Cenou peněz není nic jiného než úroková míra a právě ta podléhá regulaci centrální bankou. Jediný, kdo smí rozhodovat o jejich tvorbě a tudíž může libovolně ovlivňovat úrokovou míru, je u nás centrální banka. Je to státem vytvořený a zákonem chráněný monopol. Takže zatímco jinde stát brojí proti monopolům a trestá kartelové dohody, v oblasti peněz sám monopol provozuje.
Když centrální banka vytiskne nové peníze, v nejvýhodnějším postavení se ocitá ten, kdo je dostane jako první. Ten je totiž použije ještě při stávajících cenách. Jenže jak se nové peníze šíří ekonomikou, zvyšují se postupně všechny ceny. Čím dále jste v tomto řetězci, tím hůře pro vás, protože nejdříve čelíte vyšším cenám a až poté dostanete do ruky nově natištěné peníze. Celkově vás inflace ochudí. A právě tím se platí za tisk peněz pro vybranou skupinu.
Náklady neseme my všichni v podobě inflace.
Představte si na chvíli, že jste majitelem firmy a dostáváte se do ztrát. Na jejich vyřešení žádný kouzelný proutek neseženete. Pro banku však kouzelný proutek existuje: dostane-li se do potíží, centrální banka natiskne peníze a za velmi výhodných podmínek je poskytne dané bance (nebo celému systému).
Náklad onoho „mávnutí kouzelným proutkem“ se nenápadně a nerovnoměrně rozprostře mezi všechny členy společnosti. Je to skrytá daň, o níž se nikde nemluví a kterou neodvádíme na žádném formuláři pro finanční úřad. Přesto ji platíme dnes a denně.
Když je zle, Fed natiskne peníze a předá je bankám, které se nacházejí v potížích. Kdo vznikající inflaci zaplatí? Všichni ostatní – ti, ke kterým se nově natištěné peníze dostanou až se zpožděním. Tedy my všichni.
Když si natiskne peníze podomní padělatel, čekají ho ze zákona roky vězení. Když je natiskne centrální banka a předá je bance v potížích, říká se tomu odborně „péče o finanční stabilitu“. I takto zní kritika centrálních bank, jelikož efekt tisku peněz je bez ohledu na emitenta stejný – pouze zákon to jednomu dovoluje a druhému nikoli.
Výzva k hazardu. Zkusme se postavit do role banky, která ví, že bude-li v problémech, centrální banka jí pomůže. Jak se taková banka bude chovat? Ekonomové mluví o tzv. morálním hazardu. Používají přirovnání k situaci, kdy jde člověk do kasina a ví, že pokud vyhraje, zisk bude jeho, a pokud prohraje, ztrátu zaplatí někdo jiný.
Jak se bude chovat? Přirozeně co nejrizikověji. Banky v systému s centrální bankou jsou na tom obdobně. Výsledek je nabíledni: špatně fungující bankovní systém. Banky se chovají riskantně, protože počítají s pomocí od centrální banky. I to je příčinou krize finančního systému jakou nyní zažívá Amerika. A tamější Fed dělá opět tutéž chybu: místo toho, aby se špatné hypotéky a výsledky rizikového chování odstranily pomocí přirozeného tržního bankrotu, tisknou se peníze, aby problémové banky krizi „překonaly“. Řešení se tím jen odsouvá do budoucna.
Z ekonomie také víme, že tisk nových peněz centrální bankou pokřivuje tržní úrokovou míru. Důsledkem je to, že podnikatel, pro kterého je úroková míra nesmírně důležitá, se rozhoduje na základě pokřiveného signálu. Zde se vracíme k podobnosti mezi centrální bankou a plánovacím úřadem v socialistické ekonomice. Tím, že centrální banka deformuje úrokovou míru vyjadřující cenu peněz, provádí stejnou cenovou regulaci jako plánovací úřad.
Jakkoli je takováto změna dnes politicky neprůchodná, je podstatné podrobit centrální banku kritické analýze a ptát se, do jaké míry má tato instituce – či přinejmenším některé její pravomoci – místo ve svobodné tržní ekonomice. Tato debata ve veřejném životě chyběla. V USA nyní ožívá, v Evropě se na to téma zatím diskutuje daleko méně. Ale je čas začít.
O nic jiného totiž 40 let, kdy se u nás shora plánovalo hospodářství, nešlo. Toto je samotné jádro celé debaty o nefunkčnosti socialismu a plánování. Pokud někdo soudí, že centrální banka nějak zázrakem plánovat umí, že ví, jaká má být např. zrovna dnes úroková míra a kolik peněz má být v ekonomice, potom by měl vysvětlit, proč nelze totéž dělat u množství chleba v ekonomice a jeho ceny. Toto teoretici centrálního bankovnictví ještě nevysvětlili a vždy se tomu obloukem vyhýbají.
