Německý ústavní soud zarazil plán Scholzova kabinetu utratit v přepočtu 1500 miliard korun za boj s klimatem. Německo je příliš malým emitentem, aby mohlo globální klima ovlivnit, takže soud budoucí generace Němců rozumně chrání před sobeckým zadlužováním generací současnou
Jak nevídané, že v Německu má zbytky zdravého rozumu alespoň někdo, totiž tamní ústavní soud. Předevčírem rozhodl zarazit plán Scholzova kabinetu využít v přepočtu 1500 miliard korun veřejných peněz na boj s klimatickou změnou. Německo je už nyní globálně příliš malým emitentem škodlivin, aby mohlo jakkoli zásadněji klima ovlivnit – byl by to boj s větrnými mlýny. Soudci z Karlsruhe správně upřednostnili blaho a životní úroveň budoucích generací a odmítli je sobecky zadlužovat generací současnou.
Jedná se o další ránu německému zelenému mámení, které je nejvíce bezohledné právě vůči dnešním dětem, a zejména těm ještě nenarozeným. Spočívá totiž v tom, že se má nyní největší evropská ekonomika v důsledku připravovat o svoji konkurenceschopnost a německé veřejné finance postupně o svoji udržitelnost. Oboje může dramaticky snížit životní úroveň dalších generací. Připomeňme, že Německo je výrazně zadluženější než Česko, o němž přitom někteří tuzemští politici už pár let tvrdí, že má rozvrácené veřejné finance, ba málem bankrotuje. A Německo je tedy podle nich v pohodě?
Kdo je na tom ještě hůř
Ne, ani Německo nemá veřejné finance v rozvratu, tím méně v bankrotu. Ale přesto se nad jeho ekonomikou nevídaně zatahuje. Němci snad i proto hledají národy, jež jsou na tom ještě hůře. Všimli si Česka. To je podle několik dní starého článku předního německého deníku Die Welt „nemocným mužem Evropy“. Alespoň z ekonomického hlediska. Jako jediný ze států EU se dosud makroekonomicky nezotavilo z pandemie. Německo na tom ale není o tolik lépe a vlastně na nepříznivém stavu českého hospodářství nese zásadní podíl. Pokud je Česko „nemocným mužem Evropy“, nakazilo se právě od Německa.
O snad žádné jiné zemi EU nelze tak přesvědčivě jako o Česku říci, že je z energetického hlediska 17. spolkovou zemí Německa. Takže Česko prakticky nejvíce ze všech doplácí na nezvládnutou německou energetickou transformaci, tzv. Energiewende.
Energiwende a také zelená agenda EU, které pramení z do značné míry stejného myšlenkového a světonázorového zdroje, představují klíčové důvody churavění jak německé, tak zprostředkovaně i české ekonomiky.
Vždyť třeba největší německá automobilka Volkswagen pozastavuje nábor nových zaměstnanců. Zatím ani nestanovila, do kdy má opatření trvat. Jedná se o další viditelný příznak, že německý, ba evropský autoprůmysl čelí závažné ztrátě konkurenceschopnosti. V září německá vláda ukončila dotační podporu při pořizování firemních elektrovozů. Přitom bez dotací na tom výrobci elektroaut v Německu budou ještě hůře než dosud. O čemž svědčí i nedávné oznámení Volkswagenu, že nebude stavět továrnu na baterie do elektrovozů, gigafactory, o niž usilovalo i Česko. Fialova vláda pro továrnu dokonce vyčlenila prostor dosavadního armádního letiště Plzeň-Líně.
Evropský autoprůmysl v čele s tím německým se ocitá v kleštích drahých energií na jedné straně a dusivé regulace výroby aut se spalovacím motorem v podání Bruselu na straně druhé. Za drahé energie může kromě války na Ukrajině zejména zmíněná zelená agenda EU, resp. cesta k uhlíkové neutralitě roku 2050, známá jako Green Deal. A zčásti jsou drahé energie důsledkem Energiewende, jež největší evropskou ekonomiku letos dovedla k vypnutí už všech svých jaderných reaktorů.
