Dotační finta se nerýmuje s bojem proti korupci
Andrej Babiš je veleúspěšný byznysmen a dosud i úspěšný politik. Ale o životě toho příliš neví. Jinak by neřekl o Čapím hnízdě, že je to nejlepší nápad jeho života. Bohové jsou rozličných tváří, ale především zlomyslní.
Andrej Babiš má problém, který bude bobtnat a bobtnat, dokud jej nějakým způsobem nevyřeší. Miroslav Kalousek dlouhé roky nechtěl vysvětlit, kdo mu půjčil na stavbu domu v Bechyni (až za věřitele označil svého zastřeleného švagra Lubomíra Kašáka); Bohuslav Sobotka také vysvětlil nabytí bytu jen rafinovanou větou „Zneužíval jsem náhrady“, přičemž se mu jaksi prominulo, že podle této verze by dlouhé roky nesměl jíst, pít ani se oblékat. Jenže žádný z nich nebyl v té době předsedou strany a zároveň členem vlády (Kalousek šéfoval lidovcům, Sobotka byl bývalým ministrem financí) a žádný z nich nepostavil svoji kariéru na boji proti korupci. Pan Babiš teď podle všeho čeká, zda tuzemští kontroloři či bruselský OLAF najdou nějaký prohřešek – a ať jej případně řeší s dotyčnými. Jenže pokud neosvětlí, kdo byl vlastníkem firmy Čapí hnízdo v inkriminovaných letech, budou mu oponenti zcela logicky předhazovat, že skrytým vlastníkem mohl být on sám.
Pokud na tuto otázku nechce nebo nemůže odpovědět, zbývají mu zhruba tři možnosti. Problém může zkusit „vysedět“ a opakovat mantru „mediální pseudokauzy mne nezajímají“, což s oblibou praktikovali premiéři v devadesátých letech. Je dost dobře možné, že jeho voliči by multimiliardáři padesát „bruselských“ milionů odpustili. Ale pro českou politiku by to bylo zdrcující, napříště by se každý s chutí odvolal na Babišův precedens. A nebylo by to dobré ani pro Babiše: od teď bude každý rozhovor začínat otázkou „Komu patřilo Čapí hnízdo?“.
Druhé řešení je na politiku se vykašlat a vrátit se k řízení Agrofertu, což by konkurence oslavila nekonečným ohňostrojem – a právě proto jde o nejméně pravděpodobné řešení.
