Americká akciová burza vstoupila do oblasti mýdlových bublin, jejichž duhové hrátky jsou příjemným přeludem a sebeklamem pro mladé a nezkušené, ale i ty starší, kteří tak nějak zatím nestihli dospět. Tzv. kvantitativní uvolňování (QE – quantitative easing)) je zcela netradiční monetární politika, kdy Fed pumpuje do ekonomiky gigantické sumy elektronicky vytvářených peněz. Prostě: tiskne peníze. Cílem bylo zvýšit investice v soukromém sektoru a vrátit inflaci do potřebných hodnot. Mysterium je, proč takové sumy peněz nevedly ani po sedmi letech k přiblížení se žádnému z cílů? Absolutní magorium mysteriosus ale je, proč italský „Super Mario“ z ECB začíná s pseudomonetarismem ještě v r. 2015, tedy dlouho po všech neblahých zkušenostech s tiskem peněz v Japonsku a USA?
Podniky, díky státnímu QE, své peníze neinvestují do nových produktů, technologií a znalostí, ale masově s nimi plýtvají ve spekulacích: zvyšují dividendy (a tak cenu svých akcií), skupují své vlastní akcie (a tak zvyšují cenu svých akcií) a oddávají se podnikovým fúzím (v bláhové naději zvýšit ceny akcií). Proč ne? Přítok levných peněz se jeví jako nekonečný. Přitom spotřebitelé neutrácejí, ale začínají šetřit, a to i při nulových (nebo negativních) úrocích. Je uměním z toho všeho vykutat téměř osmiletý mediální optimismus o ekonomice.
Nejhůře je na tom Japonsko: tzv. Abenomics tisku peněz (QE) zahnalo zemi do deflace, po dekádách stagnace. Skrytá nezaměstnanost à la jižní Itálie (kdy jeden job sdílejí tři „pracovníci“) představuje už prosté šílenství. Japonské dluhy drží japonští občané a tak se celá ekonomika stává velkým Ponzi-schématem či pyramidou. Nerodí se ani dostatek Japonců, kteří by Ponzi-pyramidu řetězového zadlužování mohli udržet. Tzv. „Japonský zázrak“ dokázali politici změnit v „zázračné“ národní harakiri.
Není divu, že i Obamanomics vůbec nefunguje: vypudila lidi z účasti v pracovní síle (jen 62,7%) – nejnižší míra účasti za posledních 37 let! Takže už jen 5,5% je nezaměstnaných (tj. ještě si aktivně hledají práci), zatímco počet lidí bez práce roste. Jak míra nezaměstnanosti klesá, míra lidí bez práce (tj. neregistrovaných státem) vzrůstá. To je politicky výhodné – udržovat občany v nevědomosti a zamlčovat pravdu. Být nezaměstnaný přece není totéž, jako být bez práce. Navíc, míra růstu HDP právě klesla na 0%. Nad ekonomickou ignorancí, a absolutním nepochopení co se vlastně děje, už ani vzdychat nemá cenu.
Pouze Japonsko, USA a EU, tj. dříve nejvyspělejší regiony, jsou v patové situaci nezaměstnanosti, stagnace a zadlužení, neschopni využít sektorové transformace a deglobalizační metamorfózy, které jsou v nejvyspělejších ekonomikách ignorovány zcela bezradnou politickou třídou.
Hloupí se nikdy neučí z chyb druhých, ale jen a pouze z chyb vlastních. Cyklus iracionality, od bubliny k bublině, se tak opakuje, už po staletí. Novum dneška je, že do toho razantně vstupuje stát, přes své centrální banky, a ničí reálnou ekonomiku, aby politicky posílil virtuální ekonomiku finančních spekulací. Když si stát vydá vlastní dluh, a ještě ho sám od sebe koupí… račte vstoupit do trvale startujícího superletadla Supermagorium!
