Tzv. politická elita, což jsou vlastně dočasní správci našich daní, odhaluje své vnitřnosti. Moc hezká podívaná to tedy není. Jejich problém však, zdá se, není v tom, že se někdy něco stalo, ale že se to provalilo ven. VIP politici se tak dělí na ty, o nichž už to víme a na ty, o nichž se to teprve dozvíme. A zdaleka nejde jen o pár zveřejněných odposlechů několika telefonických rozhovorů. Co asi tak řeší naše parta „dolce vita“ v osobním kontaktu? Jak asi, a o čem, komunikují na svých jachtách, na golfu v Dubaji, v barech ve Špindlu, v intimitě toskánských přístavů či na exotické dovolené na Mauriciu? Seznam účastníků různých zájezdů dává tušit mnohé. Stačí si zadat tyto destinace do internetového vyhledávače a jména najdete v různých odkazech. Posttotalitní velký byznys (nasátý na stát) žije s politickou špičkou v dokonale prorostlé symbióze.
Jeden z nich – Roman Janoušek předvedl v přímém přenosu, že bossové nejsou připraveni na krizové scénáře. Posílený alkoholem (a možná i něčím jiným) se zachoval nejen jako amorální gauner, ale také jako slaboch, který prchá parkem před svým osudem a čeká na pomoc své policie. Vztah veřejnosti k politické reprezentaci země je nezvratně zdevastován. O respektu a důvěře nemůže být ani řeči. Svědčí to o hluboké krizi celospolečenského rozsahu. Současí tohoto stavu je převládající kult konzumu a sobectví. To otevírá prostor různým temným strunám. Roste tak nejen nedůvěra v kohokoliv a cokoliv, ale i agrese, vzájemná řevnivost a nenávist. V tomto klimatu bude velmi obtížné definovat novou vizi a najít následně shodu většinové společnosti. Elementární celospolečenský konsensus je totiž základem plnohodnotné demokracie. Demokratický právní stát se rozkládá tehdy, když úzká skupina samozvaně privilegovaných získává jen samé výhody a to na úkor veřejnosti, která tak zákonitě inkasuje nevýhody. Suverenita občanů se tak stává jen prázdnou proklamací. O klíčových otázkách státu a obce navíc spolurozhodují, či dokonce přímo sami rozhodují, vlivní nezvolenci. A nejde jen o Prahu, podobné modely najdeme na mnoha místech celé ČR. To ovšem zásadním způsobem podlamuje ústavnost politických institucí a procesů. Demokracii neoslabují nějaké uniklé nahrávky, ale klientelistické sítě, které dříve ovlivňovaly různé příběhy a dnes ovládají celý stát.
Kdysi jsme mávli rukou nad tím, když si bývalý ministr financí sedl do čela dozorčí rady České pojišťovny. Jinému ministrovi prošlo, když si přes Pozemkový fond přihrál pár hezkých pozemků. Záhadné zbohatnutí Standy Grosse či Aleše Řebíčka vyšumělo do ztracena atd. Další si doplňte sami. Prý nebyl porušen zákon. Prý nejsou důkazy. Kolikrát jsme to již slyšeli? Nesměle se probouzející občanský vzdor přichází bohužel až ve chvíli, kdy je více než zřejmé, že lépe už bylo. Rezignace však není cesta. Teď už nejde jen o nás, ale především o naše potomky. Jednou se nás budou ptát. Proč? Proč jste to nechali dojít tak daleko? Začít musíme velmi důkladným auditem uplynulých dvou dekád. Přemýšlet o budoucnosti bez pojmenování příčin dnešního marasmu vůbec nemá smysl. Byl by to jen další klam. Naši domácí oligarchové nám žádné pokání nechystají. Jedou stále ve svých osvědčených schématech. Jejich parta „dolce vita“ pluje v kalných vodách dál a dál. A dokáže nasměrovat tím „správným způsobem“ i tzv. nové hráče na scéně. Nechme se například překvapit, kdo tak asi získá pražské nemocnice či DP Praha. Svět je malý a o náhody není nouze. Pokud nezastavíme divokou privatizaci státní moci, pak nezastavíme pád celé země. Pokud již není pozdě. Okolní svět kouká na naše frašky s němým úžasem.
Petr Havlík
