Publikováno s laskavým svolením autora odpovědí MUDr. Jana Hnízdila

Je korupce opravdu vážným problémem našeho zdravotnictví?

Korupce je nejvážnějším problémem naší společnosti. Podle aktuálních údajů jsme se v žebříčku hodnocení její míry propadli na třiapadesáté místo (ze 178 hodnocených zemí). Lépe jsou na tom dokonce Omán, Botswana, Seychely a Bhútán. Zdravotnictví je zrcadlem stavu společnosti. Je korupcí těžce nakažené. Infekce se šíří od drobných dárků lékařům od farmaceutických firem, přes provize za předepsané léky, výlety do exotických zemí, zmanipulované klinické studie a výběrová řízení, jak je bezelstně popsal ředitel FN Motol Ludvík. Podle střízlivého odhadu Transparency International ČR nás korupce ve zdravotnictví každoročně přijde na 27 miliard. Peníze pak nutně chybějí na platy zdravotníků. Především je to ale obrovský hazard se zdravím. Ohrožuje každého z nás. Je to hrozivé vysvědčení naší politické reprezentace. Je to ale také vysvědčení naší lhostejnosti, pasivity a strachu proti korupci vystoupit.

Jaké kroky by vedly k jejímu skutečnému potlačení?

Protikorupčních zákonů, deklarací a kodexů máme víc než dost. Problém je v tom, že nejsou respektovány. Policie nešetří. Soudy nesoudí. Zaměstnávají je spory o to, jestli je označení „justiční mafie“ přijatelné a výstižné. Já si myslím, že ano. Všechny velké korupční kauzy totiž vyšly najevo díky investigativním žurnalistům – panu Klímovi, Kroupovi, Landovi, Kmentovi a dalším. Koncem ledna zveřejnil reportér ČT Landa příběh pacienta, od kterého ošetřující urolog cynickým způsobem vymáhal peníze za operaci. Neměl pro ni zajištěné odpovídající podmínky. Hořovická nemocnice ji dokonce neměla vůbec nasmlouvanou. Policie o případu věděla dva měsíce a nekonala. K akci ji přiměl až tlak reportéra Landy. Ani odhalení investigativních žurnalistů už ale nevyvolávají velký zájem. Korupčních kauz je mnoho, rychle se střídají, nevedou k žádnému postihu. Veřejnost vůči nim otupěla. Zvykli jsme si. Situace nápadně připomíná New York koncem devadesátých let. Když se stal starostou Rudolpho Giuliani byly vraždy, loupeže a přepadení na denním pořádku. Lidé se báli vyjít na ulici. Policie byla úplně paralyzovaná. Giuliani tehdy jmenoval policejním šéfem Williama Brattona. Ten začal New York čistit podle teorie rozbitých oken. Policisté tvrdě stíhali jízdu na černo, graffiti, močení na ulici, rozbíjení oken, zdánlivé maličkosti. Drobná kriminalita je ale podhoubím pro velké zločiny. Na ulicích zavládly čistota a pořádek. Změnily se podmínky, kontext, a postupně ubylo i těžkých zločinů. To je návod. Ukazovat prstem na kauzy Gripenů, Pandurů. OpenCard, lyžařského šampionátu v Liberci, čističky odpadních vod nebo IZIP nestačí. Prostor je potřeba začít čistit zdola. Pak dojde i na největší korupci.

Co brání jejich realizaci a jaké je naděje, že se jich dočkáme?

Realizaci kroků proti korupci brání systém. Medicínsko-farmaceutický komplex (propojení medicínských špiček, farmaceutických firem, úřadů, pojišťoven, podnikatelů, politiků) je korupcí tak prorostlý, že v jeho rámci nemá problém řešení. „Jestliže nemá problém řešení v rámci systému, nejde již o problém, ale o systémovou vadu. Takový systém se vlastní vahou hroutí.“, píše Francis Fukuyama v knize Konec dějin. Přesně v takové situaci se nacházíme. Pokud budeme na realizaci kroků k potlačení korupce čekat, tak se jich nedočkáme. Tlustí, líní a zkorumpovaní kapři si rybník sami nevypustí. Proč by to také dělali, když je nikdo nenutí. Ty kroky musíme začít dělat okamžitě, každý sám za sebe, v nejbližším okolí a ve vlastním zájmu. Jinak se v tom páchnoucím bahně všichni udusíme.

Vyšlo v únorovém čísle časopisu Občan v síti, celá anketa na www.sdruzeniobcan.cz