Kázání Petra Piťhy proti Istanbulské úmluvě by českou veřejnost nijak nezaujalo, kdyby tolik nerozzuřilo Českou ženskou lobby, která na kněze podala trestní oznámení. Přitom ještě nedávno se Češi mohli nad aktivistkami blahovolně usmívat.

Alexander Tomský

politolog

Na podporu svobody projevu se ozvalo mnoho křesťanů v čele s kardinálem Dominikem Dukou, ale ostře jej napadl pražský kazatel, páter Tomáš Halík, který se prý také „zamýšlí”, zda Piťha nepatří před soud za „poplašnou zprávu“.

Jsem přesvědčen, že se naše rozumná justice pitváním slov zabývat nebude, apokalyptická nadsázka o konci světa nikoho neplaší, není ani zprávou, patří do kategorie symbolické náboženské poetiky. Piťha je češtinář a lehce by svou hyperbolu u soudu obhájil.

Existuje však závažnější politický problém: pokus zastrašit a umlčet oponenta. Už desetiletí narůstá v západním světě úsilí kriminalizovat konzervativní názory, začínáme se pomalu podobat Číně, jež zavádí bodový systém a postih (zamítnutí výjezdní doložky na cestu do ciziny) za špatný náhled na svět. Na mnoha humanitních fakultách západních univerzit se běžně svoboda projevu považuje za nepřípustný buržoazní přežitek podvracející pokrok. Cenzuru politické korektnosti podporují zuřivé miniaturní lobbistické (agitační) skupiny a vyvíjejí ideologický vliv na vládu a zákony státu.

Ještě nedávno se Češi nad praštěnými feministkami mohli blahovolně usmívat, ale dnes? Aktivistky ženské lobby, této nátlakové organizace, se na svých stránkách chválí, že pomohly prosadit podpis české vlády pod onu kontroverzní úmluvu, na jejíž záludnost jako první poukázal na jaře europoslanec Tomáš Zdechovský.

Istanbulská dohoda totiž vnucuje státu a jeho represivním orgánům pod záminkou ochrany proti domácímu násilí (na něž nemůže mít nejmenší vliv) boj proti stereotypnímu vnímání mužských a ženských rolí. Požaduje „intenzivnější školení odborníků pracujících s oběťmi, pravidelné osvětové kampaně, zahrnutí genderové problematiky do školních osnov, terapeutické programy pro pachatele domácího a sexuálně podmíněného násilí a spolupráci s nevládními organizacemi“ (jako je ženská lobby?). Nemyslím, že vytyčuje cestu do gulagu a do psychiatrických ústavů jako za vlády S ovětů, ale snahou o převýchovu to zavání.

Co je a co není diskriminace

Naše ženské lobbistky se účastní jednání v Radě vlády pro rovnost žen a mužů, a podílejí se dokonce na státní rodinné koncepci. O čem tam asi rokují? O rovnosti mužů a žen před zákonem jistě ne, tu v naší civilizaci (na rozdíl od islámu, kde má ženina výpověď pofiderní poloviční hodnotu) už od slavného Justiniánova kodexu Corpus iuris civilis nikdy nikdo nezpochybňoval.

Feudální nedemokratická společnost však byla založena na privilegiích, na nerovném společenském postavení mužů a žen, jež za poslední století emancipace smetla. Ženy dědí, studují, volí vládu, své partnery i profesi, za stejnou práci a ve stejném kariérním postavení dostávají stejný plat. Nepleťme s průměrnou mzdou žen, výsledkem výběru méně placeného zaměstnání, v němž se uplatňuje silnější empatie žen (mateřské školy, zdravotnictví, práce s lidmi) nebo kompromis mezi dětmi a kariérou.

Žádná diskriminace nezpůsobila, že se emocionálnější pohlaví uchází méně o technické, matematické či IT profese. Feministky chtějí ženy osvobodit především od rodiny. V čem tedy spočívá nerovnost, která probouzí fanatismus ženské lobby? Zdá se, že jde o blouznění absolutního rovnostářství, odmítnutí svobodné volby vycházející ze sexuální odlišnosti. Zápas genderismu s neexistujícím patriarchátem, údajnou společenskou dominancí mužů, se jako každá budovatelská ideologie opírá o pseudovědu. Považuje mentální sexuální rozdíly mezi pohlavím za zanedbatelné, případně za mužskou agresi, a tvrdí, že jsou určeny výlučně společenskou typizací (umělou konstrukcí). Historie už od pravěku dokládá mnoho forem (gender) zdůrazňujících odlišnou společenskou roli muže a ženy, čili dělbu práce postavenou na sexuální odlišnosti, proto mají všechny společný patriarchát. Mužům přísluší lov, politika a válka, ženám výchova dětí, starost o domov a rodinu.

Rozdíly prostě existují

Feministkám ale nestačí zrušení patriarchátu. Piťha je rozzuřil, neboť se postavil proti popírání očividných faktů. Cožpak lze na základě přirozených výjimek (homosexuality) a hormonálních oscilací od mítat biologické rozdíly? Z obavy před politruky politické korektnosti mlčí mnohdy i vědci. Zvláště neurologové by měli k vlastnostem maskulinního a feminního mozku co říct. S lidskými a občanskými právy, natož schopností obou pohlaví vykonávat stejně kvalitně většinu povolání to nemá nic společného.

Dobrovolná sexuální orientace zato ohrožuje rodinu i plodnost, neboť napadá přirozený „stereotyp“, základ erotické lásky i výchovný model k rodičovství. Role otce jako otce a matky jako matky jsou nezastupitelné i v nepatriarchální společnosti. Sociálně inženýrské úsilí o neutralizaci pohlaví zdůrazňováním bezvýznamných sexuálních odchylek je útok na mateřskou lásku, vzpomeňme si na odporný pseudoskandál kvůli básničce pro děti, kdežto prosazování zaměstnavatelských kvót je útok na svobodu volit profesi.

Kéž by bylo možné diskutovat o tak závažné záležitosti věcně a bez emocí. Avšak s budovatelkami nového světa, politickým náboženstvím popírajícím biologii, zkušenosti i zdravý rozum není možná řeč, protože nevidí, že ohrožují rodinu i budoucnost společnosti. A tak se všichni dnes stáváme kazateli a vzájemně se neposloucháme.