Stát „to“ potřebuje. Určitě „to“ „nějak“ využijeme. Proč se stavět na zadní, když souhlasit s „tím“ zabere přece méně času. Určitě nám „to“ pomůže. Ale když chcete znát čísla, protagonisté těchto tezí zarytě mlčí. Prostě netuší, nevědí, jen slepě věří světlým zítřkům, protože jim to politici říkali v televizi a ještě nedávno to přece viselo u silnice na billboardu…

Za výše uvedené „to“ si můžeme dosadit nepřeberné množství různých situací. Můžeme začít aktuálním sčítáním obyvatel, jít přes zvyšování daní, podporu imigrantů, plošnou podporu menšin, dotace do environmentalismu, až po zásah v Libyi. Ohrané klišé, že stát přece ví, co dělá a lidem by neškodil. Tak proč se vzpírat, dělat mu naschvály a neplnit jím předepsané. Respektování zákonů prý přece patří k základům demokracie. Jenže svět a podmínky života na něm stojí v realitě každého dne lidí na zcela jiných základech. Mám na to nebo nemám? Mohu si to dovolit nebo ne? Snažil jsem se dostatečně nebo ne? Mám na to vůbec morální právo? A když jsou zákony proti smyslu logiky, zdravého rozumu a přírodním zákonům, nepatří náhodou mezi demokratická práva občanů se jim také vzepřít a poukázat na jejich nesmyslnost?

Vážení, štíhlý stát ani omylem neznamená vznik anarchie, ale maximální odpovědnost jeho občanů za svůj vlastní život. A to je přesně to, co lidem ukrutně chybí. Nejhorší na tom pak je, že odpovědnost za svůj život nemohou, ba dokonce nesmějí, mít ani ti, kteří by ji chtěli. Platné zákony to nepřipouští a naopak nařizují každému, aby nejenže svou odpovědnost sdílel s ostatními a zejména pak za ně, ale aby se svými penězi a tedy i přírodou jemu vymezeným vlastním časem povinně podílel na důsledcích z nezodpovědnosti jiných. Vznešeně tomu pak říkají sociální stát a solidarita.

Podle mě není horšího filozofického pojetí státu, než je současný stát sociální. V jeho důsledku se menší množství lidí podílí na krmení většiny. V jeho důsledku se nevyplácí pracovat. V jeho důsledku a pod deštníkem stále se rozšiřujících „lidských práv“ přibývají noví neproduktivní lidé ke krmení. Mezi „lidská práva“ protagonisté sociálního státu zařadili už i právo na bydlení, právo na práci, právo na vodu, ba v EU dokonce už i právo na dovolenou, kterou Unie podporuje jen některým z dotací a tedy odvedených daní nebo na dluh svých občanů. Tragédií pro zdravý vývoj jedinců, jejich dětí i společnosti jako celku pak je, že se při tvorbě různých chart o lidských právech zcela zapomíná na vyváženost, zajištěnou povinnostmi. Výsledkem je pak vznik a systémová podpora vynuceného rovnostářství, které s sebou nese stále hlubší naštvanost lidí. Práva jedněch totiž nakonec platí ze své kapsy povinně druzí.

Mnoho lidí si bohužel myslí, že kývat a souhlasit prý nic nestojí. Ani omylem. Kývání je ve svých důsledcích jednou z nejdražších činností pro celou společnost. Naprostou zhovadilostí současného stavu ve společnosti je pak fakt, že kývání jedněch (těch, co nepočítají a počítat nechtějí, protože nemusí) platí zpravidla ti, co kývat odmítají (a počítají, protože chtějí i musí). Ti také ale, na rozdíl od těch, co kývají, ve většině peníze a hodnoty k přerozdělování a utrácení vytvářejí. Čím déle tento stav budeme udržovat, tím větší rozdíly mezi lidmi, pro mnohé paradoxně a s tvrdým přistáním, jednou budou. Ti, co hodnoty k přerozdělování jinými vytvářejí, ti to totiž bezesporu pro uživení svých rodin jednou zvládnou znovu. Ostatní, co se dnes ve víře v současné pojetí sociálního státu vezou, pak nebudou mít co žrát. Dnes opravdové sociální a občanské nepokoje v Evropě nemáme. Je to jen škádlení. Ale až budou, a ony přijdou, pak jedině v důsledku výše popsaného. Jenže málokdo z těch, co kývají dnes, totiž počítá také se zítřkem…
 

 Publikováno s laskavým svolením autora článku pana Františka Matějky

frantisekmatejka.blog.iDNES.cz