Skoro každá vláda za sebou zanechala nějaký daňový „pomníček“. A ta nově vznikající nejspíš nebude jiná. Třeba zvažovaná sektorová bankovní daň nic nevyřeší. Jen by zatížila klienty bank.
Lukáš Kovanda
hlavní ekonom společnosti Cyrrus
Vládu s důvěrou ještě nemáme, ale jednu jistotu už ano. Ať bude její výsledné aranžmá jakékoli, zase zahýbá s daněmi. Ta či ona změněná, či dokonce zavedená sazba, ta či ona nově daněná položka, toť jako by byly jakési politické „pomníčky“. Platí to pro vládu právě se tvořící i pro mnohé z minulých garnitur. Přitom podnikatelé a firmy by rádi zakusili, jaké je ono už skoro až mytické „stabilní daňové prostředí“, které znají už prakticky jen z volebních programů.
Jako první chce hasit, co nás nepálí, samo ministerstvo financí. Navrhuje přeřazení několika položek do nižší sazby DPH, částečně jako kompenzaci za zavedení elektronické evidence tržeb. Jde o stravovací služby, točené pivo, vodné i stočné nebo o řezané květiny. Co na to říct? Snižování daní lze obecně vítat, jelikož podněcuje ekonomickou aktivitu. S návrhem ministerstva, který v zásadě není překvapivý a vychází z programového prohlášení vlády, se však pojí tři problémy.
Zaprvé, přeřazení mezi položky s nižší sazbou daně DPH se nemusí projevit faktickým zlevněním pro spotřebitele. Zvlášť ne v čase ekonomické prosperity, jakou zažíváme teď, kdy lidé mnohdy na každou korunu nehledí, a tak prodejci mohou navyšovat marže. Zadruhé, položky, jichž se má snížení sazby DPH týkat, nejsou z makroekonomického hlediska natolik významné, aby bylo možné hovořit o systémovém uvolnění podmínek v oblasti zdanění. Zatřetí, snižování DPH u položek typu piva zavání populismem, byť je zdůvodněno kontextem zavedení EET.
Už teď je národní mok v poměru k jiným nápojům tak levný, že nám to závidí polovina zeměkoule. Co už nám závidí méně, je jeden z nejvyšších výskytů rakoviny tlustého střeva. Pokud by pivo na základě snížení DPH opravdu zlevnilo, což je nejisté, zvýší se poptávka po něm a dlouhodobě vyšší konzumace povede výhledově k vyšším nákladům veřejného zdravotnictví.
Monumentální omyl
Ale pojďme dále. Vláda s důvěrou totiž podle všeho nebude jednobarevná. ČSSD si v očích mnoha pozorovatelů možnou účastí v ní kope hrob. A to si žádá něco více než jen tak nějaký „pomníček“. To chce monument! Vždyť té partaji je přes sto let. Vytahuje opět sektorovou daň pro banky. Vskutku monumentální omyl! Proč?
Vezměme to zeširoka. České banky jsou na tom v mezinárodním srovnání výborně. Odměny za to sice inkasují v prvé řadě jejich manažeři a akcionáři, nicméně dík za jejich zdraví patří českému daňovému poplatníkovi a českému důchodci. Ze tří důvodů.
Zaprvé, byl to daňový poplatník a důchodce, kteří banky na přelomu tisíciletí očistili od špatných úvěrů. Pravda, převodovou pákou v tomto snažení byla Česká konsolidační banka/agentura a vláda Miloše Zemana. Banky se za to poplatníkovi a důchodci odměnily svérázně. Neomalenými poplatky, jimž by se na západ od hranic každý vysmál. A to je druhý důvod výborné kondice českých bank: byl to daňový poplatník a důchodce, kteří se od nich celkem dobrovolně nechali holit. Oba zmíněné důvody jsou pak příčinou třetího. Tím je skutečnost, že Češi jsou zadluženi dva- až třikrát méně než občané zemí západní Evropy, a banky u nás přesto vykazují rekordní zisky.
To, že k hezkému profitu nepotřebují vysoce zadluženou klientelu, neb mají peníze odjinud, způsobuje, že český bankovní sektor je nejen nadprůměrně ziskový, ale i vysoce stabilní a odolný. Největší radost z jeho zisku a stability mají za kopečky, kam míří většina dividend. Snad tam českému daňovému poplatníkovi a důchodci alespoň zatleskají. A snad ten potlesk bude přes kopečky slyšet. Ale i kdyby ne, a přes to všechno ostatní, ještě stále to není důvod danit banky zvláštní sektorovou daní.
Byl by to opět nebohý poplatník a důchodce, kteří by nakonec zaplakali. Přesněji ti z nich, kteří jsou klienty některé z bank. Čísla ze zemí, kde byla zavedena, potvrzují, že břemeno sektorové daně nesou úplně nebo z velké části klienti banky, i když spíše příjemci úvěrů než vkladatelé. Dostupnost úvěrů se po zavedení bankovní daně zhoršuje. Však také vlna zavádění bankovních daní v EU kulminovala už docela dávno, v roce 2011. Tehdy byly zhusta zaváděny za účelem vytvoření záchranných fondů pro případ další finanční krize. Jenže tu český bankovní systém, na rozdíl od jiných zemí EU, vlastně nepocítil. Díky poplatníkovi a důchodci.
Případná sektorová bankovní daň v Česku by na rozdíl od většiny jiných zemí EU, kde byla zavedena, neměla – a nemohla mít – žádnou vazbu na světovou finanční krizi. Bankovní daň počítaná z aktiv, jak ji navrhují sociální demokraté, by většinou svých klíčových charakteristik měla blízko k bankovní dani, kterou v roce 2010 zavedlo Maďarsko jakožto krizové opatření. Tam banky břímě daně přenesly na klienty, zejména na relativně hůře situované příjemce hypotečních úvěrů z řad domácností. Tento přenos je však v rámci EU takřka univerzálním důsledkem zavedení bankovní daně. Jedinou zemí, která po roce 2013 v EU bankovní daň zavedla, je Polsko. V roce 2016 tento krok zemi připravil o 0,2 procentního bodu ekonomického růstu, zejména proto, že zpomalil růst objemu úvěrů.
Pokud je cílem ČSSD spíše než prevence bankovní krize snaha o zamezení odlivu kapitálu z Česka, existují prověřenější způsoby, jak toho dosáhnout. Třeba zvýšení atraktivity investičního prostředí. S tím je však v souladu spíše snižování daní, nebo alespoň ona daňová stabilita. Vážně, nehasme, co nás nepálí. Víc pálí třeba stále odkládaná reforma penzí.