Americká Fed již napumpovala přes $4,5 bilionů (až $85 miliard/měsíc) nových peněz do ekonomiky a evropská ECB bude pumpovat kolem €60 miliard/měsíc! Navíc, jelikož jde o „experiment“, nikdo neví jak silně návykový tisk levných peněz zpomalit nebo zastavit. Proč se takové sumy hotovosti v ekonomice neprojeví ve vyšších investicích anebo ve vysoké inflaci? Proč právě naopak: růst stagnuje, deflace narůstá a investice nejsou?
Umělé, nesmyslně nízké úrokové míry paní Yellen nedělají nic pro reálnou ekonomiku; spíše okrádají důchodce o celoživotní úspory; jen na ztracených úrocích přišli střadatelé o $470 miliard, které zůstaly bankám pro další spekulativní investice (banky určitě neinvestují do podnikání). Tento transfer bohatství od střadatelů na banky nebyl nikým schválen ani mediálně odsouzen. Pani Yellen nemůže za to, že současné ekonomice nerozumí: prošla si tradičním, dnes irelevantním makroekonomickým vzděláním v ještě předkrizových programech. „Co ví ryba o vodě, v níž plave po celý svůj život?“ povzdychl by si Einstein. Některé žravé ryby však lze na burze chytat i na třpytky mýdlových bublin.
Už v květnu 2008 jsem v blogu http://blog.aktualne.cz/blogy/milan-zeleny.php?itemid=3404 vysvětloval, že virtuální ekonomika akcií se odpojila od reálné ekonomiky produktů a služeb. S pomocí státních intervencí (pumpování peněz do ekonomiky) se spekulativní „ekonomika“ akciových trhů odtrhla úplně a uzavřela se sama na sebe: její pohyby jsou určovány jen vlastními pohyby (minulými i očekávanými) a reálná ekonomika ji přestala zajímat. Prázdný projev paní Yellen z Fedu (jako dříve Bernanke) má větší dopad na chování burzy než na cokoliv reálného. Je to podivná, až bizarní hra, která nemá s reálnou ekonomikou nic společného.
Už Lord Keynes přirovnával vztah burzovní a reálné ekonomiky ke dvěma opilcům, kteří se náhodně pohybují sem a tam, ale jsou k sobě přivázání dlouhým lanem, takže se nikdy nemohou rozejít úplně. I zde tedy platí „Nikdy neříkej nikdy“: Stát svým vytrvalým tiskem peněz poskytl spekulantům zdánlivě nevyčerpatelný přítok prostředků, takže reálnou ekonomiku nepotřebuje: vystačí si sám sobě.
Separace virtuální a reálné ekonomiky se navíc přenáší i do slovníku politiků. Trhy se potýkají s „headwinds“ (protivětry) – ještěže nesvádějí ty hospodářské průjmy na počasí, jako za komunistů. Namísto počtu zaměstnanců se uvádí „head count“ (tj. počet hlav, jako u dobytka). Namísto vojáků prezidenti mluví o „boots on the ground“ (boty na zemi), jakoby voják nebyl víc než bagančata. I oslavy a medailování vojáků mrtvých by bylo vkusnější a důstojnější pro vojáky ještě živé. Realita virtuality přináší virtuální pojetí reality a života vůbec.
Podivnější je, že si burzovní spekulanti nechají v mediích říkat „investoři“ a svým sázkám „investice“. Spekulanti přece neinvestují do ničeho.; prostě sázejí na „své koně“. Představte si firmy na burze jako koně na dostizích. Můžete si na ně vsadit (na výhru, na pořadí, na prohru), ale neinvestujete do nich. To, co vyhrajete, ostatní „investoři“ prohráli: je to hra s „nulovým součtem“ výher a proher: žádná přidaná hodnota nevzniká, nic se nevytváří; jen to „napětí“, jako na dostizích nebo v kasině v Las Vegas. Investovat do koně by znamenalo financovat jeho chov, trénink, údržbu a vše co s tím souvisí, aby kůň mohl vyhrávat; to dělají jen vlastníci, ne sázkaři. Jediný moment, kdy burza jednorázově oceňuje skutečnou hodnotu, je prodej soukromé firmy do veřejného vlastnictví (tzv. IPO). (V ČR se politickému zveřejňování vlastnictví kdysi říkalo „privatizace“). Pak už jdou peníze jen z ruky do ruky, firmy z toho získají jen pofiderní ceny akcií, kterými někdy odměňují své zaměstnance a manažery: pak se ovšem snaží vyhnat cenu své akcie co nejvýš, obvykle skupováním vlastních akcií, anebo výplatou dividend.
