tím se platí za tisk peněz pro vybranou skupinu.

Náklady neseme my všichni v podobě inflace.

Představte si na chvíli, že jste majitelem firmy a dostáváte se do ztrát. Na jejich vyřešení žádný kouzelný proutek neseženete. Nemůžete si natisknout svoje peníze. Pro banku však kouzelný proutek existuje: dostane-li se do potíží, národní banka natiskne peníze a za velmi výhodných podmínek je poskytne dané bance (nebo celému systému).

Náklad onoho „mávnutí kouzelným proutkem“ se nenápadně a nerovnoměrně rozprostře mezi všechny členy společnosti. Je to skrytá daň, o níž se nikde nemluví a kterou neodvádíme na žádném formuláři pro finanční úřad. Přesto ji platíme dnes a denně.

Když je zle, národní banka natiskne peníze a předá je bankám. Kdo vznikající inflaci zaplatí? Všichni ostatní – ti, ke kterým se nově natištěné peníze dostanou až se zpožděním. Tedy my všichni.

Jaká je skutečná výše daňového zatížení občana státem? To je úkol pro hlubší ekonomickou analýzu, která se musí opírat o pravdivé a reálné informace. Zda se jedná o 80% nebo dokonce 85% to by nám mohl říct statistický úřad. Otázkou je, zda tato nepříjemná pravda nebude pro novou politickou reprezentaci příliš horkou bramborou, kterou nebudou ochotni uchopit a uvést ekonomiku do potřebné rovnováhy.

Z výše uvedených údajů se dá vyvodit závěr, že stát z důvodu extremně vysokých nákladů spojených s výdaji na administraci státu a dalších nevýrobních oblastí nesmyslně rozhazuje finance získané prostřednictvím daní, odvodů a dalších zdrojů na podporu oblastí, které výnosy netvoří, ale naopak spotřebovávají, což je také příčinou neuvěřitelně vysokých daní.

Kdyby takto měl fungovat jakýkoliv ekonomický subjekt, zcela jistě by okamžitě zkrachoval.

Stát doposud nezkrachoval jen proto, že vynaložené prostředky inkasuje od občanů zpět formou zmíněné cca 80% -85% daně a to za pomoci neprůhledného a přebujelého daňového systému a skryté inflace.

Naši zákonodárci již léta hovoří o snižování počtu úředníků. Pravda je ale taková, že celá desetiletí jejich počty neúměrně rostou a to téměř na všech úrovních. Dnes se opět hovoří o snižování administrativní zátěže o 5-10 %. Toto číslo je ale zcela nedostačující. Aby se mohly daně dostat do přirozené vyvážené ekonomické potřebné rovnováhy, musí na straně úspor dojít až k 50 – 60%snížení přebujelé a nepotřebné administrativy. Pro správné zjištění a stanovení neutěšeného skutečného stavu našeho státu je nutné provést a důsledně aplikovat provozní a kapacitní audit celého státu na všech jeho úrovních, který odhalí a stanoví únosnou ekonomickou míru a důsledky vyplývající z uvedené nerovnováhy.

Pokud se naplní předběžné odhady a v politické reprezentaci se najde dostatek odvážných, chytrých zodpovědných a hlavně statečných politiků a stát začne aplikovat nutné změny ve snižování přebujelé administrativy, je třeba zcela otevřeně uvést i kolik s tímto opatřením zanikne pracovních míst a jaká podpůrná opatření musí stát učinit, aby eliminoval negativní dopady s tím spojené. Dle předběžných odhadů se může jednat o 500 000 až 600 000 pracovních míst. V této oblasti bude třeba, aby stát ušetřené prostředky, které se mohou jen v nákladech na práci vyšplhat, až na 230 miliard investoval do podpory tvorby nových pracovních míst ať už formou podpory stávajícího firemního potenciálů, nebo do podpory a růstu nových živností a dalších forem podnikání v oblasti obchodu a služeb. Je třeba vést v patrnosti, že je zde také stávající míra nezaměstnaných kolem 500 000, takže zde hovoříme o 1 000 000  potřebných pracovních míst. V první řadě je to celá 1 pětina produktivních obyvatel, která se nepodílí na produkci, ale naopak z této produkce prostředky odčerpává. V druhé řadě pokud by v rámci potřebného přesunu do výrobní oblasti této skupiny obyvatel stát vytvořil vstřícné jednoduché podnikatelské prostředí, nestalo by se nic jiného, než že by náš stát začal mít velice efektivní ekonomiku.

