Nádory jsem odstraňoval i prstem

Nikdy mě nenapadlo měřit čas, který trávím
v nemocnici. Je to konec medicíny, dělá to z lékařů dělníky u pásu, říká neurochirurg Vladimír Beneš.
Tereza Blažková
redaktorka MF DNES
Vladimír Beneš se řadí k osmdesátce nejlepších neurochirurgů světa. Loni v říjnu obdržel od prezidenta Petra Pavla medaili Za zásluhy I. stupně v oblasti vědy. „Mám k mozku obrovskou úctu. A mám-li nějakou víru v něco, pak je to právě mozek,“ říká nejznámější český neurochirurg.
Máte za sebou téměř 9 000 operací. Nejdelší trvala 24 hodin. Která pro vás byla nejtěžší?
Uvědomil jsme si to až po dlouhé době. Bylo to někdy v roce 1992. Přišla mi pod ruku dvouletá holčička s aneuryzmatem vena magna Galeni – uprostřed mozku měla ohromné zkraty mezi tepnami a žílami ústícími do hlavní žíly – ta se pak roztáhla do toho aneuryzmatu. Bylo tam plno spojů do jemných žil, všechny byly nadmuté tepennou krví. A já jsem se do toho tehdy pustil, i když bylo na hraně, zda to operovat. V jednu chvíli to prasklo. Pak se naštěstí krvácení spontánně zastavilo, takže jsem mohl operaci dokončit. Ale bylo to fakt těžké.
Jak to celé dopadlo?
Dnes je paní přes 30 let, má dvě děti a spokojeně si žije.
Nemá žádné následky?
Z operace ne. Rodiče s ní nepřišli hned, takže nějaké lehčí následky z doby, kdy jí aneuryzma kradlo z vyvíjejícího se mozku krevní zásobení, má. Ale není to zásadní.
Může se člověk po operaci změnit?
Může. Není to tak časté, jako to bývalo, protože jsme mnohem jemnější, než když se operovalo dříve. Ale může.
Jak?
Jakkoli. Je jedna oblast, kde se pohybujeme relativně dost často. Když ji poškodí třeba krvácení z aneuryzmatu, tak pak někdy přijde manželka a je neuvěřitelně spokojená. A někdy naopak přijde a je absolutně nespokojená.
Myslíte, co se týče sexuálního života?
Jasně. Sexuální výkonnost a libido. My sice víme, kde je ta oblast, ale nevíme přesně, jak ji ovlivnit daným směrem. Kdybychom to věděli, tak neděláme nic jiného a budeme bohatí. A pak se může člověk změnit v úplných detailech. Úplně absurdní byl pro mě kluk, inženýr, architekt, asi tak 30, 40 let. Operace proběhla hladce, vše bylo v pořádku. Za půl roku přišel s papíry na invalidní důchod – po operaci nebyl schopný narýsovat přímku. Toho byste si u jiného člověka ani nevšimla, ale pro architekta to byl tehdy konec kariéry.
Není to tedy tak, že by se změnila celá osobnost pacienta? Třeba z flegmatika se stal cholerik?
To se může stát, ale je to výjimečné. Ještě když jsem pracoval v Ústí nad Labem, operovali jsme muže. Byl oporou celé komunity v městečku v severních Čechách. Byl oblíbený, rodinný typ, ředitel nějaké traktorové společnosti. My ho odoperovali, život jsme mu zachránili a on byl sice dál opora té komunity, akorát z manželky se stala jeho úhlavní nepřítelkyně. Musel se odstěhovat do suterénu a vůbec si jí nevšímal. A když, tak jen ve zlém. Když k něčemu takovému dojde, je to rarita.
Když k vám přijde pacient, poznáte na něm na první pohled, že je něco v nepořádku?
Ne. Jsou vidět poruchy neurologické. Dotyčnému se nehýbe jedno oko, tedy má poruchu okohybného nervu, víte, že je někde chyba. Stejně tak vidíte, pokud ochrnuje. To jsou zjevné signály, ale to bývá většinou pozdě. My máme nejradši, když lidé přijdou na první pohled zdraví, kdy jim někdo náhodou udělá CT hlavy, něco se lékařům nezdá a už se celé kolečko rozjede.
