"Novodobé „kostely“, představované soukromými bankami, potřebují reformu, jako "koza drbání v prachu". Není možné do nekonečna soustřeďovat skutečné i fiktivní hodnoty do méně a méně rukou. Přirovnání zúročení jediného penny před dvěma tisíci lety do dnešních časů je trefné. Obrovská zlatá koule velikosti země by nestačila tento úrok pokrýt. Zrovna tak je trefné, že kdyby se našel nějaký „blázen,“ jako soudruh Ježíš, a začal převracet stoly v těchto „chrámech,“ tak by zjevně skončil zase na kříži – jako před dvěma tisíci lety. Možná i hůře, protože lidstvo udělalo přeci velký pokrok a zvláště ve vojenské oblasti a oblasti mučících technik jsme trochu dál, než primitivní dědkové. Také bankovnictví nezůstalo pozadu, na celém světě se lichvařina vyvinula v obor děsně dobře placený.

Státy v dávnověku, v době svého založení – kvůli složitosti peněžního systému, delegovaly soukromé osoby a banky, aby rozpracovaly a řídily peněžní systém, který by pracoval pro ten který stát. Ovšemže to nebylo zadarmo ani neprofitové uskupení, ale v těch obrovských cifrách to bylo „výnosné rejžo“ a soudruzi bankéři bezpracně vysávají takové peníze, o jakých se i výherci první ceny v sazce ani nesnilo. V před-komputerové době od politiků naprosto rozumný úkon a také zbavoval státníky přebytečné odpovědnosti, starostí a nezáživné administrace. V době komputerů se však tento systém začal měnit a státníci najednou začali spatřovat problémy zastaralého systému a výhody, které by jim poskytlo zestátnění bankovního systému. Mluví se přeci pořád o STÁTNÍCH PENĚZÍCH, které však jsou zcela v rukou soukromých podniků, které do dneška hrabou nepředstavitelné profity z této činnosti. Neformální zprávy, že se touto otázkou zabývali i bratři Kennedyové a idea zestátnění „státní měny“ byla pravá příčina jejich zničení, jsou nepodložené, nicméně zajímavé.

Trochu dále v historii se touto otázkou zabýval i soudruh pan Hitler a mimo své tvrdosti k židovským obyvatelům, k profiteers, korupčníkům, k lichvářům, zlodějům, nemakačenkům, neodpovědným osobám na odpovědných místech, podvodníkům, lhářům a především také svou důsledností, si vysloužil nenávist celého pokrokového světa, patřičně zmanipulovaného majiteli bank i pochopitelně všech, kteří měli co činit s výše jmenovanými profesemi nebo činností. Zabýval se i s těmito úvahami a jak by státní vlastnictví peněz zlepšilo postavení státu. Nestrannému badateli přeci nemůže tento fakt ujít a jeho názory na problém úroku jsou veřejně dostupné ve stanovách jeho strany a v jeho knize. Je to velice nezáživné čtení, připomínající četbu her a výtvorů pana V. Havla. Na rozdíl od něho však v mnohém pravdivé.

Rozbití monopolu bank je ve světovém měřítku považováno za „rouhání se bohům“. Jsou stadia, kterými by musel takový proces projít – s tím rozdílem, že odvetná opatření nestagnují, ale předvídaví bankéři se připravují. Oni totiž mohou být pijavice na hřbetech národů, ale rozhodně nejsou blbci. Ba naopak, jejich předvídavost, kalkulace a myšlení je pověstná. Zlom stabilní měny, nejen dolaru, nastal nenápadně v sedmdesátých letech minulého století. Bankovní systém Spojených Států, tedy privátní soukromé banky si tenkrát vybojovaly nepatrnou změnu – a to, že peněžní systém nemusí být krytý zlatem. Ani ne třicet kradmých let a tento systém je na hrnci, stejně jako rubl a mnoho, přemnoho jiných peněz včetně naší koruny, která není korunovaná ničím. Je pravda, že dnes ještě tyto státy disponují nějakou tou prkotinou – jako olej, uhlí, železo, měď, med, hliník, olovo, či dřívím a jídlem. Ovšem během dalších dvaceti let i toto všechno se úspěšně bude řadit do vlastnictví několika bank, protože dojde i mezi nimi k přirozené selekci a tvrdší sežerou ty měkčí banky.

Je hodně dobrých důvodů, proč nějaká forma peněžnictví musí být v každém státě. Je tu otázka jestli banky připustí je obejít. Jiné cesty však zatím není. Pouze stát, který by zavedl výlučně své uvěrové plastikové peníze pro svůj vnitřní obchod, kompletně obcházející světové banky, by mohl přežít. Jenže proč by to stát dělal, když mu peněžní systém vyhovuje a vytváří prostor pro “tolik potřebnou korupci?“ Navíc zkorumpovaní bankéři vědí, co se sluší a patří a semhle támhle přihrají hráčům, kteří něco znamenají, potřebnou vzpruhu, jako to už dělal soudruh Novotný, ve formě obálek na přilepšenou, pro své věrné. Světové banky nevedou blbci a vědí velice dobře, co pracuje. Vychází z toho všeho, že stát by se musel zbavit jak korupčníků, tak korumpovaných. Ale jak už tvrdil pan Werich: „To by bylo bytů volnejch“. Možnost by taky byla napsat Rockefellerům, Wartburgům, Lippmanům, Sachsům a podobným bankovním držitelům, kasací, aby oni zkorumpovali nás všechny. To by nakonec mohlo i pracovat, ale stálo by to děsně peněz a oni nechcou – a ani nemohou se zbavit moci nad světem. 

Ať tak nebo onak, tento tzv. "demokratický kapitalismus,” který není nic než velká lež, musí následovat Marxismus a Komunismus k jejich spravedlivému místu v historii – což je: Na smetiště dějin.

Stát musí mít kontrolu nad bankovnictvím. Nadvláda bankéřů nad státem a občany musí být opět podřízená státu. Vydírání občanů bankéři musí přinejmenším být citlivější. Era, kdy bankéři mají absolutně největší příjmy, než kdykoliv předtím – po celých třicet let, musí být podstatně zpomalená – ne-li úplně ukončená. Obrovské profity a moc, kterou banky skutečně akumulují, nemá nic společného s momentální likviditou bank. Jestliže si manažeři, správcové, ředitelové těchto koncernů dávají jeden druhému stamilionové bonusy – a oni prosím tvrdí, že nekradou, ale přísně podle jakéhosi práva, si přisvojují „kapánek“ více, než ti plebejci dole. Je chyba plebejců, že tomu nerozumí – že ano, pane řediteli ČEZu, peněžní manipulátoři v bankách a slavní státní administrátoři, či méně slavní, ale zato víc nadutí, sněmci. Ano, je chyba plebejců, že ve jménu svobody podnikání, ve jménu demokracie se nechávají nelidsky okrádat. Člověk ne jemných mravů, by řekl, že si nechají srát na hlavu. Může se někdo vůbec divit, že bankám a bankéřům, při jejich pilné práci mravenečků, zejí trezory prázdnotou a leckterý neopatrný účetní si zlomí ruku, když hrábne do trezoru a narazí rukou o betonové dno?