To, co dnes zažíváme, není jen bankrot konkrétních politiků a vlád, ale bohužel i bankrot reprezentativní demokracie. Vlády se přestaly starat o zájmy většiny obyvatelstva a v jejich čele nestojí skutečné osobnosti.
Před více než třiceti lety slavil Západ triumfální vítězství nad komunismem, ale dnes má drtivá většina evropských zemí jen second hand demokracii, skomírající ekonomiku, problematickou bezpečnost a dekadentní kulturu. Přesto by bylo nepřesné mluvit o úpadku evropské civilizace, protože to všechno jsou následky dlouhodobé degenerace politické kasty.
Následky pohodlných desetiletí
Od konce druhé světové války až zhruba do 70. let minulého století byl západní svět v pořádku. Tehdy měla většina zemí poměrně solidní státní finance, funkční hospodářský a politický model. A příznivé globální podmínky zajišťovaly růst blahobytu do značné míry nezávisle na kvalitě politických vůdců a jejich rozhodnutí.
Až do konce minulého století se v naprosté většině evropských zemích vládlo tak snadno, že elity ztrácely schopnosti nezbytné k tomu zvládat i méně příznivé situace. Proto rostlo množství sebestředných mluvků, kteří se vyšplhali až do vysoké politiky a vytvářeli tam přes hranice stran a ideologií zájmové koalice s kýmkoliv. Špičkoví politici bránili vzestupu těch, kteří by je mohli ohrozit, a tak se kvalita politické kasty stále zhoršovala.
Pak došlo ke zlomu. Již internetová horečka z let 1996–2001 nevěštila nic dobrého a finanční krize roku 2008 definitivně ukončila éru prosperující ekonomiky a globální bezpečnostní stability. Rázem se ukázalo, že pohodlné vládnutí bylo možné jen na dluh, že se v Evropě vyostřuje sociální nerovnost a od jihu kontinent ohrožuje migrační tlak. A to nebylo všechno.
V nepříznivé situaci se plně projevily dvě základní strategické chyby vládnoucí elity. Jednak to, že vládci systematicky upřednostňovali hospodářství na úkor ostatních společenských oblastí jako sociálního zabezpečení, kultury, bezpečnosti a vědy.
Celá západní společnost se stala obslužním sektorem pro hospodářství. Logickým důsledkem byla druhá zásadní chyba elit. Vlády se přestaly starat o zájmy většiny obyvatelstva a sloužily převážně potřebám podnikatelských kruhů.
Americká studie Martina Gillense a německá od Armina Schäfera ukázaly, že v obou zemích nehrají politické zájmy střední třídy a chudších vrstev prakticky žádnou roli. Oba výzkumy došly k závěru, že čím důležitější jsou politické cíle pro tyto skupiny obyvatelstva, s tím menší pravděpodobností je politická kasta uskuteční. To byl začátek konce reprezentativní demokracie.
V první dekádě nového tisíciletí skokově vzrostly nároky na kvalitu vládnutí, ale druhořadý politický personál je nemohl splnit. Výsledkem byl a doposud je nepřetržitý řetězec krizí, selhání a polovičatostí. Na skřipci mezi rostoucím vlivem nadnárodních firem a snahou udržet moc začaly vlády stále častěji prosazovat protiřečivé cíle, jako je trvalý ekonomický růst a současná úspora pracovních sil a zvyšování odbytu. Synonymem pro zmatečnost a protiřečivost se stala i evropská integrační anebo migrační politika. Předběžný vrchol kuriózních politických plánů je tzv. Green Deal.
Protiřečivost a faktickou neuskutečnitelnost svých cílů se evropské elity snaží přemostit centralizací všeho. V posledních dvou dekádách se politici, podnikatelé, média a experti slili do jedné vládnoucí skupiny a jejich představa budoucnosti je centralistická. Zarážející je, že skoro všechny postkomunistické země tuto filozofii jednoty za každou cenu převzaly jedna ku jedné. Jejich vůdce vůbec nenapadlo přemýšlet o tom, že před historickým okamžikem centralizace politické a hospodářské moci ve střední a východní Evropě dovedla jejich národy do stavu nuzných diktatur.
