Naše ústava prostřednictvím listiny základních práv a svobod dává svým obsahem záruky všem občanům na rovná práva. Listina základních práv a svobod, která toto právo občanům zaručuje je nejvyšším právním dokumentem České republiky. Lidé si jsou rovní v důstojnosti i v právech. Těmito základy demokracie by se měli řídit všichni občané našeho státu a hlavně výkonná moc, tedy stát.
Pojďme se tedy podívat, jak to ve skutečnosti je. Naše ústava zaručuje všem občanům, kteří nemohou bez své viny vykonávat svoji obživu prací, stát v přiměřeném rozsahu tyto občany hmotně zajišťuje. Zákonná ustanovení obsažená v zákoníku práce jsou ale v přímém rozporu s ústavou a to hned ve dvou oblastech. Zákoník práce ukládá zaměstnavateli povinnost vyplatit zaměstnanci odstupné i přes to, že tuto povinnost na základě obsahu ústavy má stát. Dále ústava říká: „ lidé si jsou rovni v důstojnosti i právech“. Jak tedy může zákoník práce v rozporu s touto citací ukládat zaměstnavateli jiné povinnosti v oblasti vypovězení smlouvy, než má zaměstnanec ke svému zaměstnavateli.
Příklad: Pokud zaměstnavatel dá výpověď svému zaměstnanci, má povinnost vyplatit zaměstnanci tříměsíční odstupné. Naše ústava ale říká, že stát v přiměřeném rozsahu tyto občany hmotně zajišťuje. Pokud ale podá výpověď zaměstnanec, žádná povinnost vůči svému zaměstnavateli zaměstnanec nemá. Proč stát přehazuje svoji zodpovědnost vyplývající z ústavy na zaměstnavatele? Zde je patrná nerovnováha a porušení citace ústavy, která říká: Lidé si jsou rovní v důstojnosti i v právech. Pokud půjdeme do hloubky zmíněného problému a rozebereme skutečnou podstatu ztrát, které zaměstnavateli vzniknou, v případě výpovědi zaměstnance, lépe pochopíme ekonomickou újmu zaměstnavatele.
Každý nový zaměstnanec, který je přijat do pracovního poměru, musí být v první řadě zaškolen a vybaven vším, co k jednotlivým profesím náleží. Tyto náklady se liší ve vztahu k profesi a odbornosti. Dále je zaměstnanec seznámen s firemním know-how, které má mnohdy velmi vysoké hodnoty. Tyto hodnoty se ze zákona nedají nijak dlouhodobě ochránit před zneužitím. Takže v praxi to vypadá následovně – zaměstnanec nastoupí do zaměstnání, zaměstnavatel za vynaložení obrovských nákladů vychová a naučí zaměstnance vše, co bylo třeba, aby uměl vše pro výkon jeho pozice. Zaměstnanec, až se vše naučí za peníze zaměstnavatele, prostě podá výpověď a svoje nabité zkušenosti a know- how začne využívat a uplatňovat v jiné firmě a nebo ještě v horší variantě, založí vlastní firmu a začne konkurovat svému bývalému chlebodárci. Náklady na vychování nového zaměstnance jsou odvislé od odbornosti. Čím vyšší odbornost, tím vyšší náklady. Výše takovýchto nákladů může dosáhnout i statisíce. Ty největší škody ale spočívají ve ztrátě know-how. Z uvedených argumentů vyplývá velmi vážná diskriminace dvou občanů našeho státu. Pokud jeden z těchto občanů nemá povinnost kompenzace vzniklých škod druhé straně, nemůže mít tuto povinnost ani druhá strana. Ať se na tento problém podíváme z kteréhokoliv úhlu pohledu, i když by byly povinnosti obou stran spravedlivě narovnány, je zřejmé, že zaměstnavatel bude vždy více poškozen než zaměstnanec. V oblasti současného zákoníku práce se odborníci shodli na tom, že tento právní dokument je velmi výrazně koncipován v neprospěch zaměstnavatelů. Co je zarážející, že pří projednávání zmíněného dokumentu zcela selhala role tripartity. A to i přesto, že jako své hlavní cíle RHSD ČR uvádí. Umožňuje vzájemně respektovanou formou dialogu udržet sociální smír jako základní předpoklad pozitivního vývoje ekonomiky i životní úrovně občanů.
Takto schválený a postavený zákoník práce narušuje jak sociální smír, tak pozitivní vývoj v ekonomické oblasti a tím napomáhá ke snižování životní úrovně občanů, neboť firmy jsou základní ekonomickou jednotkou státu v tvorbě finančních hodnot, se kterými stát hospodaří, a hlavně dávají lidem práci.
