Listopad
Je mi smutno při pohledu na českou zemi. Je mi smutno nad tou neschopností národa převzít do vlastních rukou správu věcí svých. Ne, že bychom neměli schopné vůdce. Máme celou řadu skutečně rozumných politiků, kteří se snaží otevřít oči národu a otevřít cestu k lepší budoucnosti. Jenže naše zájmy nejsou jednotné. Mor mamonu nás rozežírá a každý se zuby nehty snaží udržet ten svůj „dvoreček, svoji zahrádku,“ a nevidí, že přichází o celou svoji zem. O svoji svobodu, o svoji hrdost, o svoji budoucnost a budoucnost svých dětí. Nevidí, že tihle loupežníci, kteří si usurpují právo nám diktovat, nakonec ožebračí i ty, kteří stojí stranou. Nevidí, že už dnes exekutoři začínají vyvlastňovat baráčníky i zahrádkáře, kdy si jenom zamanou – a pravda, dnes je to „jenom“ soused, ale nevidí, že zítra to může být on sám.

My jsme si vybrali ohnout hřbety po víc jak šedesát let, a máme vládu k obrazu svému. Je to smutné, velice smutné, že potomci Jana Husa, Jana Žižky, Havlíčka, Československých Legií, praotce Čecha a mnoha dalších hrdých, rozumných Čechů, se hrbí pod knutou lupičů, kteří je rok po roku ožebračují, smějí se jim do tváře a žvaní, že doba je zlá. Ale jak k tomu přijdou naše děti? Dokonce i ty nenarozené.

V jednotě je potřebná síla, ale nejsme schopní se sjednotit, abychom prosadili vedoucí, kteří budou přijatelní národu a budou, skutečně budou, pracovat pro národ. Všichni víme, že současná vláda není náš představitel, že k výměně, dříve nebo později, dojde, ale bojíme se přikročit k činu. Každý rozumný člen národa ví, jak by měla vláda vypadat a jednat. Ví, že dnešní vláda nás nerepresentuje a jenom se veze na hřbetech slušného lidu. Pouhé panské rady utahování opasku pro ty dole a přitom si přivlastňují stotisícové, ba milionové platy hloupých vydřiduchů – jde proti srsti všem rozumným. Už vůbec není třeba mluvit o jejich stamilionových krádežích, a ještě větší neuvážené, nerozumné šustrování. Mají imunitu na všecko – i na odpovědnost. A ono nic.
Nikdo, mimo hospody a doma, ani nepípne!

Skutečná vláda nesmí žít nad národem, ale ruku v ruce s ním, v dobrém i zlém. Přitom to byli oni, kteří devět milionů lidí zavedli na pokraj bídy. Právě ty slušné, poctivé lidi, kteří v potu tváře, den co den, měsíc po měsíci – téměř nereptajíce, vytváří národní bohatství, vláda brousí nejvíce. Přitom tato „vláda“ svými nepromyšlenými činy zničila republiku a národní hrdost a ještě se lidu smějí do tváře. Zároveň a především, neměli ani čas vládnout, zabývajíce se pro ně důležitějšími věcmi – jako privatizovat národní majetek, sobě do kapsy, jeden druhému si nehorázně a nezaslouženě zvyšovat platy, brát úplatky, provádět tunelování, sedět v různých radách a komisích, které především jim sypaly do „strožoků.“ Ovšem to by musela vláda žít s lidem a ne vysoko nad ním – v jiném světě…
Nikdo se ani neptá: „Proč je tedy neplatí Jiný Svět!“

Sám pan president přiznal, že vláda vlastně nepracovala minimálně šest měsíců, (kéž by to bylo „jenom“ těch dvě stě dnů) čekajíc na volby. Přitom brali plný plat. (jeden by se mohl ptát: Proč? Proč se nenašel někdo a aspoň jim to nezapočítal jako neplacenou dovolenou?) Ano, oni neměli čas rozumně vládnout a bohatství naší země se jim pod rukama rozpouštělo do neznáma. Pan president také neměl moc času vládnout – vždyť napsal sto knih, za což mu taky autorská práva „drobátko“ přispěla do kasičky. Sice to byly většinou ekonomické knihy, ale nedalo se z toho vybrat ani padesát stran na nějaký záchranný ekonomický balíček? Jako vysoce školený odborník na ekonomii, nemohl sehnat ani dvanáct ekonomů – nebo i sám, vypracovat záchranný balíček na ozdravění státu? Kdepak, musel psát ty svoje ekonomické i jiné knihy, cestovat po světě a podivně si půjčovat pera, aby sláva národa vzrostla ještě více.
 

Jestliže je pravda, že každá vláda jde až tam, kam jí národ dovolí, tak se musíme sami před sebou stydět.
Je mi smutno při pomyšlení, že Češi mají vládu, jakou si zaslouží.

James Bajaja