Banky odhadují schopnost lidí a firem prodat práci, produkt nebo majetek. Na základě těchto odhadů banky půjčují peníze, které dříve neexistovaly.

Snadnost „výroby“ peněz vyplývá z úrokových sazeb centrálních bank a povinných minimálních rezerv, které pro komerční banky stanovují. Pokud jsou PMR například 2% (dnes v ČR), mohou teoreticky komerční banky zvýšit pomocí úvěrů množství peněz až 50x. Centrální banka může bankám půjčit téměř neomezené množství peněz, jednoduše je vytvoří. Komerční banky však mají povinnost všechny vypůjčené peníze vrátit. Centrální banka dohlíží, aby banky příliš neriskovaly a dluhy byly schopné splatit.

Za normálních okolností však banky půjčí pouze tolik peněz, kolik jsou dlužníci schopni splatit. Když dlužníci vytvářejí produkty (nebo jim lze reálný majetek zabavit) nenastává žádný problém. Většímu množství peněz odpovídá větší množství produktů a majetků, které jsou nabízeny k prodeji. Inflace nastává pouze tehdy, když nabídka produktů poklesne. Centrální banka sníží inflaci zhoršením podmínek k emisi nových peněz. Zvýší úrokovou sazbu a PMR. Přísun peněz do ekonomiky se zpomalí a přizpůsobí se tím nižší nabídce produktů. Pokud je měna stabilní roste množství peněz v ekonomice úměrně růstu ekonomiky (růst HDP).

Základní funkcí komerčních bank (z hlediska měnového systému) je odhadovat schopnosti dlužníků úvěry splácet. V této schopnosti však banky selhaly.

Úroky z úvěrů jsou zdrojem zisků. Poskytování úvěrů je výhodný byznys. Banky proto stále více riskovaly a půjčovaly i těm, kteří nejsou schopni dluhy splácet. Banky potom nejsou schopny splácet své dluhy (protože si na ty dluhy vypůjčily). Některé kvůli tomu zkrachovaly a mnohé nyní krachují. Při likvidaci banky jsou její aktiva (úvěry dlužníků schopných splácet) prodány jiným bankám. Často však nestačí na pokrytí všech dluhů. Proto přicházejí o peníze věřitelé, ke kterým patří i centrální banka, která většinu peněz k úvěrové expanzi poskytla.

Peníze však dlužníci utratili a zůstávají v oběhu. Centrální banka už je nemůže dostat zpátky (klesnou její aktiva). Vzroste množství peněz, které jsou zcela mimo její kontrolu, i když je vytvořila.

Přesto peníze neztrácejí hodnotu, pořád si za ně lze kupovat produkty. Roste však riziko, že produkty nebudou, protože je nebudou muset bývalí dlužníci na trh dodat. Nyní však nabídka produktů neklesá, i když banky krachují. Když zkrachují státy, zkrachuje bank mnohem více. Lidé i firmy však budou dále vytvářet produkty a prodávat je. Produkty i majetek existují nezávisle na bankách i na penězích. O přístup k produktům však přijdou vlastníci a zaměstnanci zkrachovalých bank a věřitelé (zřejmě však nezkrachují všechny). V Některých evropských zemích jsou na soukromých bankách závislí důchodci, což je asi největší problém. Je však řešitelný, neboť produktů potřebných k pohodlnému žití ekonomiky vytváří ekonomika dostatek.

Politici a ekonomové však straší zhroucením celé ekonomiky, i když k tomu není jednoznačný důvod. Akcionáři bank a velcí věřitelé mohou mnoho ztratit. Proto šíří strach z krize. Pomocí politiků usilují o záchranu bank a zachování dluhů. Potřebují, aby někdo zůstal dlužen a produkoval nejen pro sebe, ale i pro banky a věřitele. Manažeři bank, stejně jako dlužníci vypůjčené peníze už dávno utratili. Když je nevrátí, nic příliš dramatického se nestane. Provádět inkasa a platby dokáže i pošta. Příjmy bank z vedení účtů a běžných transakcí příslušné náklady pokryjí zcela spolehlivě.

Racionální analýze důsledků krachu bank, která by umožnila najít řešení bez nich, se všichni současní mocní vyhýbají. Mohlo by totiž dojít ke zpochybnění vedoucí role finančního systému ve společnosti.

Často zapomínáme, že banky jsou především soukromé firmy, protože řídí náš svět. Když nějaká firma zkrachuje, vždy se najede dost jiných, které její služby nahradí.

Jsme závislí na bankách, nebo jsou banky závislé na nás?