Zvládneme to?
To, co dnes zažíváme, není jen bankrot konkrétních politiků a vlád, ale bohužel i bankrot reprezentativní demokracie. Nová vrchnost složená z politiků, podnikatelů, médií a expertů má jiné zájmy než většina obyvatel. Ale jak je má reprezentovat, když hovoří jinak a o zcela jiných věcech než většina voličů. Moc elit se dnes nemůže opírat o přesvědčivé argumenty ani výsledky a zbývá jí jen manipulace a propaganda.
A výsledek? Žijeme v éře prázdných slov, kdy se pravda nehledá, ale jen vyhlašuje, kdy pravdivost závisí jen na hlasitosti a hlasitost jen na penězích. Žijeme v éře, kdy neexistují ani sliby, které se musí splnit, ani poznatky, které se dají vyvrátit, ani zákony, které platí pro všechny.
Příklady? Politici a média si teatrálně zoufají nad názorovou rozpolceností společnosti a sami přitom přispívají k jejímu prohloubení. Vadí jim sice názorové rozdíly v rámci víceméně konzistentní populace, jakou měly evropské státy do roku 2015, ale nevadí jim naprogramovaný hluboký názorový rozkol mezi Evropany a příslušníky afrického nebo asijského civilizačního okruhu.
Jednoduše řečeno, jakkoliv se Němci, Francouzi nebo Češi neshodnou ohledně politiky nebo čehokoliv jiného, tak na sebe přesto nejdou s noži. To signalizuje skutečně alarmující názorovou, ale hlavně i civilizační rozpolcenost, kterou vlády chtějí na kontinent importovat.
Zatímco na německých koupalištích dominuje orientální machismus a situace ve Francii místy připomíná občanskou válku, tak evropské vlády chtějí „zastavit“ ilegální migraci tím, že ji legalizují. Jako motto se nad touto politikou vznáší legendární vzdušný zámek Angely Merkelové, „zvládneme to“.
Dalším příkladem manipulativní politiky je to, že evropská společnost podklesává pod svou vlastní přecitlivělostí. Její intelektuální a politické špičky idealizují a romantizují slabost. Svět, který nám líčí, je plný obětí, které za nic nemohou. Nenesou za svůj stav žádnou odpovědnost a většinová společnost je povinna podřídit se jejich potřebám. V osmdesátimilionovém Německu žije 3 000 lidí, které lékařská věda uznává jako transsexuální. Ale z tamějšího mainstreamu získáte dojem, že se jedná aspoň o třetinu obyvatelstva.
Ukázali jsme si, že vládnoucí se vmanévrovali do situace, ve které si nejsou schopni zajistit podporu občanů přesvědčivými argumenty. A proto mají nejenom sklon k manipulaci, ale i k cenzuře. Nedokážou skutečnost změnit podle hodnot, které si přisvojují, a tak změní to, jak se o skutečnosti má, musí anebo nesmí mluvit. Neumí si poradit s reálným světem, tak lidem vnucují dojem neskutečného světa. Ale ani to již nestačí. Elity si neumějí poradit s reálným světem, tak uskutečňují svůj neskutečný svět. Jak?
Digitalizace všeho
Zejména v posledních třech letech zažíváme frontální útok na fungující a potřebné společenské instituce s cílem podkopat základy stability a výkonnosti kontinentu. Ano, tady jde o pokus vynutit úpadek evropské civilizace.
Největší světové PR agentury přitom postupují cíleně a polovojensky. O migraci a nadvládě pouhým okem neviditelných menšin nad většinou jsme již mluvili. Zmínit můžeme také dramaturgie panických pandemií, genderovou kampaň, systematický rozklad rodinných struktur, a hlavně a především klimatickou změnu.
Mediální vymývání mozků, které silně připomíná komunistickou propagandu, nasvědčuje tomu, že ve hře je spasitelská ekoideologie. Ale komunisté aspoň slibovali blahobyt, ekologisté nabízejí jen askezi a despocii. Klimatické náboženství a svátost uhlíkové stopy je způsob, jak to morálně posvětit a reálně provést vyvlastnění a politické porobení společnosti.
