Po osmi letech migrační vlny má nejstarší kontinent vážně nakročeno k tomu, stát se fakticky třetím světem. Proč Evropa dobrovolně páchá sebevraždu a proč tomu západní elity nejsou schopny účinně zabránit?

Petr Robejšek

politolog

Ten, kdo přijme polovinu Kalkaty, nepomůže Kalkatě, ale sám se stane Kalkatou,“ napsal před pár lety německý publicista Peter Scholl-Latour. Přesně to se teď děje a evropské vlády pilně konferují, proklamují, podpisují a nečinně přihlížejí migrační vlně. Jaký je dnešní stav, jaká perspektiva, kdo za to může a jak to ukončit?

Podle studie vědecké služby Spolkového sněmu se sociální dávky pro žadatele o azyl v Evropě výrazně liší. Cizinci, kteří jsou v Rakousku a Německu v azylovém řízení, mohou dostávat více než 400 eur měsíčně. Ve Španělsku dostávají 347 eur, ve Francii připadá na osobu 210 eur a ve Velké Británii ekvivalent této sumy. Ve Švédsku se jedná o 180, v Řecku o 150 a v Maďarsku dostanou pouze 60 eur. Po zamítnutí žádosti o azyl ve Francii a po roce pobytu ve Španělsku nedostávají migranti žádné finanční příspěvky.

V Německu mají žadatelé o azyl nárok na bydlení, jídlo, oblečení, zdravotní péči a spotřební zboží. Ve většině případů je dostávají formou peněžních dávek. Sazby se pohybují od 278 eur pro děti do pěti let až po 410 eur pro dospělé. Po 18 měsících se sazby zvyšují přibližně na úroveň běžné sociální pomoci.

Nejatraktivnější je tedy jít do Německa, a to i když člověk nemá nárok na azyl. Jakmile se totiž do azylového řízení dostane, je plně podporován státem a s největší pravděpodobností nebude deportován, ani když úřady jeho žádost zamítnou.

Inženýři nedorazili

Na německém příkladu je možné od roku 2015 sledovat průběh a následky sociálního experimentu prováděného na blahobytné a fungující společnosti. Výzkumná otázka zní, je-li možné úspěšně zaintegrovat miliony příslušníků cizích civilizací. „My to zvládneme,“ řekla na začátku sebejistě politička, které dnes rostoucí počet Němců nemůže přijít na jméno. Jaká je tedy situace po osmi letech?

Od roku 2015 nám politici a média servírují báchorku o tolik potřebných kvalifikovaných pracovních silách přicházejících z třetího světa. Ale nejhlasitěji a zároveň nejdutěji to zní v uších Němců.

Dnes již mají vlastní zkušenosti s kvalifikovanými pracovníky z třetího světa. A potvrzují to i zahraniční odborníci. Wall Street Journal bilancoval v prosinci minulého roku migrační politiku Německa a zjistil, že jen asi třetina ze zhruba 800 000 Syřanů a Afghánců v produktivním věku má v Německu zdanitelné zaměstnání, přestože většina z nich přišla před více než pěti lety. Podle průzkumů je 45 procent všech příjemců programu pro nepracující (Hartz 4) cizinců.

Většina z přistěhovalců se pro vysoce kvalifikovaný pracovní trh nehodí, píše dále Wall Street Journal a uvádí tento příklad. V roce 2016 se Ingo Neupert, profesor sociální práce v Kasselu, pravděpodobně motivovaný heslem „zvládneme to“, rozhodl zahájit vzdělávací program pro 25 mladých cizinců, kteří měli být vyškoleni jako zdravotní sestry a zdravotničtí asistenti. Výsledek Neupertova pokusu? Čtyřapůlletý program „zvládli“ jen tři z nich.

Ne uprchlíci, ale migranti

Problém s pracovní integrací lidí z třetího světa spočívá v tom, že drtivá většina těch, kteří od roku 2015 míří z různých směrů do Evropy, nejsou utečenci, ale migranti. A to se ví i v Bruselu.

