Pamatujete si na starý vtip o Ukrajině? – ptá se mne lotyšský ekonom Alexander Gaponěnko. – Putin přichází ke Kučmovi a ptá se, za kolik se může koupit celá? A Kučma odpovídá: „s lidmi nebo bez lidí? Bez lidí je levnější!“ Putin popřemýšlí a řekne: „No tak bez lidí.“ Kučma na to: „Tak počkej tři roky.“ Smutná anekdota. Často na ni tady v Lotyšsku myslím. Moje země, kde jsem, mimochodem, „NE občan“, se dá koupit za výhodnou cenu právě teď.
Lotyšsko je poušť. Stát bez lidí
Gaponěnko nepřehání. Dříve hlučná a dokonce i luxusní (podle sovětských norem) Riga je nyní nudná k uzívání, provinční město, na jehož čistých ulicích se tiše pohybuje několik kolemjdoucích. Pocit trvalé neděle, jako by se celá rodina přestěhovala na chatu. V restauracích ve Starém Městě starší dívky prodávají svojí krásu, vedou delikátní rozhovory o lásce v angličtině se seniory turisty ze západních zemí. V poloprázdných nočních klubech, kde i barmani mluví potichu, zapíjí žal Rižským balzámem dočasní „hosté města“.
– Což o to! Riga, ve srovnání s krajem, dalo by se říci, „žije“ – říká mi rusky mluvící taxikář. – Zajeďte do nějaké Liepaji – to jsou města jako hřbitovy! Město mrtvola. V noci dokonce i děsivé. Chce se mi křičet: „Lidi! Kde jste?“ A všichni jsou tam na Západě – sbírají jahody kdesi v Irsku, chůvy pracující v Anglii, nebo dělníci v Německu. Naši lidé jsou pryč. Nedávno jsem šel na narozeniny kamarádovi – byly tam příbuzní, samé mladé slušné ženy s dětmi. Říkám, a kde jsou manželé? A odpovídají – na výdělku v Evropě. Máme tu jako v nějakém Tádžikistánu: ženy žijí bez manželů. Chlap se ožení, nadělá děti, a pak odchází jako migrující pracovník kamkoliv na Západ, například do Dublinu.
Dokonce druhá světová válka nezpůsobila takové demografické škody Lotyšsku jako členství v EU. Republika vyšla ze Sovětského svazu s populací 2,7 milionů lidí. Výsledky posledního sčítání lidu v březnu tohoto roku a prodlouženého (ze zoufalství!) až do června jsou žalostné. Ke zvýšení čísel (na nich závisí distribuce evropských dotaci a kvót) byla při sčítání lidu umožněna na internetu i konkrétní formulace „občan Lotyšska více než rok žijící v zahraničí“. Ale přes všechny triky byly orgány schopné vytáhnout oficiální údaj pouze na 2,2 milionů lidí. I když demografové věří, že skutečné číslo je 1,8 milionu (jeden okres v Moskvě). A toto se stalo v zemi, kde je nadbytek nádherných míst s ideálním prostředím a mírným klimatem! (V Lotyšsku je až 10 krát více země než v Holandsku na jednoho člověka). Lotyšsko je země bez budoucnosti, topí se v naprostém tichu. Hořký vtip místních: „Poslední kdo budete odlétat! Nezapomeňte vypnout světla na letišti.“
Livonie – Lotyšsko: život okraje říše
Město Rigu spolu s Livonií vykoupila Ruská říše od Švédska na „věčné časy“ (!) v roce 1721 po velké Severní válce, což zcela změnilo rovnováhu sil v Baltském moři ve prospěch Ruska. I když naši (ruští) vojáci Rigu obsadili už v roce 1710, v rámci Nishtadtské smlouvy muselo Rusko zaplatit Švédům dva miliony stříbrných tolarů. Bláznivé peníze na tu dobu! Tenkrát se zdálo, že hra stojí za námahu. Pracovití klidní lidé, německý duch pragmatismu (šlechta byla z pobaltských Němců, Lotyši byli hlavně v zemědělství) a co je důležitější, přístup k moři do Evropy. A i když na to v Lotyšsku neradi vzpomínají, pravě Rusku by měl lotyšský národ být vděčný za národní asociaci a obnovu země (pozdější spojení s Latgalií, Kurlandií a Zemgalií).
