Příběhy jsou mocná a nebezpečná zbraň a v těchto dnech na Hrad vedou
člověka, který si nezaslouží úctu, ale opovržení.
Petře Pavle,
Jsme skoro stejně staří, vy 1961, já 1962. To je asi tak všechno, co
máme společného. Váš život a můj život nejsou jenom dvě různé stránky
ilustrující historii naší země. Jsou to úplně odlišné knihy.
Začnu dobou, kdy nám oběma bylo 6 let.
V roce 1968 byli u vás na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu. „Právě
na kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na
druhé mi otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace. Bylo to
účinnější než cokoliv jiného a také trvalejší. Posměch ve škole ze
strany spolužáků pro mou obhajobu našich přátel mne v názoru pouze
utvrdil.“ To jste napsal v životopise v roce 1987.
Mne ráno 21.srpna vzbudila plačící babička. Zažila obě světové války,
bála se. Rodiče jsem v těch dnech viděl málokdy. Nerozuměl jsem, proč
se máme vyhýbat vojákům v cizích uniformách, proč jim lidé spílají,
ale začal jsem to chápat brzy.
Vy jste žil dál život prominentního syna vysoce postaveného armádního
důstojníka, registrovaného agenta STB.
U nás se v následujících měsících a letech změnilo všechno. Otec na
schůzi prohlásil, že se nikdy nesmíří s tím, aby jeden stát zasahoval
do suverenity státu jiného, matka byla „zarytá dubčekistka“. Oba
přišli o práci, z vedoucího odboru kultury byl jeřábník a z ředitelky
knihovny dělnice v manufaktuře v garáži, kde se vyráběly svíčky.
Soudruzi nás vyštvali z mého rodného města, otec v novém bydlišti
vykonával podřadnou práci v továrně a matku vyhazovali z práce vždy,
když došel její kádrový posudek. Měla zákaz práce v kultuře, a tak ji
vyhodili dokonce i z místa vrátné v muzeu. Sebrali nám telefon, otec
musel pravidelně chodit na STB na „pohovor“, chyběly nám prostředky k
životu. Na základní škole jsem pochopil, že jsem jiný, když šli
ostatní na nějakou akci Pionýra a já jsem seděl v šatně, měl jsem do
té organizace zakázaný vstup.
Vy jste v roce 1974 nastoupil na vojenské gymnázium.
Moje starší sestra měla zakázané střední školy a mne to čekalo také.
Přijal mne na vlastní riziko jeden odvážný ředitel, na obor, který mne
vůbec nezajímal. Za texty Kryla nalezené v tašce zapomenuté na nádraží
jsem stál před jakousi komisí, dostal dvojku z chování. K stigmatu
syna kontrarevolucionářů brzy přidali nálepku potenciálního ideového
nebezpečí pro mládež. Vás podle vašich vlastních slov ideově formovala
měsíční prázdninová cesta do Sovětského svazu, mne letní brigády,
jediná cesta, jak vylepšit ubohý rodinný rozpočet a koupit si vysněný
kazeťák z druhé ruky.
Vy jste po vojenském gymnáziu šel na vojenskou vysokou školu.
Já jsem se na VŠ přihlásil, i když jsem věděl, že mne nepřijmou. K
přijímačkám mne ale pustit museli, ze 3 předmětů včetně ruštiny jsem
absolvoval za 1, přijat jsem nebyl. Byl jsem u toho, když profesor,
který na VŠ vyučoval a znal otce řekl “přece jste si nemysleli, že ho
můžeme vzít?“.
Vy jste v roce 1983 nastoupil k výsadkářům.
Chtěl jsem létat. Kamarádi se v místním aeroklubu hlásili na
bezmotorové létání. Můj pokus byl se rovnou zamítnut, snad mohu zkusit
parašutismus, prý na padáku za hranice neuletím. Výcvik nás na podzim
v tělocvičně začalo několik desítek, balení padáku a trénink doskoku,
na jaře jsem si pilně na brigádě dopředu odpracoval všechny seskoky.
Vydrželo nás to asi sedm. Když instruktor na jaře oznámil, že druhý
den bude první seskok, nikdo nejásal víc než já. Do chvíle, kdy mi
sdělil, že já skákat nebudu, protože mi to zakázali a vyloučili mne ze
Svazarmu, prý mne tam vzali omylem.