Švédská sociálnědemokratická politička Ylva Johanssonová, komisařka EU pro vnitřní záležitosti, řekla o situaci migrantů směřujících do Evropy toto: „Musíme mít na paměti, že jasná většina lidí, kteří dnes přicházejí po centrální středomořské trase, nepotřebuje mezinárodní ochranu.“

Drtivá většina těch, kteří dorazí do Evropy, chce získat vyšší životní standard, ale ponechat si svůj životní styl. To ukazuje skutečnost, že se snaží dostat právě do Německa. Jednorázová investice zaplacená pašerákům lidí přes Středozemní moře jim tam vynese trvalé hmotné zajištění. To je sice lidsky pochopitelné, ale pro evropské daňové poplatníky zcela nepřijatelné.

Potíž je především v tom, že výkonnost západní společnosti předpokládá určitou míru vnitřní sourodosti. Jedná se o soubor zvyků a postojů, které zaručují čitelnost a předpověditelnost chování ostatních. Pouze na tomto základě je možná důvěra, porozumění a spolupráce. Vůbec nejde o nějaké abstraktní hodnoty. Jedná se o způsoby chování a názory týkající se odívání, stravy, toho, jaký máme postoj k práci a penězům, jak trávíme volný čas a co si myslíme o roli žen ve společnosti. Jak to zprostředkovat migrantům z třetího světa? Západní liberální „vědci“ sice vyzkoumali, že se každý může „převtělit“ do toho, za koho se právě považuje, ale v případě migrantů si zřejmě neporadí ani oni.

Na rozdíl od nich opravdoví experti vědí, že migranti z třetího světa jsou vybaveni souborem zvyků a postojů, které ztěžují, nebo dokonce znemožňují fungování společnosti. Svojí přítomností rozmělňují domácí hodnotový systém a oslabují západní společnosti tím více, čím více se od nich odlišují a v čím větším počtu přicházejí. A tak se ptám: jak vůbec mohla i u nás mnohými oslavovaná, racionální přírodovědkyně Merkelová vyslovit něco tak absurdního jako „Zvládneme to“?

Je ironií dějin, že celý svět sice odmítá převzít západní hodnoty, ale přesto Evropany nutí převzít negativní následky nebo úplné selhání hodnot vlastních. Západ má být cosi jako celosvětová „jipka“ pro případ, že se zase někde ve světě lidé zabíjejí kvůli pánubohu nebo že padne nějaký obskurní potentát a vystřídá ho jiná pochybná figura.

Navíc mnozí z těch, kteří prý utíkají před náboženskou válkou nebo útlakem nějakého krutovládce, to nedělají proto, že by byli tak mírumilovní a svobodomyslní, nýbrž proto, že jsou ve vnitropolitickém střetnutí momentálně slabší. Krátce a jasně řečeno: migranti si ve své zemi nedokázali udělat nebo udržet pořádek. Proč bychom měli věřit, že budou schopní zapojit se do našeho společenského pořádku a nezpůsobí u nás stejný nepořádek, jako panuje u nich doma? Jak že to řekl Scholl-Latour? „Ten, kdo přijme polovinu Kalkaty, nepomůže Kalkatě, ale sám se stane Kalkatou.“

V Berlíně se před několika týdny odehrávaly pouliční rvačky mezi somálskými migranty. Část z nich podporuje současnou somálskou vládu a část z nich je proti ní. Bizarní je to, že členové obou táborů jsou německou vládou uznáváni jako političtí azylanti. Kdo ale vlastně před kým prchá? Somálci se dočasně uklidnili a v posledních dnech zaujali jejich místo v ulicích západoevropských měst antisemitští palestinští radikálové.

Henry Kissinger nedávno řekl: „Bylo velkou chybou vpustit do země tolik lidí s kulturně a nábožensky zcela odlišným koncepčním zázemím, protože se tím v příslušné zemi vytvářejí zájmové skupiny.“ Jak to, že tohle nenapadlo vládní činitele z migranty nejoblíbenějších zemí? A co kdyby západní vědci a publicisté místo dotěrného moralizování sami produkovali podobně důležité závěry? Jediným oprávněním existence sociálních věd totiž nejsou ezoterické studie, ale pro celou společnost užitečné poznatky.

