Presidentské volby se staly ukázkovou sociologickou sondou o nás Češích. Co jsme se o sobě dozvěděli:

-zhruba 40-ti procentům lidí je úplně jedno, kdo jim vládne, nebo na politiku rezignovali;
-dalších přibližně 33 % je pro zachování dvacetiletého paktu Klaus-Zeman a jejich politiky;
-zbývajícím asi 27% stav rozkrádání našich společných hodnot, které vzešly z opoziční smlouvy vadí a chtějí změnu politiky.
A tomu se v Česku říká demokracie (volba 33% občanů je většina). Co s tím?
Asi nic. Mojžíš také vedl do Země Zaslíbené Židy zřejmě čtyřicet let, než si z původních otroků vychoval sebevědomé občany. A přitom ušel cestu, která by normálně trvala týden. Naší tragedií je, že na obzoru není žádný Mojžíš. Možná by stačil i Masaryk. Snad některého z nich vygenerují příští generace, pokud to zde někteří Češi úplně nerozkradou a zisk nevyvezou do daňových rájů. Při porodnosti 1,3 dítěte na českou ženu je spíše pravděpodobné, že země Koruny České opustíme přirozenou cestou a bez boje přenecháme krvavě dobytá česká dědičná území Romům, Muslimům, Vietnamcům, Ukrajincům, Rusům a Němcům. Ája Vrzáňová letí dvakrát tisíce kilometrů přes USA, aby mohla volit a 40% Čechů je zatěžko jít pár metrů do volební místnosti, rozhodnout o své budoucnosti a budoucnosti svých dětí a vnoučat.
Ve dvacátém století se zhruba po dvaceti létech v naší zemi opakovala revoluce. Spíše to byla generační výměna. Rok 1918, rozpad monarchie a vznik ČSR, 1938-39 rozpad republiky, 1948 komunistická diktatura (tady zřejmě válka urychlila vývoj), 1968 Pražské Jaro a 1989 Sametová revoluce. Ta dnešní, zhruba opět po dvaceti létech, se jaksi nepovedla. Proč? Snad je to i tím, že prodloužením věkové hranice přibývá starých, a tedy konzervativních občanů a díky nízké porodnosti ta mladá, snad progresivní generace nemá šanci s konzervativizmem svých předků procentuálně soupeřit. Možná je to i tím, že když demokracie přejde v anarchii, začnou občané volat po pevné ruce. A dostávají nejprve populistu a pak diktátora- viz třicátá léta v Německu.
Další studie praví, že jde o jev antropologický. V ČR (potažmo Evropě) žijí prý dvě skupiny lidí, jedna má více dětí, žije celý život se svými rodiči a „poslouchá“ nejstaršího muže v komunitě. Druhá má málo dětí, v dospělosti odchází od rodičů, osamostatňuje se a umí se o sebe a svou novou rodinu postarat sama. Hranice mezi těmito rody je kolem řeky Moravy. Na západ jsou ti samostatní a naopak. Po první presidentské volbě to tak skutečně vypadalo. Ti, co potřebovali silného vůdce, byli na východě a naopak. Jen dva kraje v severozápadních Čechách se vymykaly. To je prý tím, že po roce 1945 byly tyto kraje jako Sudety téměř úplně vysídleny a nově osídleny lidmi ze Slovenska, Moravy a Zakarpatské Ukrajiny.
Ať je to tak, či onak, teď nejméně na dalších pět let bude současný nedobrý stav zakonzervován a bude „nakláněn“ k východu. Každý má prostě takovou vládu, jakou si zaslouží. Ale co naše děti…. Zase si ti p…. nic lepšího nezaslouží, jak jsme v legraci řikávali v dobách minulých?

Ing.Václav Weiss