PAŘÍŽ Po měsících hádek schválilo francouzské Národní shromáždění zákon o „posílení republikánských principů“, o němž se mluví jako o „protiislamistickém zákonu“. Bouřlivé vášně, které jeho projednávání doprovázelo, si však Francouzi mohli ušetřit. Nová norma je prakticky zbytečná. Očekávat, že se díky ní podaří ve Francii cokoli obrátit k lepšímu, je asi stejně realistické jako přivázat k potápějícímu se Titaniku nafukovacího kačera a doufat, že udrží loď nad vodou. Zákon je zbytečný zejména ze dvou důvodů: opozdil se nejméně o čtyřicet let. A zamezuje celospolečenské otevřené diskusi, která je pro změnu k lepšímu naprosto nutná.
Před šestnácti lety jsme při příležitosti oslav 60. výročí konce války společně s kamarádem, válečným veteránem, debatovali s vysokým francouzským armádním důstojníkem. Zevrubně líčil hrozby vznášející se nad Francií – radikální islamismus, masová ilegální migrace, levicový extremismus, postupná likvidace svobody slova apod. Po jeho výkladu situace následovala logická otázka: Proč se francouzští politici – až na výjimky – vesměs tváří, jako by to vše, o čem mluvíte, nehrozilo?
Zatvářil se překvapeně: „Důvody jsou zřejmé. Podlehli propagandě krajní levice o krásné budoucnosti v multikulturní společnosti a nyní se bojí přiznat, že jejich ideologické poblouznění přivádí zemi každým dnem blíže k rozpadu a násilnému střetu.
Hlavním důvodem jejich nečinnosti však je, že vůbec nevědí, co si s těmi hrozbami počít. Navíc se propagandistům multikulturalismu za desítky let podařilo politiky a média tak zastrašit, že neprobíhá žádná opravdová, hluboká a pravdivá veřejná debata. Což je pro společnost smrtící, neboť to nejenže zabraňuje uskutečnění zásadní celospolečenské diskuse, ale brání zejména činům, které měli udělat politici na obranu republiky už dávno. Proto dnes situace dospěla do stadia, kdy už je pozdě. Francie ještě neleží, ale už padla na kolena. Jakékoli kroky mohou snad ještě oddálit tragický společenský střet, ale už mu nemohou zabránit.“
Na další otázku, z čeho vychází jeho přesvědčení, že už je pozdě, odvětil tehdy – v roce 2005 – jednoduše: „Protože čas otevřeně, neideologicky mluvit o migraci byl v padesátých a šedesátých letech minulého století. Konat se mělo v sedmdesátých letech. Jenže politici neudělali nic. Takže nejpozději od devadesátých let je každému nezaslepenému člověku jasné, že ve Francii to už může skončit jen dvojím způsobem: Podvolením se totalitě, což znamená mimo jiné popření tisíciletého vývoje naší kultury, nebo občanskou válkou. Případně obojím.“
Máme už jen pár let
Slova starého generála jsou nyní potvrzována denně. Třeba Gérard Collomb, bývalý francouzský ministr vnitra (do roku 2018) nepokrytě mluví o propastech prohlubujících se mezi jednotlivými etniky: „Lidé už nechtějí žít společně,“ říká a předpovídá tragický násilný střet ve společnosti: „Za pět let by se situace mohla stát nezvratnou. Ano, máme pět šest let, abychom se vyhnuli nejhoršímu,“ varoval už v roce 2018.
V tomtéž roce se objevilo několik studií, podrobně popisujících úroveň radikalizace francouzské muslimské společnosti. V jedné z nich ředitel Institutu Montaigne Hakim El Kharouni upozornil, že rychle sílící skupiny extremistických muslimů ve Francii „vytvářejí alternativní, paralelní a oddělenou společnost“. A že vláda neudělala prakticky nic, aby tuto expanzi zastavila.
Možná už poslední šancí, nadějí, jak odvrátit naplnění temných prognóz o budoucnosti Francie, by mohla být otevřená celonárodní debata o všech podstatných aspektech migrace a soužití. Jenže představa úplně svobodné veřejné diskuse rozpaluje do běla dvě nejhlasitěji povykující skupiny: fanatické islamisty a fanatické ultralevičáky. Vědí nebo přinejmenším tuší, že taková debata bez okovů „politické korektnosti“ by prakticky jistě ve Francii znamenala tvrdé odsouzení multikulturalistického ideologického experimentu na lidech.
Ani většina politiků o nic takového nemá zájem. Naopak – v nynějším protiislamistickém zákonu udělali další úlitbu progresivistickým aktivistům v pasážích „proti šíření nenávisti na internetu“, což je dnes v celé Evropě běžná zástěrka pro cenzuru a likvidaci svobody slova.
Přitom už loni v květnu přijal francouzský parlament speciální zákon o „nenávistných projevech na internetu“, podle kterého jsou soukromé společnosti povinny jednat jménem francouzského státu jako myšlenková policie, a pokud tak nejednají, hrozí jim vysoké pokuty.
Zákon zavádí cenzuru
Zmíněný zákon se před rokem setkal ve Francii s velkou vlnou kritiky. Šéfredaktor časopisu Le Figaro Magazine Guillaume Roquette o něm napsal: „Pod záminkou boje proti ‚nenávistnému‘ obsahu na internetu zavádí zákon systém cenzury, který je jak účinný, tak nebezpečný… ‚nenávist‘ je záminka systematicky používaná těmi, kdo chtějí umlčet nesouhlasné názory. Tento zákon je nebezpečný, protože kriminalizuje myšlení. Demokracie hodná toho jména by měla být schopná respektovat svobodu projevu.“
Podstatu nebezpečí vystihl Jean Yves Camus v časopisu Charlie Hebdo: „Nebyla to online nenávist, která zabila Ilana Halimiho, Sarah Halimi, Mireille Knoll, oběti zavražděné teroristy v supermarketu Hypercacher, v divadle Bataclan a v redakci časopisu Charlie Hebdo, byl to antisemitismus a islamismus… A kdo určí, co je nenávist a co je oprávněná kritika? Právě byla otevřena Pandořina skříňka. Budeme svědky pomalého, ale neúprosného pochodu k digitálnímu jazyku, který je zglajchšaltován politickou korektností a definován aktivistickými menšinami.“
Při hodnocení situace, v níž se Francie dnes nachází, se objevuje pojem „stadium rozkladu“. Ten bude pokračovat o to rychleji, oč více síly budou mít dvě nejrozkladnější skupiny: islámští extremisté a multikulturalističtí ideologové. Pokud přece jen francouzská společnost najde sílu k uzdravení, bude to hodně bolestné. Nicméně to bude mnohem menší bolest než vleklé utrpení, které by neodvratně přišlo po nicnedělání nebo jen nedostatečných činech.
Strašidelné je, že do podobné situace jako Francie (nebo přinejmenším tam, kde byla Francie před deseti, dvaceti lety) se vinou stejné ideologie a zbabělých politiků dostává celá řada západních zemí: Itálie, Německo, Španělsko, Británie, Belgie, Švédsko, Dánsko, Rakousko… Také ony se už blíží k osudové hranici, za kterou budou mít na výběr – podobně jako Francie – jen ty dvě, starým generálem zmíněné nezáviděníhodné možnosti.