Po dlouhodobém přílivu levných peněz (v podstatě za nulové úroky) je zřejmé, že dnešní burza se stala jakýmsi „letadlem“ či schématem Ponzi. Nákup akcií se může vyplatit jen tehdy, když je prodám dráže. Prodejem dráž tedy vyplatíme první vlnu těch, co koupili levněji. Ale ta druhá vlna, co koupila dráže, musí prodat ještě drážeji. A tak to jede pořád dokola. Akcie lze zhodnocovat pouze přísunem dalších vln důvěřivců, kteří jsou ochotní koupit velmi draze, napoprvé nebo i podruhé.
Jediným jistým důsledkem burzovního šílenství a spekulativní kultury, podporované státem a propagované dnes a denně (a bezdůvodně) medii, je akcelerující rozvírání nůžek mezi chudými a bohatými právě v Japonsku, USA a EU. Ekonomická krátkozrakost pilotů státu vede k depresi a skrytým sebevražedným tendencím dlouho před vlastním zřícením spekulativního letadla.
Navíc dnes na burzách fungují matematické algoritmy, které roboticky skenují mediální prostředí a velmi rychle (často i blbě) rozhodují o osudu naivních peněz. Povedený Apríl! se povedl 1. 4. 2015 zprávou, že Tesla oznámila svůj Model W – pět minut před uzávěrkou. Stačila ale jediná minuta, aby akcie zaznamenala korytářské vření: 400 tis. akcií změnilo vlastníka, a Tesla stoupla až na $188,5 (kolem 0,75%) i když celý den klesala. Více takových aprílů odzvoní algoritmickému „investování“.
Už jste se někdy setkali s tím, že vám chtějí prodat zlato, dům nebo ostrov – jako „vynikající investici do budoucna“? Hned vás asi napadlo: proč si to ten hlupák nenechá pro sebe, když je to tak dobrá investice? Stejně je to s akciemi: nabídl vám někdo akcie, které zaručeně přinesou zisk? Proč si je nenechá? Nebo vám dokonce na nákup akcií půjčí své peníze? Proč vás vůbec nahánějí, tihle různí „šmejdi“? No, nahánějí vás do „letadla“ – aby ochránili svá dřívější špatná rozhodnutí a odhady. Normálně se v tomto kolotoči vyčerpají peníze, akcie jsou předražené, nikdo nekupuje a ceny začnou klesat. Čas od času se však budoucí růst cen akcií zdá tak jistý, že se „investoři“ začnou zadlužovat, prodávat majetek a propadávat klamu duhové bubliny. Když taková bublina praskne (všichni chtějí nebo musí prodat – a už nejsou kupci), tak ceny akcií klesají tak rychle, že se jich nestačíte ani zbavit. Kde jen sehnat kupce, když všichni prchají?
Americká burza je ve stadiu pěkně nafouknutých bublin. „Odborníci“ si to mohou zkontrolovat na tzv. Shiller P/E poměru, který má dnes hodnotu 28 (tržní cena akcie 28x vyšší než její roční zisky), tj. 65% nad historickým průměrem. Jen dvakrát v historii bylo nadhodnocení akcií vyšší: za Velké deprese r. 1929 a při technologickém masovém šílenství r. 1999. Velká bublina se nafukuje i v Číně: tzv. Šanghajský index se jen za uplynulý rok nafoukl o 77%! Přesto se „investoři“ do letadla jen hrnou, s pomocí levných státních půjček. Není nic sebevražednějšího, než se snažit rozhodovat racionálně v iracionálním světě. Jestli všechny bubliny prasknou současně, bude celosvětový finanční pád více než brutální.
