SÝRIE: Neuralgický bod planety (3)

Dříve nebo později nějaká armáda zasáhne v Iráku a ISIL bude vojensky poražen, nikoliv však ideologicky. V Sýrii je to o něco složitější. Dnes už začínají někteří bystřejší lidé chápat, že jedinou zárukou, aby se ze Sýrie nestal druhý Irák, je tolikrát proklínaný Asad. Ten má s ISILem svoje zkušenosti, jeho armáda, která sice dostává zabrat, ale na druhé straně získala neocenitelné bojové zkušenosti, si dokáže s ISILem poradit. Jestliže by chtěl někdo argumentovat tím, že se najde druhý Asad, pak mu odvětím, že zatím se nenašel druhý Saddám Husajn v Iráku. Ono to není zase tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, protože i takový diktátor musí umět tancovat mezi vejci a vědět koho a kdy odměnit nebo pověsit, jinak by se dlouho u vesla neudržel.
Problém je v tom, že Západ, za vydatné podpory Saúdské Arábie a Kataru, spustil na začátku syrské krize mohutnou propagandistickou kampaň, po které by si ani pes od Asada kůrku nevzal. Západ podlehl falešnému ujišťování Saúdů, Kataru a nově vzniklých opozičníků, že stačí jenom trochu fouknout a Asad se sesype. Jenže padla kosa na kámen a dnes jsme tam, kde jsme. Tragédie tohoto dramatu spočívá v tom, že ten vlak, který už dávno jede po slepé koleji, nabral takovou rychlost, že nejde zastavit, i kdyby někdo zatáhl za záchrannou brzdu. Otázka zní: co teď? Asada nelze u vesla udržet, protože pak by vzaly za své všechny ty „pravdy“, které byly až do této doby vyrobeny, a to přece není možné, že bychom se mýlili. Bez Asada tu zavládne druhý Irák a ISIL bude na koni. Jestliže si někdo myslí, že sem pošleme armádu, která to zvládne, pak mu doporučím znovu Irák (nebo Vietnam), kde také armáda porazila Saddáma a bylo to k ničemu. Pokud by snad někoho napadlo sázet na nějakou Panarabskou armádu, jak se o tom začíná hovořit, rovnou říkám: “Tak dětinský nápad může mít jen někdo, kdo nezná region. Podobných pokusů tady bylo už několik a všechny skončily fiaskem.“ Nezapomeňte, že jakákoliv armáda vstoupí do Sýrie, bude sice ze začátku vnímána jako osvoboditel a vojáci jako hrdinové, ale za rok to budou okupanti a vojáci zaprodanci, proti kterým je třeba bojovat. Míroví aktivisté světa se už postarají o to, aby odtud politici armádu stáhli (viz Vietnam, Irák) a jejich místo vyplní ISIL č.2. Pak nastane to pravé maso. ISIL bude hrát první housle v regionu. Všechny rozmíšky mezi arabskými státy navzájem budou zapomenuty, na milost bude vzat i Írán, vždyť je to bratrská muslimská země, a potáhne se, no kampak asi, kdo to uhádne, bingo – IZRAEL. Tam jsou přece ti, co za všechno můžou, a pak je tam tučná kořist, která přesvědčí i toho největšího váhavce. Pokud někdo spoléhá na to, že se dnes Saúdská Arábie lísá k Izraeli, pak ho ubezpečuji, že v okamžiku, kdy padne Asad, bude vše zapomenuto a Saúdi půjdou za hlasem své krve.