Čínská továrna za humny
Další problém pro Evropu, Německo i Česko představuje vzmach asijské, hlavně čínské konkurence, třeba v elektromobilitě. Největší čínský výrobce elektroaut (a po americké Tesle druhý největší na světě), automobilka BYD, postaví svůj první závod v Evropě v Maďarsku. To vše právě v době, kdy Volkswagen razantně škrtá, neboť absolutně nezachytil trend elektromobility a nedokázal zároveň v Bruselu ubránit vozy se spalovacími motory před oním zeleným mámením.
Přitom z hlediska objemu globálních emisí je jedno, zda v EU kompletně jezdí auta se spalovacími motory, nebo kompletně elektroauta. Globální emise budou plus minus stejné. Vždyť veškerá auta se spalovacími motory v EU se na globálních emisích podílejí z jednoho až dvou procent. A elektroauto je náročné na emise při výrobě a částečně i provozu, zejména je-li napájeno elektřinou vyrobenou z uhlí. Teď tedy, zdá se, budou v EU jezdit více a více elektroauta. Ovšem dost možná hlavně ta čínská.
Úpis sponzorovi Hamásu
O Německu se ještě před pár lety říkalo, že má vše – zejména energetickou a přistěhovaleckou politiku – promyšlené a že vše zvládne. Teď se na 15 let upsalo Kataru, sponzoru Hamásu, k odběru plynu, neboť si povypínalo jaderné elektrárny. Ulicemi mu pochodují masy propalestinských antisemitů, které zjevně nedokázalo začlenit. Automobilový průmysl se mu vinou nezvládnuté energetické přeměny a zelené ideologie hroutí v přímém přenosu. Číňané mu „za humny“ staví svůj první evropský závod na elektroauta. Teprve po více než 30 letech plně doceníme prozíravost britské premiérky Thatcherové, jež oponovala znovusjednocení Německa. Asi již tehdy tušila, že Němci nečiní malé chyby.
Fialova vláda zmírní „lex ČEZ“, informuje Bloomberg. Kabinet zjevně ustupuje tlaku menšinových akcionářů, včetně fondů z USA, a podřizuje se i ekonomické realitě dneška
Fialova vláda pravděpodobně zmírní navrhovanou legislativu upravující zákon o přeměnách obchodních společností, informuje dnes agentura Bloomberg, citující své blíže nespecifikované zdroje.
Vláda se zjevně zalekla hrozeb žalob menšinových akcionářů ČEZ a hodlá zřejmě právě proto uvedenou legislativu zjemnit. Menšinoví akcionáři ČEZ mají z velké části za to, že navrhovaná legislativa se účelově týká podniku ČEZ a má zajistit jejich vytěsnění z akcionářské struktury podniku za pro ně poměrně nevýhodných podmínek. I když vláda, včetně premiéra, tvrdí, že navrhované úpravy daného zákona jsou obecné povahy, podstatná část menšinových akcionářů ČEZ míní, že jde ve skutečnosti o „lex ČEZ“, jehož vlastně jediným cílem je usnadnit státu ovládnutí energetického podniku či jeho rozdělení a plné ovládnutí jeho části.
Sněmovní Ústavně právní výbor také dnes již potřetí odložil rozpravu právě nad vládním návrhem úprav zákona o přeměnách obchodních společností. Podle ministerstva spravedlnosti, které novelu zákona předkládá, vládní koalice stále hledá kompromisní východisko.