Neurochirurgii se věnujete 45 let, změnila vás nějak?
Myslím, že ne. Spíše jsem k ní odjakživa mířil.
Co vás naučila?
Pokoře. A naučila mě uvažovat velmi realisticky, kriticky a racionálně. Bez toho to dělat nejde. Z neurochirurgie jsem si přenesl do života to, že si vše ověřuju. Chci vše vědět z více zdrojů, chci co nejvíce informací. Pak se může člověk správně rozhodovat.
Několikrát jste řekl, že zajímavá je ta část před operací, kdy nasáváte informace. Operace má být rutina.
Ano. Tím ale neříkám, že by mě operace nebavila, to před ní je ale větší intelektuální výzva. Tam člověk zjišťuje, že každý další střípek je nesmírně cenný. Operace pak musí být absolutně precizní a přesná.
Říkáte, že jste k neurochirurgii vždy mířil. Váš otec byl neurochirurg, syn je také. Je to dané něčím ve výchově, nebo to jsou geny?
Řekl bych, že geny. Já i syn už jsme to tam měli od prvopočátku, ještě v děloze. Navíc si myslím, že neurochirurgie je nejexkluzivnější medicínský obor. Zatím mě nikdo nepřesvědčil o tom, že by byl obor víc vzrušující a kreativní.
Souhlasil s tím i váš táta?
My jsme o tom nikdy nemluvili. On mi nikdy neřekl, co mám dělat. Já to taky synovi nikdy neřekl. To šlo automaticky. Přesně si pamatuji moment, kdy jsem se rozhodl pro neurochirurgii definitivně. Na začátku čtvrtého ročníku medicíny. Jel jsem do Plzně, že tam budu dělat pomvěda (pomocná vědecká síla – pozn. red.) na neurochirurgii. Šel jsem za primářem na sál, tam se stal malér, takže to skončilo otevřenou masáží srdce. Byl to myslím nádor ve třetí mozkové komoře. To byl ten moment, kdy jsem si řekl: tohle chci dělat.
A myslíte si, že v tom budou další generace v rodině pokračovat? Váš syn Vladimír má dvě dcery.
Vnučky jsou na základní škole, ještě mají čas, ale myslím, že už to pokračovat nebude. Tři generace jsou dost.
S tatínkem i synem jste si sice vybrali stejný obor, ta práce se už ale u každého z vás, díky pokroku v medicíně, liší a lišila, přepokládám.
Hodně. Hlavní a zásadní změnou bylo zavedení CT a magnetické rezonance hlavy. Najednou jsme dopředu věděli, co jdeme dělat, předtím než jsme hlavu otevřeli. Mohli jsme to mít rozmyšlené. Kdežto za táty, a já s ním ještě taky začínal, bylo vrcholem, když chirurg otevřel tvrdou plenu mozkovou. Tehdy teprve zjistil, co přesně bude dělat. Protože všechna vyšetření, která měl, byla jen nepřímou známkou nádoru. Odněkud šel tlak. Takže lékař věděl, že nádor bude třeba vpravo.
Ale nevěděl, kde přesně?
Ano, a nevěděl ani, co to bude za nádor. Dnes víme jistě, do čeho jdeme. Mně stačí většinou jeden jediný pohled na rezonanční snímek a vím, s čím mám tu čest. To je absolutní výjimka, když nevíme, o co jde.
Jak dnes vypadá operace nádoru mozku?
Začátek je stejný jako tehdy. Musíme rozříznout kůži a odhalit kost. Uděláme do ní návrt o průměru asi osmi milimetrů a pak máme takovou vrtačku s botičkou, tou otvor objedeme a kost uvolníme. Pak koukáte na zmíněnou tvrdou plenu mozkovou. Pak už přijde na řadu mikroskop nebo exoskop (digitální mikroskop, tj. kamera – pozn. red.), tvrdá plena se otevře a pak už se koukáte, kde, co a jak uděláte.
Vím, že jste mi kdysi vyprávěl, že jste nádory odstraňoval i prstem?