Ano, slyším vaše námitky, že Izrael má dobře vyzbrojenou armádu, která je vybavena nejmodernější bojovou technikou a vyspělou technologií. Souhlasím, přesto dovolte, abych oponoval, že nejmodernější zbraně a technika nejsou všechno, a dokážu to na dvou příkladech. Jako první bych uvedl dobytí Říma barbary. Barbaři byli v té době proti Římanům špatně vyzbrojení divoši, na které se Řím díval spatra a vůbec si nepřipouštěl, že by mohl někdy takové hordě primitivů podlehnout. Že se jim to podařilo až na několikátý pokus, jen podtrhuje pravdivost mého tvrzení. Jako druhý příklad pro svoje tvrzení uvedu to, co mně vyprávěl můj táta, který byl za druhé světové války zavřený v táboře nucených prací v Německu. Velitelem tábora byl Němec, který bojoval u Stalingradu, kde přišel o nohu. A ten řekl mému tátovi následující: “Měli jsme proti Rusům lepší výzbroj a lépe vycvičenou armádu, ale všechno nám to bylo na nic. Když začal ruský útok, nevěřili jsme svým očím. V první řadě šli ruští vojáci s puškami, za nimi šli vojáci bez pušek, kteří čekali, až postřílíme první řadu, a ti, kteří hned nepadli, sebrali pušky těm padlým a šli proti nám. Tak šla jedna vlna za druhou. Hlavně našich kulometů byly ve dvacetistupňovém mrazu rozpáleny do běla a pak byly dvě možnosti. Buď přestat střílet, nebo ve střelbě pokračovat a čekat, kdy se roztrhne lauf kulometu. Také nám začalo docházet střelivo. Teprve v poslední vlně útočících Rusů šli celkem dobře vyzbrojení vojáci, kteří nás kosili jako obilí, protože už jsme neměli z čeho a také čím střílet.“ (Nepřipomíná vám to něco? Že by nebožtíka Kaddáfího? Ten přece řekl: “Naší nejsilnější zbraní jsou dělohy našich žen.“)
Jestli si někdo z Evropy řekne “dobře Židům tak, mají, co chtěli“, jak je teď zvykem hlásat na starém kontinentě, pak může vzít na to jed, že Izrael je jen přestupní stanicí, další na řadě bude Evropa. Izrael má tu smůlu, že je v první frontové linii a schytává to všechno hned z první ruky. To, že teď v EU přijímáme uprchlíky ze Sýrie a, nebojím se rovnou říci, toho nejhoršího ražení (viz moje předešlé řádky), je toho nejlepším důkazem. A naše vyspělá technika a dobře vyzbrojená armáda jsou nám na H3O, protože, jak to řekl jeden vysoce postavený pákistánský muslimský duchovní na adresu Západu: “Vaše vlastní zákony (já bych místo slova „zákony“ raději použil slovo „blbost“) vám nedovolují klást nám odpor a naše zákony nám nebrání v tom, abychom vás obsadili.“
Když se mne přátelé ptají, co bych jim doporučil, pak jim odpovídám: “Opatři si modlitební kobereček, abys sis neodřel kolena a čelo, až budeš pětkrát denně bušit hlavou o zem a volat Alláhu Akbar! Jo, nezapomeň také poděkovat těm našim ´dobrosráčům´, že ti umožnili ten luxus vzývat Alláha.“
Syrská „rapsodie“ je ovšem mnohem složitější, než se na první pohled zdá. V prvé řadě se zde prolínají velmocenské zájmy světových supervelmocí o sféry vlivu. Asad je v podstatě jen zástupný problém. Předehru k této syrské „rapsodii“ jsme už mohli zhlédnout v bývalé Jugoslávii. Zde se Západ „namlsal“ a myslel si, že to bude v Sýrii stejně tak snadné. Jenže svět se od té doby hodně změnil. V té době jel ještě Západ na koni kapitalismu a Rusko s Čínou ještě jednou nohou trčely v socialismu. Dnes Rusko s Čínou jedou na koni kapitalismu a Západ se plouží na chromém oslovi socialismu (viz události na Ukrajině, kam se přenesl velmocenský boj).
Netroufám si věštit, jak tohle všechno skončí. Zatím všechny podobné excesy v historii lidstva končily válkou, jenomže v té době ještě státy neměly atomové zbraně. Dnes nelze žádnou válku supervelmocí vyhrát ani prohrát, protože jinak by to znamenalo konec života na Zemi. Jako zbraň se dnes užívají různé formy sankcí, kybernetické ataky a hlavně mediální válka. Není v tuto chvíli na světě nikdo, kdo by si troufl říci, jaký to vezme konec. Jak to souvisí se Sýrií? Podívejte se pořádně na mapu a pak nezapomeňte, že zde jsou kořeny ideologie všech vlivných světových hráčů. Pro Sýrii je situace o to složitější, že vyhrocené situace dovedně využívají hráči druhé ligy doufajíce v Alláha, který jim zajistí vítězství.
