Vrací se, respektive rodí se nová bipolarita světa. Paradoxně je to cesta k navrácení jeho stability. Protože je sice nepříjemné mít soupeře, ale ještě horší je ho nemít. Pro nás je důležité zůstat na té straně, která respektuje naše hodnoty.
Vlastimil Vondruška
historik a spisovatel
Děsíme se, co se to se světem děje. Jako bychom seděli v autě, kterému nefungují brzdy a řítí se z kopce. Společnost je rozhádaná, vlády se navzájem urážejí, u hranic se pohybují armády, místy se dokonce válčí, k tomu všeobjímající panika z epidemie, ale současně rostoucí nespokojenost s restriktivními kroky vlád. A navíc nesmyslné požadavky různých menšin. Na všech stranách jen nespokojenost, strach a nenávist.
Přesto si myslím, že právě tohle je paradoxně cesta k navrácení stability světa. Neříkám, že k návratu ke starým časům, to rozhodně ne. Ale návratu k funkčnímu modelu politické bipolarity světa.
V lidské společnosti neexistuje přirozená a dobrovolná rovnováha, protože jsme bytosti agresivní, sobecké a zákeřné. Proto musí existovat zákony, normy a tresty, které určují hranice pro naše chování. Stejné je to samozřejmě i ve vyšším patře společnosti, tedy mezi těmi, kteří vládnou. Žádná vláda nejedná altruisticky, ale snaží se neustále něco dobývat, měnit a komplikovat. Někdy to provádí v naivní víře, že to dělá pro své poddané či voliče, ale častěji je to kalkul, protože kroky vládců slouží hlavně jim a jejich věrným. Lid je třeba držet pevně na uzdě, aby náhodou nechtěl jiné vládce. Moc má své zákonitosti a za feudalismu to bylo stejné jako za kapitalismu, socialismu i dnes. Jen formy se mění.
Mezi vlkem a beránkem
Vládci si ovšem mohou reálně dovolit jen to, co jim okolnosti dovolí. Jen pro upřesnění – vládci jsou všichni, kteří mají politickou moc, prezidentem a vládou počínaje, senátory a poslanci konče. Protože uvažujeme v dlouhém časovém horizontu, je jedno, zda jde o poslance vládního či opozičního, protože po volbách se to často mění a odpovědnost mají tedy v očích historie stejnou. A pojem reálně znamená, že vládci dělají takové kroky, které jsou možné a jsou na ně prostředky, a ne že se jen dají do programu či se o nich hovoří v televizi. Nesmíme si naivně myslet, že vládci ve skutečnosti dělají to, co říkají lidu. V první řadě se chtějí udržet u moci, a to znamená lavírovat, ovšem s mediálním pozlátkem, že právě tohle je to jediné a nejlepší řešení. Žádný vládce nechce o moc přijít. To je podstatou politické stability či nestability světa.
Bipolarita ve světové politice znamená, že existují dvě vojensky a hospodářsky silné velmoci či mocenská uskupení, která převyšují ostatní země. Jejich vládci na sebe sice verbálně (a někdy i fakticky) útočí, aby lid neřekl, že se nestarají, ale je to v podstatě jen divadlo. Největší světoví hráči jsou opravdu silní a jen blázen jde hlavou proti zdi, aby na ně zaútočil. Nutno upřesnit, že pojem „světová“ politika dnes skutečně obepíná celou zeměkouli. Ale v minulosti to tak nebylo. Pro křesťanský středověk byla světem Evropa, pro předkolumbovské civilizace jen Amerika. Prostor byl menší, ale mechanismy stejné.
Důležitou roli hraje v bipolaritě světové politiky ideologie, protože je vždycky nezbytné, aby daný tábor měl „své“ hodnoty, které hájí proti druhému táboru. To legitimizuje vládce, protože oni chrání lid a jeho víru. Ideologie je současně hlavní municí, jíž může vládce denuncovat „pomýlenou“ ideologii nepřátel a ospravedlňovat tak své kroky.