Náš stát se ale staví do role monopolu, který se snaží řídit vše a všude. To je ale to, co žádný stát na světě neumí a svoje služby provozuje neefektivně a vždy velmi draho. A tímto svým chováním demotivuje lidskou pracovní aktivitu.

Provozovat a řídit společnosti umí jen člověk, který je ekonomicky a profesně zdatný, je ekonomicky a duševně spjatý a zainteresovaný v celém procesu a jeho úsilí a schopnosti jsou odměňovány ziskem. Vláda, ministři, poslanci a úředníci s procesem řízení státu nijak ekonomicky profesně a ani duševně spojeni nejsou a ani nikdy nebudou, tudíž ani nemohou stát řídit tak, aby výsledky řízení mohly být na takové úrovni jako u podnikatelské sféry. Vždy to bude spíš pozice podobající se zaměstnaneckému poměru s malou mírou vlastní angažovanosti. Z těchto důvodů je třeba, aby stát pokud potřebuje vykonávat služby obyvatelstvu, tyto služby v co největší míře podporoval za pomocí soukromé sféry a nevytvářel tyto struktury sám.

Potřebný přesun cca 500 000 pracovníků z nákladové položky státu do příjmové bude přinejmenším znamenat nejen cca 230 miliardovou úsporu v nákladech na práci, ale také další značnou úsporu vysokých nákladů spojených s provozem udržení pracovního místa. Uvedený přesun do příjmové oblasti státu ve formě navýšení produkce materiálních hodnot, které státu a celé společnosti jako jediné přináší prosperitu, se projeví okamžitě na produktivitě státu. Tu lze poznat a hodnotit jen na základě výše a progrese daňové zátěže obyvatelstva. Ta je v tuto chvíli neúnosná neboť stát se chová jako nezodpovědný rozhazovačný floutek, kterému slova zodpovědnost, budoucnost a blaho svého vlastního národa neříkají nic.

To, co se ve skutečnosti odehrává na scéně státní byrokracie, se dá jednoduše pojmenovat asi takto: Státní úředník v pozici zaměstnance nemá žádnou motivaci snižovat náklady a zefektivňovat svoji práci. Jeho cíl je přesně opačný. Stát vnímá jako vstřícný bezkonfliktní subjekt, kterému chybí přirozené mechanizmy únosné regulace skutečně potřebných nákladů. A tak úřednickému aparátu nic nebrání ve vytváření nových pracovních míst, která mnohdy vznikají v závislosti na soukromých potřebách úředníků. Těm se takto otevře volná cesta při kontrole, ověřování a hlavně rozhodování o všem, co se jim dostane do jejich vytvořené pravomoci. Jakých tyto mechanizmy mohou dosáhnout obludných rozměrů je patrné na Řeckém zhroucení státních financí. Náš stát zatím takových destruktivních rozměrů ještě nedosáhl, ale pokud nenastoupí cestu k rozumné a únosné nápravě ve vztahu ke snížení byrokratických nákladů, má k problémům Řecka dobře nakročeno.

Tento dokument byl vypracován na základě spolupráce řady zkušených odborníků jak z výrobní, právní a sociální sféry tak z oblasti ekonomických autorit.

Za pozitivní svět zakladatel Petr Havlíček

www.pozitivnisvet.cz