V 19. století nastal v Baltiku rychlý vývoj průmyslu. Rusko nešetřilo na rozvoj příhraničních regionů. 1861 – první železnice mezi Rigou a Daugavpilsem. 1862 – otevření Rižské Polytechniky, první v zemi polytechnická univerzita, jejíž cílem bylo poskytnout technicky odborné specialisty pro rychle rostoucí výrobu. 1869 – vytvoření slavného „Russo-Baltu“ (rusko-pobaltského závodu kolejových vozidel ), vyrábějícího vagóny, zemědělské stroje, motory, lodě. A co je nejdůležitější, první! ruský automobil „Russo-Balt“, který patřil i carovi Nikolaji II. Dokonce i tehdy bylo Lotyšsko považováno za výkladní skříň úspěchů Ruské říše. A později se stalo symbolem prosperity Sovětského svazu.
V sovětských dobách v Lotyšsku padal zlatý déšť. Po rozsáhlé industrializaci malá republika získala třetí místo v zemi, po Moskvě a Leningradu, jako nejvíce průmyslový region. (A to navzdory tomu, že populace představovala pouze 1% populace SSSR. Tady se vyrábělo úplně všechno – autobusy, rádia, letadla, tramvaje, auta, vlaky, lodě, domácí spotřebiče, léky, textil, punčochové zboží, kosmetika a nábytek. A jaké to byly hezké fabriky, známe v celé zemi! Obří továrna „VEF“, která měla 20 tisíc lidí – největší elektrotechnická firma v SSSR, export výrobků do 42 zemí světa! Riga rádio – závod s jménem Popova. Průkopník sovětského průmyslu polovodičů a mikroelektroniky – slavná továrna „Alfa“, jejíž výrobky se používaly v letadlech a na tajných vesmírných projektech. „RAF“ zabezpečil Sovětský svaz na tu dobu výbornými minibusy!
Když se Lotyšsku v roce 1991 podařilo získat nezávislost bez krveprolití, zdálo se, že bude všechno v pořádku. Ze Sovětského svazu mělo velkolepé dědictví – moderní průmysl, kvalifikované kádry a vysoký vědecký potenciálu s 15 výzkumnými ústavy. Pokud jde o HDP na obyvatele, Lotyšsko se zařadilo na důstojné 40. místo na světě (výše než Irsko).
Proč o 20 let později je malá hrdá republika v tak zoufalé ekonomické situace, a všechny plody se obrátily v prach? Nebo podle slov bývalého prezidenta republiky Guntisa Ulmanisa „Proč má naše Lotyšsko takovou díru v kalhotách?“
Jak přišli k takovému životu
Když se Lotyšsko stalo nezávislým, vláda opravdu nepochopila, co to je – říká předseda Svazu novinářů Pajders Juris. – Oni se tak dlouho a tvrdě připravovali na boj za svobodu, a najednou bác! – Nezávislost. Co s tím dělat? První „skvělý“ nápad – ukrást, rozkouskovat sovětské dědictví.
Proč byl zničen průmysl, jeden z nejmodernějších v té době? Proč vláda záměrně pohřbila výrobu na světové úrovni? Co je to za hru? Vše je vysvětleno jednoduše – říká ekonom Einars Graudins. – V sovětských korporacích bylo obrovské množství vysoce kvalifikovaných pracovníků – převážně rusové a návštěvníci z různých částí Sovětského svazu. Na fabrikách rostlo a sílilo hnutí za zachování Sovětského svazu, protože v roce 1991 lidé si byli dobře vědomi, co bude všechno zničeno a o co tu jde. Za účelem odstranění politického soupeře a zároveň získat na krádežích, bylo rozhodnuto zničit všechny fabriky. Připravit lidi o práci, vláda prokázala naprostou absenci politického myšlení.