Skoro se tedy vskutku zdá, že vláda možná už nechce ČEZ – či jeho část – zestátnit. Ostatně už začátkem letošního září premiér Fiala zaskočil nejednoho energetického experta či akcionáře ČEZ. V reakci na celkem nevinný dotaz agentury Reuters překvapivě uvedl – citujme –, že nikdy „nemluvil o státním převzetí výroby elektřiny, ale mluvil o tom, že stát musí získat významnější kontrolu nad energetickou infrastrukturou,“ například v podobě již vládou schváleného zakoupení zásobníků na plyn.
Jenže loni v červnu premiér v televizním projevu k národu přiblížil vládní strategii spočívající opravdu právě v převzetí výroby elektřiny, a tím pádem tedy také cenotvorby v oblasti elektřiny. Opět citujme: strategie měla zajistit, „aby stát získal v blízké budoucnosti pod kontrolu celou síť tuzemských klíčových elektráren, tedy vlastní výrobu elektřiny.“
Takže v červnu 2022 vláda plánovala dostat pod svoji kontrolu výrobu elektřiny, ale v nejpozději od září 2023 je vše nějak jinak.
Tato překvapivá otočka může signalizovat, že vláda se prostě právě nyní snaží vycouvat ze svého kontroverzního záměru zestátnit podstatnou část výroby elektřiny v ČR, což by fakticky znamenalo získat pod stoprocentní kontrolu podnik ČEZ, resp. alespoň tu jeho část, do níž výroba elektřiny spadá.
Vládní otočce ostatně nasvědčuje i vyjádření Karla Haase, poslance ODS a zpravodaje legislativy označované jako „lex ČEZ“. Ten pro Hospodářské noviny už koncem léta uvedl, že probíhají diskuse ohledně tři variant úprav dané legislativy. Všechny tři přitom znamenají, že by stát neměl možnost ani po přijetí „lex ČEZ“ tento podnik či jeho část převzít na základě souhlasu pouze 75 procent hlasů přítomných na valné hromadě.
Jinými slovy, vláda se zřejmě vskutku zalekla reakce na dosavadní záměr přijít s legislativou umožňující faktické zestátnění výroby elektřiny na základě souhlasu pouze právě 75 procent hlasů přítomných na valné hromadě. Ta by jí sice umožňovala vytěsnit zhruba 30 procent menšinových akcionářů ČEZ za pro ni poměrně výhodných podmínek, rozuměj poměrně levně. Riskovala by ovšem žaloby a třeba i mezinárodní arbitráže, protože mezi menšinovými akcionáři ČEZ jsou například i významné a finančně silné americké fondy.
Navíc, vzhledem k tomu, že se vládě daří „zalepovat“ svůj dluh i bez zestátnění ČEZ, a vzhledem k tomu, že situace na energetických burzách napříč EU se stabilizovala, se podstoupení rizika spjatého se zestátněním ČEZ jeví jako stále méně adekvátní, ba už jako kontraproduktivní. Tlak veřejnosti na snížení cen elektřiny opadá, přičemž ovšem ta samá veřejnost celkem ochotně splácí vládní dluh skrze inflaci, resp. hlavně takzvanou maržovou inflaci, tedy skrze svoji krotkost v mzdovém vyjednávání.
Dramatický loňský nárůst ziskovosti firem jako ČEZ, Agrofert a mnohých dalších, a tím pádem výrazný nárůst příjmů veřejné kasy z dividend či z daní ze zisku firem, odráží právě takzvanou maržovou inflaci. Firmy těžily z mimořádných okolností války, jejichž dopad často ještě ve spolupráci s vládními i opozičními politiky zveličovaly, takže vystrašená veřejnost byla ochotna tolerovat navýšení cen v obchodech citelně nad rámec objektivního růstu nákladů. Navíc si ve svém úleku veřejnost není stále ani nyní s to říci o adekvátní přidání, čímž marže, tím pádem zisky svých zaměstnavatelů dále zvyšuje.