Naposledy to bylo před pěti lety v Harare (hlavní město Zimbabwe – pozn. red.). Metastázy se takhle dělávaly. Prostě vydloubnete nádor prstem. Ale to je dávno. A nešlo to vždy. Nicméně můj šéf primář Malý vždy říkal, že nejjemnější nástroj je prst. A je to pravda. Ale už se to nedělá. Navíc obvykle tumory nevyndáváme v celku, ale po kusech.
Rozdělíte je?
Rozstřiháme je na menší kousky, postupně je zmenšujeme a zmenšujeme. To je jediná možnost, v celku je nevytáhnete. Utrhli byste i to, co je v okolí, a to bývají důležité struktury. Nejdřív musíte vidět, co v okolí nádoru je. Jestli tam není céva, hlavový nerv nebo významné mozkové centrum. Od toho musíte nádor pečlivě oddělit a pak se dá teprve odstranit. Jako ve válce. Napřed obklíčit nepřítele, přetnout mu zásobovací linie – u nádoru přetnout cévní zásobení. Pak ho postupně po kouscích zmenšovat. Nakonec odstranit zbytky v linii doteku. A pak zrekonstruovat území.
Jak dlouho taková operace trvá?
Jak která a jak komu. U bazálních nádorů jsou to tak tři hodiny. Ale čas operace je nejméně důležitý parametr. Samozřejmě je divné, když někdo dělá vyhřezlou ploténku tři hodiny a ostatní půl hodiny. Na druhou stranu pokud jsou výsledky dobré, tak proč lékaře blamovat za čas.
Jak se starat o mozek? Máte nějaké tipy?
Je to úplně jedno. Mozek je tak složitý a řídí vše. I sám sebe. Neříkám, že by si člověk nemohl trénovat paměť, ale nemyslím si, že můžeme zásadně mozek ovlivnit. Ale ublížit mu lze. Všemi návykovými látkami.
Jak se koukáte na nedávné protesty mladých lékařů, které spustila snaha o navýšení přesčasů?
Neměli jít dělat medicínu. My máme podle Evropské unie dovoleno pracovat maximálně 42 a půl hodiny za týden. To znamená, že na výchovu chirurga dnes nemáme 23 000 hodin, jak jsme mívali dřív, ale 11 000 hodin. Za tu dobu ho nevychovám. Ani náhodou.
Na druhou stranu, není pochopitelné, že chtějí i čas na soukromý život?
Je to jiná generace, člověk to akceptuje. Ale já, když jsem byl mladý, tak jsem ze špitálu de facto neodešel. Byl jsem tam pořád. V Ústí neproběhla díra do hlavy, abych u toho nebyl. I když to bylo o víkendu večer. Vyrazil jsem z domova a šel se tam podívat. Nikdy mě nenapadlo ten čas měřit nebo zkoumat. Když člověk něco chce dělat, tak pro to musí něco udělat. Tady je to dát tomu čas. Podle mě je to konec medicíny.
Jak to myslíte?
Dělá to z ní záležitost dělníka od pásu. S tím přijde i ta mentalita a nezájem. Ale je to holt generační problém, kdy lidé dávají přednost věcem kolem. Tiše doufám, že se i mezi nimi najde dost těch, kteří tomu budou ochotní věnovat to, co to potřebuje. Nicméně společnost je civilizačně na konci.
To nezní moc optimisticky, to mi k vám nejde.
Já jsem optimista, ale to je fakt. Na konci byly vždy hry. Starý Řím byl v rozkladu, a čím víc byl v rozpadu, tím víc se bavil.
Myslíte si, že naše společnost je v rozpadu?
Určitě. Každá civilizace někde začíná a někde končí. My jsme nemocná civilizace, která se hrabe jen ve svých vlastních problémech.
Co s tím?
Nic, konec něčeho je vždy začátek něčeho nového, takže uvidíme, co přijde. Teď se máme hodně dobře a vymýšlíme si kraviny. Kyvadlo je hodně vychýlené na jednu stranu a musí se vrátit zpět. Na tom druhém konci jsou Hitlerové, Stalinové, totality. Optimista jsem v tom, že věřím, že by se nemuselo zhoupnout až na ten druhý konec. Že se zastaví někde před a zůstane zase u toho zdravého rozumu.