Noví vládcové záměrně zavřeli všechny továrny, aby odstranili dělnickou třídu, aby nebyly žádné nepokoje, a co je nejdůležitější – aby odjeli Rusové, – řekl Ilja Gerchikov, prezident známé kosmetické společnosti „Dzintarse“, jediné přeživší sovětské společnosti. – Nastal hromadný odchod obyvatelstva. Jen se sovětskou armádou odjelo 200-250 tisíc lidí. Hořce mluvit, ale zemi zničili a dovedli k žebrání laici bez lásky ke svému Lotyšsku. Měli jediný cíl – rozdělit, ukrást a plivat na své vlastní lidi. Jaké to byly továrny! V roce 1989 SSSR dle své sovětské pošetilosti rekonstruoval nejaktuálnější zařízení podniků Lotyšska. Investoval zde obrovské peníze, stovky milionů rublů!
Boj jen o strojové zařízení továrny „RAF“ trval 10 let po jeho zničení – tvrdí ekonom Einars Graudins. – V důsledku toho stroje byly vyvezeny ze země. Ve vojenských továrnách stály velmi přesné přístroje, stroje, které mohly byt využívaný i sto let, prostě jen změnou software. Po privatizaci byly prodány do zahraničí. Tak zničili i duševní vlastnictví! V Lotyšsku se vyráběly dokonce i části kosmických raketoplánů „Buran“. Jednalo se o nejvyšší technologické úspěchy, které stále nezastaraly! A co máme teď? V slavné továrně „Alfa“ je supermarket, na „VEFe“ – obchodní centrum. A co provedli s vysokou školou vyučující inženýry pro civilní letectví, světově proslulou vzdělávací instituci? V mnoha afrických, asijských a latinskoamerických zemích, předsedové národních leteckých společnosti a manažeři letišť jsou absolventy této VŠ. Vydělávala výukou zahraničních studentů. Ale univerzita byla ruskojazyčná, takže v roce 1999 jí jednoduše zlikvidovali!
V době trhání a rozdělení sovětského majetku do Lotyšska ze zahraničí vtrhla lotyšská diaspora, cítící vůni snadných peněz a moci. „Pátá kolona“ byla masivní. Děti a vnuci těch, kteří opustili zemi s nacisty na konci druhé světové války, se domáhali vrácení majetku, náhrad a výhod. Tito lidé na genetické úrovni nenáviděli všechno ruské zvířecí nenávistí.
Vítězství „páté kolony“
V zahraničí žilo 300 000 Lotyšů – bývalí kolaboranti, intelektuálové a potomci nacistů – říká ekonom Alexander Gaponěnko.
Američané je krmili a dávali instrukce. Tady přijelo 30 000 bývalých elit, všem vrátili nemovitost. Novou prezidentku Vairu Vike-Freberg přivezli z Kanady skoro jako Lenina v uzavřeném letadle. Ona ani neměla lotyšské občanství (udělili jí ho zpětně)… Západní Lotyši přinesli hlavní politický trend – antisovětismus a rusofobii. Normální sovětské Lotyše ideologicky zlomili – „co, vy jste proti vlasti?“. Diaspora vypracovala koncept etnické hierarchie, zbavujíc Rusy všech práv. První, -oficiální jazyk je lotyšština a jeho neznalost okamžitě odřízla od vedení ruské úřednictvo a inteligenci. Druhým nástrojem se stalo občanství, které se vydává pouze vlastním. A za třetí, pojetí původu státu, který byl obsazeno Sovětským svazem, což znamená, že předchozích 70 let nemá z právního hlediska význam. Ti, kteří sem přišli během sovětské éry, byly prohlášeni za okupanty.