Vždyť podle průzkumu poradenské společnosti PwC z přelomu roku si letos o přidání plánovalo v Česku říci nejméně lidí ze sledované takřka padesátky zemí. Uvážíme-li, že Česko vykazuje jednu z nejvyšších inflací z těchto zemí a má mezi nimi nejpřehřátější trh práce, jedná se o až neuvěřitelný výsledek a přesvědčivé potvrzení – a to v mezinárodním srovnání – bojácnosti Čechů ve mzdovém vyjednávání.
Češi tolerují vysoké marže firem, kterým tak kvůli tomu narůstá zisk, díky němuž – resp. díky daním a dividend z něj – pak vláda „zalepuje“ svůj dluh. Průběžný schodek státního rozpočtu se v posledních měsících vyvíjí poměrně příznivě a vládě se zřejmě letos nakonec vejde do vytyčeného schodku 295 miliard korun. A ratingová agentura Fitch prognózuje od příštího roku stabilizaci deficitu veřejných financí k HDP na řadu let dopředu. Jiná světově významná ratingová agentura, Standard & Poor’s, zase letos v říjnu potvrdila Česku hodnocení bonity jeho úvěruschopnosti na stupni „AA-“. Agentura dokonce ponechala beze změny i ratingový výhled, který tudíž nadále zůstává „stabilní“. Celkové hodnocení Českého veřejného dluhu v podání Standard & Poor’s tedy zůstává neměnné už od srpna 2011.
Tak proč by Fialova vláda za takových podmínek – a s tak „poslušným“ národem – měla usilovat o získání kontroly nad cenotvorbou elektřiny a zestátněním ČEZ riskovat střet s armádou právníků toho či onoho (nejen) amerického fondu, kteří rozhodně tak tolerantní a krotcí jako česká veřejnost nebudou?
Česká ekonomika byla i loni „jako cedník“. Z okolních zemí zůstala jedinou, z níž lidmi vytvořené bohatství masivně mizelo bez náhrady do zahraničí, vyplývá z dat Světové banky
Loňský rok jednoznačně potvrdil postavení české ekonomiky jako vysoce „odtokového“ hospodářství. Objem vytvořeného bohatství, které z České republiky bez náhrady mizí do zahraničí, je v posledních letech tak značný, že zemi náleží nelichotivé přední příčky ve světovém žebříčku podle právě rozsahu odtoku bohatství.
V roce 2022 bylo Česko mezi okolními zeměmi jedinou, jejíž obyvatelé měli k dispozici méně bohatství, než kolik reálně vytvořili, a to pouze zhruba 96 procent. Hrubý národní důchod v přepočtu na osobu totiž zaostal za hrubým domácím produktem v přepočtu na osobu, jak ukazují data Světové banky.
Pro srovnání, takoví Němci disponovali přibližně 110 procenty bohatství, které na svém území vytvořili, a to i díky přílivu bohatství vytvořeného například právě v Česku. Rakušané pak měli k dispozici 108 procent bohatství, které vytvořili. Poláci sice zůstali „na svém“, ale Maďaři či Slováci dokázali ukazatel rovněž přetočit „do plusu“.
Každý obyvatel ČR, včetně nemluvňat, tak měl loni v průměru k dispozici o zhruba 25 tisíc korun méně, než kolik mu mělo připadat, pokud by v zemi vytvářené bohatství také v zemi zůstávalo nebo bylo v případě odtoku plně kompenzováno přílivem bohatství ze zahraničí, například v podobě dividend nebo investic.
Česko je přední světovou „odtokovou“ ekonomiku již řadu let. V roce 2019, tedy ještě před covidem a válkou na Ukrajině, obsazovalo v rámci zemí OECD první příčku v rozsahu odtoku bohatství, vynecháme-li země označované za daňové ráje.
Stěžejním důvodem enormního odlivu bohatství z Česka je pravidelný, prakticky každoroční, odliv stovek miliard korun do zahraničí v podobě dividend, jenž není kompenzován dostatkem zahraničních investic v zemi.