Ještě pro milovníky čísel: základní dynamika růstu podílu HDP země na celkovém světovém HDP ukazuje ekonomiky, jejichž podíl v % za posledních 25 let klesá (1), anebo naopak stoupá (2):
- USA 25,44→19,31, Japan 9,77→5,40, Germany 5,96→3,72, Brazil 3,57→2,79, Czech Republic 0,37→0,33
- China 3,81→15,40, India 3,13→5,83, Nigeria 0,35→0,55, Vietnam 0,18→0,41, Singapore 0,22→0,40
Zcela zřetelný je propad USA, Japonska a Německa, zatímco růst Číny, Indie, Nigerie a Vietnamu je markantní. Mýtus Německa jako „motoru Evropy“ je pak politicky směšný; viz také blog z r. 2012: http://blog.aktualne.cz/blogy/milan-zeleny.php?itemid=17876.
Vstupuje centrální banka Fed a protlačuje další a další vtoky levných peněz a tím vytváří trh i pro silně předražené akcie. Bublina ještě nemusí prasknout, ale dál se tiskem peněz nafukuje, až se z ní stává objemný balón, Ponzi balón. Takový balón, když praskne, tak zlikviduje nejen hráče – „investory“, ale i Fed, která bude držet biliony dolarů nesplatných obligací. Jedinou záchranou bude nastavit tak vysokou inflaci, že to zaplatí, a dobrovolně, spotřebitelé sami.
Proto se Yellen bojí zvýšit úrokové míry a tak omezit tisk peněz: má strach. Ekonomika stagnuje, ukazuje náchylnost k deflaci, oficiální nezaměstnanost stoupá, ale lidí bez práce přibývá. Propíchnutí Ponzi balónu by způsobilo paniku na burze, v politice i v ekonomice. Celý domeček z karet kvantitativního uvolňování (tisk peněz prodejem obligací), neslýchaný experiment monetaristiky, by se zhroutil. Proto lze čekat další vznášení super-drónu, kdy akciové trhy absorbují jak inflaci, tak „investování“ levných peněz. Při posledním projevu paní Yellen, už jen nejistota z toho, co řekne, vedla k okamžitému propadu cen. Jakmile však promluvila – a bylo jasné, že se bojí a úrokové míry nezvedne – ceny akcií začaly růst dramaticky během několika minut. Jak může taková ekonomika strachu, neznalosti a tvrdohlavého opakování všeho, co nefunguje, skončit? Buďto Ponzi-balón praskne, anebo nulové úrokové míry musí pokračovat do nekonečna. Představit si ale tržní ekonomiku bez regulačního pohybu úrokových měr nelze. Alespoň já to neumím. Dříve či později musí Fed začít vracet úrokové míry zpět do ekonomických mechanismů, bez ohledu na vývoj makro-čísel; jinak ekonomika narazí tak tvrdě, že z toho budeme všichni Jelen.
Tak prosím, račte si nastoupit! Naše burzovní letadlo má další volná místa, za malý peníz, nebo i na úvěr. Pilot i druhý pilot jsou na slovo vzatí… nic moc se vám nemůže stát, než, že ztratíte peníze. Nevadí, pasažéři z předchozích letů zanechali podstatné sumy – rádi vám z nich půjčíme, za malý peníz – jen se nebát. Oba vysoce trénovaní, schopní a osudem zkoušení piloti, Fed i ECB, stále ještě túrují své motory…
Ještě jsem slíbil doplnit ten refrén písničky z názvu blogu. Byla to krizová písnička z dětství; nikdy jsem netušil, že mě její předtucha a moudrost dostihnou i po tolika letech: Jak bublina vzhůru letí, tak všecko letí bůhví kam/po čem kdo ve snách, ruku svoji vztáh´/to je hned v šedých dálavách/láska, úsměv, štěstí, bláhový je klam/jenž zas bublin slávu věští/z nichž slz pár jen zbývá nám.
