Je na čase oponovat americké moci?

Mojmír Babáček • 16. června 2015 •
V listopadu 2013 uskutečnil Kyjevský mezinárodní sociologický institut průzkum ukrajinského veřejného mínění, podle kterého bylo na jižní Ukrajině pro vstup do Evropské unie 29 % respondentů a na východní Ukrajině 15 % respondentů. Když v Kyjevě převzala moc prozápadní vláda a začala pracovat na vstupu Ukrajiny do Evropské unie, konaly se v jižní a východní Ukrajině proti tomu demonstrace, při kterých docházelo k obsazování místních úřadů. Kdyby kyjevská vláda respektovala odlišnost názorů východních a jižních Ukrajinců, mohla se Ukrajina nenásilně rozdělit, podobně jako se v devadesátých letech minulého století nenásilně rozdělilo Československo na český a slovenský stát. Češi by tenkrát nepochopili, proč mají vést válku proti Slovákům, když s nimi Slováci nechtějí být ve stejném státě. Na Ukrajině je podobná situace. Podle údajů ukrajinské vlády se mobilizačnímu rozkazu k nástupu do armády za první dva měsíce roku 2015 vyhnulo 39.000 Ukrajinců.  Podle německého deníku Handelsblatt se dokonce v Kyjevě vyhýbalo mobilizačnímu rozkazu 95 % mužů. Podle průzkumu veřejného mínění ukrajinského Razumkov centra bylo 41 % Ukrajinců k válce na východě země lhostejných. Vitalij Černětskij, profesor na Kansaské univerzitě a předseda Americké asociace pro ukrajinské studie, původem z Oděsy, řekl americkému deníku USA Today, že západní Ukrajinci jsou si vědomi odlišného vztahu východních Ukrajinců k Rusku a k Evropské unii a nevidí důvod, proč by kvůli tomu umírali
Ukrajinská vláda nerespektovala odlišný názor východních a jižních Ukrajinců a proti vzbouřeným územím vyslala armádu. Došlo tak k občanské válce, ve které se kyjevská vláda snaží vnutit svůj názor násilím lidem, kteří ho s ní nesdílejí. Ukrajinská vláda se tak dostala do rozporu s demokratickým myšlením, které se už v průběhu třetího století rozvíjí v západním světě. Kdyby se Západ držel tohoto myšlení, vyvinul by na nově vzniklou vládu západní části Ukrajiny, která se k němu chtěla připojit, tlak, aby nechala východní a jižní část země rozhodnout svobodně o svém směřování. Na evropském kontinentě by tak dál panoval mír mezi národy a spokojený život evropského obyvatelstva, prosperujícího v rozvoji celoevropských ekonomických vztahů.
To se však nestalo. Západní část Evropy se zřekla svých demokratických tradic a, jakkoli by nebránila osamostatnění Skotska, které by zůstalo ve sféře amerického vlivu, začala podporovat západoukrajinskou vládu v násilném záboru území, jejichž obyvatelé nesouhlasili s její politikou. Evropská unie, USA a další státy, hlásící se k Západu, se tak dostaly do rozporu se základními principy své politické koncepce a ideologie a v demokratickém světě začal převažovat boj o moc nad kultivováním demokracie.
Reálným důvodem této změny politické koncepce Západu bylo, že Spojeným státům vadilo, že jim Rusko bránilo v dobývání celosvětové moci postupným ovládáním na ropu bohatých států na Středním východě s použitím americké vojenské síly a věděly, že postavení Ruska ve světové politice bude ztrátou spojenectví s Ukrajinou oslabeno. Názory východních a jižních Ukrajinců tak pro USA přestaly být významné, když šlo o dobytí celé Ukrajiny a o to výraznější oslabení pozice Ruska v mezinárodní politice a nakonec možná dobytí pozice jediné světové vojenské velmoci, až budou americké vojenské základny na ukrajinském území, nějakých 300 km od Moskvy.
Rusko začalo z těchto důvodů podporovat ukrajinské povstalce, které by jinak zlikvidovala ukrajinská armáda, zatímco Západ, včetně Evropské unie, začal celou situaci interpretovat jako ruský útok na územní celistvost Ukrajiny, aby se vyhnul pro něj trapnému přiznání reality ukrajinské občanské války.