Model bipolárních mocenských vztahů je koncepcí konfrontační, jenže jak je z dějin zřejmé, lidská společnost nikdy nežila nekonfliktně a jen blouznivci si mohou myslet, že se vlk a beránek obejmou kolem ramen a v družné jednotě budou kráčet vstříc k lásce a pravdě. A to je meritum věci. Pokud bude mít beránek zuby a drápy, aby ho vlk nemohl po libosti sežrat, mohou žít vedle sebe. Vlk se sice bude pokoušet dál beránka sežrat, ale ten je dost silný, aby se ubránil. A beránek se bude zase snažit vlka vyhnat, případně zahubit, aby měl klid. Ale i vlk má drápy a zuby. Dokud je budou mít zhruba stejné, budou žít vedle sebe v napětí, ale v relativním bezpečí. Rovnováha dvou mocností zajišťuje stabilitu.
Padnout a zase vstát
Druhá světová válka generovala dvě velmoci – USA a SSSR. Měly zuby a obrazně chtěly sežrat toho druhého. Začala studená válka, jejím výrazem bylo harašení zbraní, výhrůžky a pomluvy. Ale ve skutečnosti vládl mezi oběma tábory vojenský mír, každý si dělal to své. Prioritou společnosti bylo zůstat silnou, pokud by se ten druhý utrhl z řetězu. Strach pomáhá vládcům lid ovládat, ať už je to epidemie nebo atomová bomba. Zvláště pokud má prst na spoušti dementní vládce (aby bylo jasno, teď hovořím o Brežněvovi).
Paradoxně byl starý bipolární svět ve svých reálných vztazích pragmatičtější, než je moderní euroamerická společnost, neboť dnes není rovnováha mocenských sil. Společenský systém, jaký vládl v SSSR a jeho satelitech, byl ekonomicky neudržitelný a po nástupu Gorbačova SSSR ztratil velmocenské postavení. Velký hráč na světovém poli si prošel hlubokou vnitřní krizí. V dějinách stihl úpadek mnoho zemí. Velikáni sice mohou padnout na kolena, ale většinou zase dokážou vstát, pokud k tomu mají prostředky a morální sílu. Ať se to někomu líbí či ne, Rusko opět vstává. Svět pomalu, ale jistě směřuje znovu k bipolaritě.
Je samozřejmě otázkou, kam se postaví Čína, protože tripolarita v dějinách nikdy nefungovala. Je-li tu ještě třetí velmoc, vždycky se dříve nebo později někam připojí. V politice totiž platí, že ovládat svět ve dvou je snadnější než ve třech. Je ovšem klidně možné, že Čína zůstane po určitou dobu stranou a bude lavírovat, aby pro sebe získala co nejvíce. Z dlouhodobého hlediska se může stát, že se Čína stane jedním ze dvou dominantních světových hráčů a nahradí USA nebo Rusko.
V téhle koncepci s Evropskou unií nepočítám, protože v dohledné době nikdy nevystoupí sportovní terminologií „na bednu“. Pro neznalé, nebude mezi třemi nejmocnějšími. Nemá cenu tu spekulovat proč, ale důvodů je mnoho a jsou většině rozumných lidí zřejmé. Moc postavená na ideologii totiž nemá šanci. Chceme být vlkem, ale jsme beránkem, který nemá drápy ani zuby.
V době, kdy se rozpadl SSSR, nastoupila agresivní globální politika USA. Ty využily uvolněného světového prostoru, aby po světě šířily „demokracii a lidská práva“, což je vždycky zástěrka. Smysl téhle ušlechtilé snahy je stejný, jako bylo šíření křesťanství či proletářského internacionalismu. Za misionáři přicházeli totiž vojáci a podnikatelé. Ne proto, aby danou zem zvelebili, ale aby na své moci vydělali. O tom by dnes mohla vyprávět nejedna země, které si prošla „požehnáním“ americké pomoci.
Bipolární světová rovnováha se v 90. letech minulého století zhroutila a nastalo to nejhorší, co se může stát – nadvláda jedné velmoci a ideologie nad celým světem. USA byly nesporným světovým hegemonem, jemuž se postavit mívalo osudné následky. Byl to logický důsledek faktu, že neexistovala jiná velmoc, která by světovládným choutkám USA mohla bránit. Jenže tohle nemůže v lidských dějinách nikdy dlouhodobě fungovat. Okolnosti samy vyžadují, aby se svět vrátil k rovnováze, tedy k bipolaritě.