V roce 1991, kdy nezávislost Lotyšska podpořila celá země v referendu, zde tehdy nedělili lidi na Lotyše a Rusy, – řekl Ilja Gerchikov, doktor ekonomiky. – Všichni hlasovali „pro“ v euforii, že jsme se zbavili, konečně, KGB a komunistů. Zároveň byly pro všechny slibovány stejná práva. Ale za pár měsíců byl přijat soubor zákonů, jimž Rusové byli zbaveni státního občanství. Řídila tento proces lotyšská diaspora ze zahraničí, která zcela nenáviděla vše, co navazovalo na sovětskou vládu. Ona hluboce ignorovala složení populace, apriori nenáviděla všechno ruské. Západní Lotyši přišli získat zpět svůj majetek, a řídit karneval.
Gang „navrátilců“ jsou vesměs agenti – tajní a také ne moc tajní. Ve skutečnosti se za nic nestyděli. Lotyšsko se stalo soukromým bytem pro CIA a MI6. Až dosud přísně tajnou vyšetřovací agenturu Lotyšska (tzv. Úřad ochrany ústavy) řídí britský (!) občan Janis Kazhotsinsh. Když se postavil do čela nejdůležitějšího orgánu v Lotyšsku, neměl ani lotyšské občanství!
Úřad pro ochranu ústavy – to je neomezeně mocná struktura státu, která kontroluje parlament, Radu pro národní bezpečnost a ministry vlády – řekl ekonom Einar Komarovskis. – V podstatě řídí všechno. Je hlavním orgánem rozvědky a kontrarozvědky, stejně jako ochrany zájmů NATO a EU. Má právo na odposlech telefonních hovorů, nábor agentů. A takové místo bylo nabídnuto britskému brigádnímu generálu Janisu Kazhotsinshu! Nevím, s čím bych to porovnal. Je to stejné jako do čela FSB dosadit ředitele CIA.
– Možná, že pan Kazhotsinsh je mužem velmi vlasteneckým! – ironizuji já.
– Samozřejmě, oddaný, ale jiné zemi. No a co? Ten člověk je prostě na dlouhodobé služební cestě k uskutečnění odpovědného úkolu. Máme takové americké, kanadské a evropské „vyslance“. Tyto lidi jsou velmi zapálení při práci. Spolu se zahraniční diasporou v Lotyšsku přistáli velmi drazí američtí ekonomiřtí poradci.
Na začátku 90. let naši američtí poradci-experti navrhli, že bychom otestovali hypotézu, že soukromé podniky fungují efektivněji než veřejné, – říká předseda Svazu novinářů Pajders Juris.
„Neviditelná ruka“ trhu sama, prý, dá věci do pořádku. A tedy, musíme všechno zprivatizovat. Lotyšsko se stalo pilotním územím. Dokud „privatizovali“ a kradli, žili velmi bohatě. V závěru neměli co krást. A pak se rozhodli vstoupit do EU. Naše vláda, jako v „Operace Y a jiná dobrodružství Šurika“ znala jen jednu možnost: „Všechno bylo vyrabováno, zachrání nás jen další krádež. Vstoupíme jsme do EU, naděláme dluh a necháme je odstranit nepořádek.“ Takový měli podnikatelský plán.
Nehledali jsme nezávislost na Sovětském svazu, když jsme odcházeli z SSSR, – říká vůdce parlamentní frakce „Centr soglasija“ Janis Urbanowicz. – V nás je silné vnitřní otroctví a komplex malé uražené osoby. I po vstupu do EU naše vláda stále pokračuje ze setrvačností v opouštění Sovětského svazu. Mysleli jsme si, že Evropa – ta je sladká a cool, a že jsou tu peníze. A dá nám EU peníze „na cestu“, a my je ukradneme a všechno bude v pořádku. To stejné s NATO – když jsme utekli ze Sovětského svazu, bylo nutné někde se schovat. Je jasné, že jsme nebyli připraveni na vstup do EU, do té egoistické společnosti. V SSSR byla idea přátelství mezi národy: „Ach, jak bychom mohli pomoci svým kamarádům?“ Mysleli jsme si, že EU je stejná unie kolektivismu a vzájemné pomoci, jen bohatší. Odcházejíce ze Sovětského svazu, hledali jsme nový SSSR.