Obyvatelé i politici Evropské unie, alespoň pokud zůstává demokracie jejich cílovým projektem, by si ale měli klást otázku, proč USA usilují o to ovládnout demokratický svět převahou své vojenské síly. Bude takový svět ještě demokratický? Jak dalece si dovolí nějaká vláda oponovat vládě, která nad ní bude mít absolutní vojenskou převahu? Proamerická propaganda v evropských médiích během americké okupace Iráku, která byla zjevným porušením mezinárodního práva (stanoveného OSN na základě norimberských procesů po skončení druhé světové války), svědčí o tom, že Evropská unie byla ochotná se vzdát demokratické soudnosti ve prospěch svého „ochránce“. Stejně je tomu tak při tendenčním zpracovávání informací o Ukrajině, které se přiklání k tomu líčit Rusko jako agresora a ignorovat nezájem východoukrajinské populace o vstup do Evropské unie.
Touha po moci, která nerespektuje názory lidí, ale musí vyvolávat obavu, že demokracie je pro tuto moc jen zástěrkou. Předpoklad, že evropské sdělovací prostředky budou ještě více zastávat názory americké vlády v rozporu s mezinárodním právem a zásadami demokracie v případě, že se USA podaří získat ve světě absolutní vojenskou převahu, je naprosto realistický.
Pro americkou moc je charakteristické, že jí nejde o to mít všude sobě podřízené diktátory, nýbrž o to ovládat vlády ostatních států finančními prostředky a získávat pro americké finanční instituce a korporace co nejvíce peněz. Když jde o dosažení tohoto cíle, jdou principy demokracie stranou, jak se to stalo, když Američané mučili irácké vězně, aby z Iráku udělali Americe přátelský stát. Moc a peníze jsou vykládány jako hlavní americké hodnoty i v amerických médiích, přičemž moc je chápána jako vliv odvozený od finanční síly. Americká armáda má ve světě tuto sílu amerických peněz chránit a napomáhat rozmnožování jejich množství.
Získají-li USA ve světě nezvratitelnou vojenskou převahu, budou jí nepochybně využívat především k tomu, aby zabránily jiným státům se jim v této moci vyrovnat získáním rovnocenných zbraní (jako se to dnes děje například v Iránu, kterému se USA snaží zabránit v tom, aby získal atomovou bombu a stal se tak nepřístupným pro americký vojenský útok), a za druhé k tomu, aby prosazovaly své finanční zájmy, tedy růst příjmů amerických finančních skupin a korporací. O tom svědčí i odposlouchávání celého světa a získávání informací o zahraniční konkurenci amerických korporací ze strany NSA.
Příkladem takové politiky je probíhající jednání s asijskými státy a Evropskou unií o dohodě o Transpacifickém partnerství a Transatlantickém partnerství pro obchod a investice, která by měla poskytnout velkým korporacím šance prosazovat své zájmy proti zájmům národů, reprezentovaných jejich vládami, cestou vysokých pokut za omezování jejich zisků, které by udělovaly soudy, složené z právníků korporací. Korporace by tak byly fakticky nadřazeny věčně zadluženým vládám. Zvlášť v situaci, kdy je stále zřejmější, že světu hrozí klimatická katastrofa, která se už dnes projevuje čím dál častějšími povodněmi, zavání tato americká politika pokusem o získání převahy moci pro velké, hlavně americké korporace, bez ohledu na to, jestli svých zisků dosáhnou jedině za cenu ignorování ekologických problémů nebo likvidace lidských životů. Tyto otázky jsou v rozvahách korporací zastiňovány potřebou dosáhnout co největších zisků.
V El Salvadoru začaly americké společnosti Coca-Cola, Jumex a Aqua Cristal čerpat pro své potřeby vodu ze studní poblíž řeky San Antonio, ze které se zásobuje vodou 30.000 lidí z města Nejapa. Průmyslová činnost amerických společností způsobila, že voda z řeky přestala být pitná a vody v řece výrazně ubylo. V některých částech města dokonce voda přestala být dostupná. Obyvatelům by mohl pomoci Zákon o vodě, který se připravuje v salvadorském parlamentu. Jak velkou ale budou mít budoucnosti naději, že podobný zákon projde, když za něj budou moci korporátní soudy uvalit na nejspíš zadluženou el-salvadorskou vládu vysokou pokutu?