Pumpování peněz do systému a zachraňování bank centrální bankou (viz Fed opakovaně v poslední době) vyvolává pokřivené, riskantní chování, tzv. morální hazard. Jeho dopady také vidíme v posledních dnech.
Za třetí, jakákoli pomoc centrální banky bance v potížích se děje na úkor nás všech. Nejenom, že centrální banka způsobuje poruchy systému, ale jeho „záchranu“ pokaždé naúčtuje nám všem v podobě inflace a v podobě nových poruch systému v budoucnu. Neléčí se příčina nemoci, ale její příznak. Tvrzení, že centrální banku potřebujeme právě nyní na záchranu velkých bank ve finanční krizi a k záchraně stability systému je hrozný omyl nebo vědomá lež. Je to totiž celé přesně naopak. Jsou to centrální banky a systém povolující nekrytou emisi peněz, co tyto krize způsobuje.
Poslední roky se v tomto systému dělo přesně to, co před každou recesí: měnová expanze, manipulace úrokové míry, vyvolávání morálního hazardu.
Jakmile zákonitě přišla krize a politická reprezentace usoudí, že centrální banky právě nyní potřebujeme, aby nás z ní dostaly. Je to jako kdyby lékař doporučil alkoholikovi: právě nyní, když máte těžkou kocovinu z alkoholu, potřebujete více alkoholu, aby se vám ulevilo. Toto je přesná paralela k událostem posledního roku a posledních týdnů v USA i jinde.
Opět Fed pumpuje do systému nové peníze, opět se problémy odsouvají do budoucna, opět se ztráty bank přenášejí na celou společnost. Neléčí se příčina nemoci, ale její příznak. Dokud toto centrální banky nepochopí, krize se budou opakovat.
(Převzato z- http://cs.wikipedia.org)
V minulosti již několikrát centrální banka zasáhla v okamžiku, kdy česká měna začala výrazně posilovat vůči euru a dalším světovým měnám. Hlavní důvod pro tento krok byl obhajován tím, že vývozci by se stali pro svoje zahraniční odběratele příliš drahými a stali by se nekonkurenčně schopnými. V tuto chvíli se naše centrální banka údajně na základě ochrany vývozců rozhodla tento bezesporu pozitivní jev eliminovat. Centrální banka se v této oblasti chová jako socialistické plánování. Za prvé, zapomněla na to, že jsou zde také dovozci, kteří mohou dovézt sofistifikované technologie za výrazně nižší cenu a tím zvýšit její dostupnost a zavedení do výrobních celků, kde mohou výrazně posílit produktivitu práce. Za druhé, tato role ji nepřísluší. Vyvážející firmy při sílící koruně musí na danou situaci reagovat svými prostředky. Například začít nakupovat materiál a technologie v příslušné měně, aby se rozdíl mezi nákupem a prodejem v co největší míře eliminoval. Další přirozenou cestou je kopírování cenové politiky ve vztahu k růstu měny, tedy zlevnit produkt. Cest, jak využít výhod silné koruny je přece mnoho, nelze to zdůvodnit jen upřednostněním a ochranou vývozců. Tímto krokem centrální banka poškodila další tisíce našich firem a občanů, které na silné měně mohly profitovat. Oprávněnost kroků centrální banky na oslabení naší měny z důvodu pomoci vývozcům je nehorázným nesmyslem. Pokud posílí měna a zvedne se její hodnota, je to to nejlepší, co se může kterémukoliv státu stát. Pro naší ekonomiku to ale zřejmě neplatí. Proč asi?
HDP: Hrubý domácí produkt. Celý svět tuto veličinu považuje za hlavní ukazatel výkonnosti ekonomiky. Jak ale může být růst hrubého domácího produktu hlavním ukazatelem prosperity? V celosvětovém měřítku je jeho růst ovlivněn hlavně nesmyslným obchodem se spekulativními penězi, který ale vyvolává nutnost tištění nových nekrytých peněz, neboť zde zcela chybí fyzická hodnota materiálního produktu. Dále je imaginární růst HDP ovlivňován zvyšováním cen energií, zvyšováním mezd z důvodu vyvolané inflace a nekontrolovatelným nárůstem nevýrobní sféry ve státní správě. Hodnotu HDP nelze v žádném případě považovat za pravdivý obraz hospodaření státu. Jediné hodnoty, které jsou reálné a o které se dá opřít, je zvýšená produktivita práce založená na dokonalejších výrobních technologiích a výkonnějších moderních výrobních a řídicích systémech.