Kdybych si chtěl zahrát na proroka prognostika, zavázal bych si šátkem oči, napřáhl ruce před sebe a před shromážděným davem monotónním hlasem pronesl tato slova: “V mlhavé dálce vidím nekonečné řady šikmookých vojáků táhnoucích z východu, jejichž nespočítatelné houfy se valí Evropou od Karpat až do Gibraltaru.“ Zazvonil zvonec a islámu je konec!
Nedá mi, abych si ještě trochu nevylil duši. Mně, jakožto člověku, který má už větší část života za sebou, by to už mohlo být v podstatě jedno. Jenomže svědomí je přeci jen takový malý červíček, který vám tam v té makovici vrtá. Člověk, než to tady na tom světě zabalí, by rád po sobě zanechal nastupující generaci čistý stůl, ale když to kolem sebe vidím a slyším, pak mne to naplňuje smutkem. Nic na faktu nemění, že moje děti a vnuci budou moci říkat: “Náš táta (děda) to říkal, on takový nebyl jako ti, kteří nás do toho srabu zatáhli.“ Vzpomínám, jak moje generace říkala svým rodičům: “Jak jste mohli v roce 1948 hlasovat pro Gottwalda, když už jste mohli vědět, jaké zlo napáchal komunismus v Rusku.“ Táta vždy sklopil hlavu a řekl: “Když my jsme těm kecům o lepším zítřku upřímně věřili.“ Dnes vím, že nebylo v silách lidí, aby to divadlo prohlédli. Lidé mají především starosti, aby měli co jíst, kde bydlet a děti se dobře učily, apod. Lid není ve své podstatě moudrý a ani být nemůže, protože se politikou nezabývá.
Když začaly v roce 2011 známé události v Sýrii, tak první, co si lid vydobyl na režimu jako vrchol svobody, bylo zrušení nařízení o povinnosti mít zapnuté bezpečnostní pásy v autě, protože syrští policajti do té doby tento přestupek nekompromisně pokutovali. Řeči o moudrém lidu se používají především jako klišé, aby se lidem zaplácla ústa a vzbudil se v nich pocit, že oni jsou ti, kteří o všem rozhodují. Politika patří politickým stranám, které by měly být zárukou, že zvolení politici svůj kredit nezneužijí a budou pracovat tak, aby se lidem vedlo dobře. A v každém dobře fungujícím státě by měly být nejméně dvě osvědčené politické strany, které si jdou „po krku“, což jedině dává záruku nezneužití moci. A lid velmi dobře ví, jestli se mu vede dobře nebo špatně, na to má od přírody dobře vyvinutý čich. Na druhé straně to nesmí nikdy sklouznout jenom na úroveň „chléb a hry“, protože to pak znamená, že je něco špatně. No, nechme toho, zůstaňme optimisty a říkejme si: “Nikdy nebylo tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.“
Přátelé a moji známí se mne často ptají, když se rozproudí debata na téma islám a muslimové: “Ty jsi prožil mnoho let v různých muslimských zemích. Poznal jsi lidi nejrůznějšího ražení a všech možných sociálních skupin, znáš jejich povahu, myšlení, řekni nám, co máme tedy dělat?“ Dlouho jsem přemýšlel, jaké moudro bych jim řekl. Nakonec jsem dospěl k názoru, že už asi nic lepšího nevymyslím, než to, co už někdo jiný vymyslel přede mnou. V místnosti jednoho střeleckého klubu visí na stěně nápis:
“Optimisté se učí anglicky, pesimisté arabsky a realisté se učí střílet.“
A k tomu dodám: „Tak si, milánkové, vyberte podle svého gusta.“ Když se to tak konec konců vezme, tak toto moudro v trochu obměněné podobě platí už od chvíle, co se první člověk objevil na Zemi. Jen tak mohou přežít ti nejsilnější a nejschopnější lidé. Jinak by už dávno lidský druh vyhynul. Jestli vám to snad připomíná Darwina a jeho evoluční teorii, tak je to podobnost čistě „náhodná“.
KONEC
Václav Hron