V roce 2013 využila kanadská společnost Lone Pine Resources dohod mezi americkou a kanadskou vládou, přesunula své sídlo do USA a zažalovala kanadskou vládu o 250 milionů dolarů za to, že zakázala v Kanadě těžbu ropy frakováním, které způsobuje kontaminaci spodních vod a lehčí zemětřesení. Stále pokračující a rostoucí těžba ropy má přitom velký podíl na postupujících klimatických změnách. Rozhodne se kanadská vláda zaplatit 250 milionů dolarů a nebo frakování povolí? (Zdroj)
V roce 1995 začala americká společnost Monsanto indickým zemědělcům prodávat semínka bavlníku, jehož rostliny nevyprodukovaly další plodná semena, za 17 rupií za kilogram a potom začala využívat toho, že si indičtí farmáři nemohli zasadit semínka z poslední úrody a museli znovu nakupovat u firmy Monsanto a do roku 2009 zvýšila cenu na 17 tisíc rupií za kg. Následkem toho 300 tisíc indických farmářů spáchalo sebevraždu, protože nebyli schopni splácet své půjčky u bank (Viz zde a zde) . Indické úřady nakonec v roce 2013 potrestaly společnost Monsanto jenom tím, že jí neschválily další dva nové patenty, ale podle nových mezinárodních smluv propagovaných americkou vládou by za to mohly být potrestány vysokou pokutou. Díky spolupráci českých a evropských sdělovacích prostředků s americkou mocí přitom většina českých občanů ani neví, že Evropská unie a americká vláda transatlantickou dohodu, která by měla nadřadit korporace státům, vyjednávají. Zdůvodnění, že vyjednávání je tajné, jenom svědčí o tom, kam demokracie spěje. Poradce amerického prezidenta pro mezinárodní obchodní vyjednávání dokonce pohrozil americkým kongresmanům trestním stíháním, pokud obsah dohody prozradí občanům.
Minulý týden navrhla Evropská komise, aby pro řešení sporů mezi korporacemi a vládami byl vytvořen speciální mezinárodní soud. Představitel USA ale tento návrh odmítnul.
Ředitelka Evropské spotřebitelské organizace Monique Goyensová nedávno napsala na svém blogu (do médií své poznámky nemohla poslat), že v devátém kole jednání mezi Evropskou unií a USA došlo k největším sporům mimo jiné právě o geneticky modifikované plodiny, které vyrábí společnost Monsanto a další americké genetické společnosti. Američtí vyjednavači žádali vědecké důkazy, že geneticky modifikované plodiny jsou škodlivé.
Je na místě připomenout, že Evropská komise se pokusila vydat nařízení, podle kterého by si lidé nemohli zasadit vlastní semínka, ale jenom semínka, schválená Evropskou komisí. Udělala to za úplatek od amerických genetických společností typu Monsanta? V roce 2005 zaplatila společnost Monsanto pokutu 1,5 miliónů dolarů za uplácení 140 indonéských vládních úředníků a členů jejich rodin při prosazování geneticky modifikovaných plodin (zdroj). Na případnou korupční činnost Evropské komise by měly mít právo dohlížet tajné služby všech členských států Evropské unie. Není mi známo, že by tomu tak bylo.
Američtí politici prosazují americké genetické plodiny u vlád na celém světě. V červnu loňského roku požádal prezident salvadorského Střediska vhodných technologií (CESTA) Ricardo Navarro americkou velvyslankyni v El Salvadoru, Mari Carmen Aponte, aby zastavila tlak na vládu El Salvadoru, při kterém vázala americkou pomoc El Salvadoru ve výši 277 miliónů dolarů na to, aby salvadorská vláda začala kupovat geneticky modifikovaná osiva od firmy Monsanto, místo nemodifikovaných osiv od domácích dodavatelů (zdroj). Salvadorští rolníci se nakonec tomuto nátlaku ubránili. Získají-li ale USA absolutní vojenskou převahu ve světě, nepokusí se prostřednictvím prodeje geneticky modifikovaných semínek získat kontrolu nad produkcí potravin a zisků z ní v celém světě? A neovládnou tím celý svět? Která demokratická vláda si dovolí jim oponovat, když by jí americké genetické společnosti mohly odmítnout prodávat semínka rostlin, které už zemědělci nebudou moci vypěstovat z vlastních semínek a místní zemědělství by mohlo zůstat bez úrody? V rámci globální americké moci by tak mohl celý svět platit na růst amerického blahobytu a americké moci a zároveň nejspíš směřovat vstříc ekologické katastrofě, protože ekologická hlediska jsou schopné velkým společnostem vnutit jedině vlády, které jim ale v americkém pohledu na věc mají být spíše podřízeny.
Pokud má mít svět reálnou šanci na demokratickou budoucnost, ve které budou mít občané právo rozhodovat o politice svých států a motivovat své vlády, aby čelily ekologickým problémům a chránily je před vyděračstvím velkých společností, bude nutné, aby byla americká touha po získání absolutní vojenské převahy ve světě zastavena a aby tak ve světové politice dál platila alespoň minimální demokratická pravidla. K tomu ale zřejmě nedojde, dokud USA nepochopí, že se jim absolutní vojenskou převahu ve světě nepodaří získat.