A proto nás vydírají domnělými dědičnými hříchy proti přírodě. Máme zchudnout prý pro matku Zemi. Ale ve skutečnosti jde o vaše právo vlastnit a o svobodu svůj majetek užívat.
Druhořadé politické a mediální elity již nejsou schopné demokraticky zacházet s rozdílností a svobodnou vůlí lidí, a to chtějí „vyřešit“ digitalizací společnosti. Cílem je plánovatelnost lidského chování a možnost řídit společnost jako výrobní linku.
Není náhoda, že již minimálně dvě dekády straší v západní politice projekt „stát jako firma“. Politikům přitom vedly ruku globální ekonomické elity, a proto měly vlády pod tímto heslem nakročeno k diktatuře. A v posledních třech letech se v západních společnostech razantně prosazuje tendence řídit pomocí moderních technologií nejenom hospodářství, ale úplně všechno.
Celá společnost se má proměnit ve výrobní linku a stát se tak socio-politickou verzí taylorismu. Na přelomu 19. a 20. století se bezchybným fungováním pásové výroby posedlý Frederick Taylor snažil zvýšit produktivitu práce pomocí detailně předepsaných pohybů dělníka při obsluze výrobní linky. V Taylorově pojetí je dělník jenom součástka stroje. A dnešní superelity chtějí prosadit tayloristickou standardizaci chování a myšlení všech lidí ve všech situacích a udělat tak ze společnosti stroj.
Cestou k tomu má být neustálé zužování prostoru, ve kterém se člověk může sám rozhodovat, prostě proto, že z hlediska elit je každé svobodné rozhodnutí porucha, která ohrožuje jejich vládu. Svou neschopnost demokraticky zacházet s rozdílností a svobodnou vůlí lidí chtějí „vyřešit“ digitalizací společnosti.
Německý filozof Karl Jaspers již v roce 1966 upozornil na nebezpečí vzniku stranické diktatury; mluvil o „smrtelnému nebezpečí stranické oligarchie“. Krize posledních dvou dekád urychlily uskutečnění jeho předpovědi a zastupitelský politický model degeneruje do diktatury. Politický a hospodářský model, který by vznikl, kdyby se jim to podařilo, by byl totožný se společenskou strukturou středověku.
Příznaky úpadku
Příznaky skutečného úpadku Západu můžeme pozorovat ve velkoměstech. V těch žije vysoký podíl vzdělaného a dobře vydělávajícího obyvatelstva. To jsou často lidé náchylní otrocky přijímat překroucené představy pokroku a svobody.
Patří k nim intelektuálové na ostrůvcích společensko-vědních kateder, velká část pracovníků v médiích, mnozí státní úředníci a politici, všichni aparátčíci neziskových organizací a houfec zbohatlických snobů hledajících působivou možnost pořádně se morálně odvázat. Tato atmosféra měst je médii nafukována a vydávána za náladu celé společnosti.
A proto tolik záleží na tom, kdy masa dosud mlčících obyčejných lidí, hlavně těch, kteří žijí mimo metropole, odloží svou flegmatičnost a pochopí, že reprezentativní demokracie dosloužila a buď ji vystřídá despocie, nebo přímá demokracie.
Je nejvyšší čas, aby se mezi obyčejnými lidmi našlo co nejvíce takových, kteří začnou žít jinou společnost. Takovou, která není organizovaná „shora dolů“, ve které nejsou potřeba političtí prostředníci, kteří stejně zastupují hlavně sami sebe. Je nejvyšší čas rozdrobit moc a vrátit ji jednotlivci. Je nejvyšší čas, aby ti „dole“ určovali, co rozhodnou sami a co nechají rozhodnout ve vyšším patře. Je nejvyšší čas přísně kontrolovat ty, kteří vládnou, často je vyměňovat a dát jim jen omezené pravomoci. Je potřeba začít žít novou společnost.
Petr Robejšek
politolog