I já jsem v roce 1983 začal vojenskou kariéru. Na začátku ledna jsem
jako politicky závadný nastoupil k „elitnímu“ vojenskému útvaru 3513,
1.stavební a silniční prapor Horní Počernice. Pohrobek PTP. Major Jožo
Gábriš, který pamatoval reálné postavy z Černých baronů, občas
poskakoval po buzeráku s výkřiky „keby to videl Švandrlík“. Na celém
útvaru byli asi jenom tři vojáci z povolání, z toho za trest jeden
kapitán, který měl kvůli jménu Tomáš Baťa zaražený služební postup.
Zbytek nám odveleli „špagáti“. Jediná výzbroj byly dvě bedny samopalů
se zacementovanými hlavněmi, které se vyndaly jenom na přísahu. Ve
znaku buldozer, práce na stavbách a ošacení tak bídné, že jsme se
styděli jet na vycházku do Prahy. „Pro obranu socialismu jsem vždy
připraven stát pevně v řadách ozbrojených sil Československé
socialistické republiky po boku Sovětské armády i armád ostatních
socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům a nasadit i svůj
život k dosažení vítězství. Tak přísahám!“ Vy jste takhle přísahat
chtěl, já jsem musel.
Vy jste vstoupil v roce 1985 do KSČ, začal jste potom kariéru
rozvědčíka, cvičil jste se na podvratnou činnost na území
kapitalistického nepřítele, stal se z vás předseda organizace strany.
Já jsem po vojně začal pracovat divadle. Když krajský tajemník KSČ pro
kulturu zjistil, že tam dělám zvukaře, tak přišel pokyn mne vyhodit.
Statečný ředitel divadla neuposlechl.
Vaše manželka, důstojnice armády, také vstoupila do KSČ.
Moje tehdejší manželka, sólistka opery, zažila, co to znamená být mou
ženou, když jí kvůli mně odmítli v Národním divadle.
Vy jste konec osmdesátých let prožil jako agent Pávek. Ještě v září
1989 jste jako stranický funkcionář odsuzoval kolegy, kteří se
zamýšleli nad Několika větami.
Já jsem dění sledoval z ciziny, domů jsem mohl až po amnestii, která
smazala trest za nepovolené opuštění republiky. Kvůli hrozbě trestu za
protirežimní tiskoviny jsem totiž skončil v emigraci, udal mne
„kamarád“, našel jsem ho po letech v registru svazků STB.
Vy jste na začátku nové historie naší země ještě do roku 1991 sloužil
pod Varšavskou smlouvou, vedenou z Moskvy.
Já jsem konečně začal žít bez stigmatu protispolečenského
antikomunistického živlu.
Nebyl jste sám, podobnou kariéru udělalo mnoho vašich soudruhů. Nikdo
ale neměl to drzost se ucházet o úřad prezidenta republiky. Nikdo
kolem sebe neupletl takovou konstrukci lží jako vy.
Nebudu vás volit za prezidenta, budu volit kohokoliv, kdo bude stát
proti vám. Pokud zvolen budete, nebudu vás jako prezidenta mé rodné
země akceptovat.
Tomáš Kubín
Dovětek pro čtenáře
V knize Mlachim gimel (Třetí kniha královská) od Yochi Brandes píše
autorka: „Příběhy jsou nebezpečnější než meče. Meče mohou ublížit
pouze těm, kteří stojí přímo před námi, zatímco příběhy určují, kdo
bude žít a kdo zemře v příštích generacích.“ V knize příběhy, které
píší najatí písaři, dnes bychom řekli propagandisté, převrací na ruby
biblické události z časů králů Saula, Davida, Šalamouna, Jeroboama, ze
zločince Davida dělají hrdinu, z jeho obětí vyvrhele, přepisují dějiny
ještě v době, kdy jsou teprve tvořeny.
Lidé jako Pavel také pracují s uměle vytvořenými příběhy. Štáb
propagandistů a on sám lžou, překrucují a maskují fakta. Příběhům,
stejně jako v knize a nesčetněkrát v dějinách, věří dav ochotný
vytěsnit z hlavy fakta a ukájející se historkami o hrdinovi a
diplomatovi, který vše odčinil. Děsí mne, že i jinak nedůvěřivý a
skeptický český národ se dá doslova zblbnout tak, že oslavuje člověka
s jeho minulostí. Příběhy jsou mocná a nebezpečná zbraň a v těchto
dnech na Hrad vedou člověka, který si nezaslouží úctu, ale opovržení.