Konzumní společnost zhloupla

Na první pohled jde o to, zdali jsou migranti zralí pro demokracii. Ve skutečnosti se ale jedná o to, jestli demokracie přežije migranty. Dovoluje totiž příliš mnoho a žádá příliš málo. Nekontrolovaný příliv těch, kteří chtějí náš blahobyt a nechtějí naše pravidla, znamená jedno: v Evropě bude růst počet lidí, kteří naše zvyklosti porušují, tak dlouho, až je jednoho dne úplně zruší. Francouzský spisovatel Michel Houellebecq to před pár lety popsal v románu „Podvolení“.

Poučné je v této souvislosti porovnat, jak zacházejí muslimské společnosti s lidmi, kteří se tam snaží žít podle západních hodnot. V naprosté většině případů je tato reakce – mírně řečeno – nevybíravá. Evropské hodnoty vyznávající lidé jsou považováni za ty, kteří svým způsobem života porušují sourodost tamější kultury. Jen připomenu osudy křesťanů v Egyptě a jinde na Blízkém východě.

Že my se musíme chovat civilizovaněji? To je velký omyl. Morálku totiž neprosadíte morálně. A své hodnoty musíte bránit tím rozhodněji, čím humanističtější jsou. Tento poznatek ale přesahuje schopnosti moralínem nasáklých mozků tzv. liberálů. Obecně nízká intelektuální úroveň západních elit je hluboce zakořeněná v konzumismem zhlouplé společnosti. To se projevuje zejména v tom, jaké vládce si blahobytné společnosti volí a jak masochisticky dlouho je strpí.

Skotský filozof Alasdair MacIntyre rozlišuje dva základní motivy jednání. První motiv se týká věci samé, druhý je pouze deklarovaným ušlechtilým důvodem, ačkoliv jednajícímu jde jen o jeho prospěch. Podle mého názoru ale musí existovat ještě třetí alternativa. Tou je činorodá slaboduchost toho, kdo nedokáže rozeznat důsledky svého chování. Tuto alternativu nutně potřebuji, když se (a to nejenom ohledně migrace) snažím pochopit chování většiny západních politických a mediálních elit. Jen když mohu věřit, že nejsou dost inteligentní, tak si nemusím myslet, že svým zemím škodí záměrně.

Zvládneme to???

V roce 2008 předpověděla americká CIA, že okolo roku 2020 budou poměry v evropských metropolích velmi podobné občanské válce. Vývoj ukazuje, že se tato prognóza naplňuje. Ve Švédsku již vážně uvažují o použití armády v boji proti cizineckým gangům a periferie anglických nebo francouzských měst nejsou přístupné jen tak pro každého.

Země, kterým hrozí v důsledku přívalu nepřizpůsobivých cizinců ztráta kontroly nad jejich hodnotami a osudem, se proti tomu musí bránit. A proto musí být přístup migrantů do evropských zemí – i za pomoci nevybíravých opatření – do té míry ztížen, že se migrační vlna obrátí do těch míst, kde sice není tak útulno jako v Evropě, ale která jsou snáze přístupná. A najednou tato vlna opadne, protože zůstanou jenom ti, kteří jsou opravdu politicky pronásledováni. Čím dříve se to stane, tím větší šanci mají Evropané udržet si svůj způsob života. Nechápu, že to evropské elity nevěděly předem a nechtějí to vzít na vědomí ani po osmi letech. Elita přece musí mít elitní analytické schopnosti.

K tomu patří i to, že je schopná pochopit následující souvislost. Morálku nelze plést do politického rozhodování. Pojetí morálky je totiž svrchovaně subjektivní, a proto můžeme morálně rozhodovat jen tehdy, když důsledky rozhodnutí neseme jen my sami. Politik je ale osoba sloužící celé společnosti, a proto musí respektovat zájmy těch, které smí dočasně zastupovat, za které nese zodpovědnost a kterým se musí zodpovídat.

Politici jsou bohužel stále méně státníky, zato ale stále více politickými podnikateli. Ale aby kvůli zájmům své strany nebo zájmům svým nemohli zatáhnout své národy do problémů, které daleko přesahují jejich funkční období a týkají se samotné národní existence, je nezbytné, aby v případě tak dalekosáhlých rozhodnutí, jako je migrace cizinců z nesourodých kultur, rozhodovali všichni občané.