Čekání na novou velmoc
Pokud má někdo skoro neomezenou moc, bývá nezvratným faktem, že se mu ideologie záhy vymkne z rukou. Problém je v tom, že i ideologie může „rozumně“ fungovat jen tehdy, pokud má nepřítele. V rozděleném světě stál proti sobě komunismus a kapitalismus. Leč i to se zhroutilo a ideologie zůstala jedna, a ta se postavila sama proti sobě. Ve středověkých iluminacích by to zpodobnila bestie, která se podívá do zrcadla a pak začne sama sebe požírat od ocasu. Vzniknou myšlenky, které by za normálních okolností neměly naději uspět. Jenže není „co dělat“, takže se politici vrhnou na tahle spektakulární témata. Místo pragmatismu nastoupí voluntarismus. Právě to postihlo nás a tradiční ideologii lidských práv. Francouzská revoluce stanovila jasný, rozumný a humánní koncept, ale od té doby se z Deklarace lidských práv stala metodou „přílepků“ anarchistická kaše obludných rozměrů bez logiky a smyslu. Nezůstalo jen u teorie, to vše se začalo po vzoru USA uplatňovat v normálním životě. Rozmělnění hodnot, na kterých společnost stojí, ji oslabí stejně spolehlivě jako prohraná válka. Podívejte se na to, co se dnes v USA ve jménu lidských práv děje!
USA svou moc a ideologii po rozpadu SSSR nesmyslně prosazovaly ve světě i tam, kde prostě neměly naději uspět. A když to nešlo po dobrém, poslaly vojáky. Je známá pravda, že válka se vyhraje snadno. Udržet dobyté území, a je jedno, zda se vítězství dosáhlo zbraněmi, ekonomicky či s pomocí páté kolony, je však skoro vždycky nesplnitelný úkol. USA a jejich spojenci dokázali rozbít SSSR, ale nedokázali Rusku vnutit svou ideologii. Rusko se muselo stáhnout a na mezinárodní scéně se stalo terčem neustálého pranýřování, protože bylo tak hanebné, že nechtělo žít po vzoru USA a Bruselu. To byl bod zlomu.
Malí budou velcí
V dějinách je to vždycky stejné. Ten, kdo je na vrcholu, začne slábnout a ten, kdo se musel stáhnout, začne pozvolna sílit. Je to proces, který provázejí turbulence, zmatek a nejistota, protože není ještě zřejmé, kam bude vývoj kráčet. To přesně prožíváme teď. Ten, kdo se nemusí nějakou dobu starat o bezpečí a obživu, si začne vymýšlet ptákoviny. A najednou zjistí, že mu ujíždí vlak. Rusko i Čína nenápadně posilovaly a najednou mají sílu otevřeně se postavit proti USA a Bruselu. Nejsou už bezbrannými beránky!
Rodí se nová bipolarita světa, i když si to zatím mnozí politici nechtějí přiznat. Je nepříjemné mít soupeře, ale ještě horší je ho nemít. Právě rovnováha dvou sil je pozitivní fakt, což věděli už antičtí filozofové, stejně jako ti čínští. Ve chvíli, kdy proti sobě stanou dvě velmoci, přestanou být středobodem politiky práva transsexuálů, GDPR či klimatické šílenství. Aby se společnost mohla účinně bránit těm druhým, musí být funkční a peníze musí plynout na to, co je pro mocenské postavení užitečné. Ideologie se musí změnit tak, aby vlastní lid sjednocovala a směřovala ho k společným hodnotám, ne k individuálním excesům a sobeckým zájmům jedinců.
Současní politici z neznalosti nebo z bezmoci spílají, obviňují a uvalují sankce na úspěšné rivaly, kteří je nepozorovaně přerostli. Teprve až pochopíme, že je to realita a vrací se politická bipolarita světa, začneme (snad?) jednat racionálně. Zahodíme modernistickou ideologii, která je něco mezi komunismem, Orwellem a Karafiátovými Broučky, a přijmeme takové hodnoty, aby společnost zase fungovala normálně. Je to běh na dlouhou trať, ale nic v dějinách nemůžeme dostat zadarmo, pokud jsme udělali tolik chyb.
Pro nás je důležité, abychom v nové bipolaritě světa zůstali na té straně, která respektuje naše hodnoty a potřeby našeho národa. A která má budoucnost jak mocenskou, tak především národní a duchovní.