Éra karnevalu
Lotyšsko počátku nového tisíciletí bylo podobné panně, která se dostala do spárů starého zhýralce, finančníka, který ví, co dělá, ale oběť je vyloženě dětsky nevědomá. V malou naivní republiku přišli „dobří lidé“, vyzbrojeni všemi tajemstvími bankovní civilizace, cinkali zlatem v kapsách, a během okamžiku ji připravili o nevinnost.
Na začátku byla nulami nahuštěná globální finanční bublina, banky se topily v penězích, které musely být někam ulity, – říká ekonomka Helena Breslau. – Peníze se poskytovaly na vše, na co jste si jen mohli vzpomenout. A v pobaltských zemích začalo čerpání úvěru…
Všechny volné peníze, a to zejména amerických penzijních fondů, byly nality do Evropy, – říká ekonom Ilja Gerchikov. – A Evropa, byla gramotná, hodila je sem. Banky dokonce volaly do bytů a ptaly se: „Ach, vy ještě nemáte kredit? A pročpak? “ Každý nákup byl dostupný bez peněz – jen ukázat svůj pas.
Obyvatelé Lotyšska, neopatrní jako děti nebo divoši, se ničili nejpříjemnějším způsobem a brilantně ztráceli půdu pod nohama. Byl to trvalý piknik, každodenní slavnost, veselý karneval. Doba „Lexusů“ a „Porsche“, diamantů a nových vil, rekonstrukcí a zlatých WC. Lidé spěchali žít v přítomnosti. Peníze ztratily svou hodnotu a utekly mezi prsty. Hlasy opatrných ekonomů: „Chlapi! Je to všechno na dluh! “ – zapadly v hluku obecného veselí. Co vědí o životě tito nudní kverulanti? Máme fantastický růst HDP, jaký je pro Německo jen sen! Celý svět mluví o „lotyšském hospodářském zázraku“ a úspěchu pobaltského „tygra“! Nám závidí i nenáviděné Rusko!
Do Lotyšska vstoupily nikým neřízené finanční toky – říká novinář Juris Pajders. – to vždy vede k těžké inflaci. Ale pokud je lat (lotyšská měna, p.p.) zavěšen na euro, pak se inflace projeví jako růst HDP. Já jsem v roce 2006 napsal, že růst HDP se zvyšuje bez zvýšení spotřeby energie. To znamená, že neroste reálná ekonomika. Co bylo nazýváno HDP, byl jen utrácený kredit.
Spekulativní úvěrový kapitál byl vložen do nemovitostí , – řekl Alexander Gaponěnko. – Všichni moji přátelé zanechali podnikání a zapojili se do prodeje nemovitostí. Všichni měli zlaté hodinky. Řekl jsem jim: „No, nemůže být 500% zisk za rok! Nejste v obchodu s drogami.“
V euforii z úvěrového ráje Lotyšsko přestalo vůbec cokoliv vyrábět. Reálná ekonomika prudce klesala, ale v celé zemi rostly jako houby po dešti západní hypermarkety, tyto vysavače na peníze. Schéma „vyčerpávání“ bylo jednoduché a už pracovalo v celé východní Evropě. Lidé si z půjček v zahraničních bankách kupovaly zahraniční zboží v zahraničním obchodní sítí, a peníze vráceny do země výroby, zatímco kupujícím zůstával dluh v cizí bance.
To je nejčastější způsob finančního zotročení, – říká ekonomka Helena Breslau. – Úvěr se vydává na zakoupení vybavení, zboží nebo na objednávku výroby ve společnostech patřících zemi věřitele. Varianta ekonomické sebevraždy.
Slovo „průmysl“ se stalo nemoderním, ale hodně se mluví o obchodech a bankovních službách, jako by Lotyšsko bylo nejméně Švýcarskem. Do roku 2007 celý finanční systém republiky převzaly pod kontrolu západní banky a gang „důvěrníků“ jménem EU, WTO a Mezinárodní měnový fond, se postaral o odstranění reálné ekonomiky.
Byli jsme blázni. Ano, Evropané nám říkali, chcete-li, dáme vám peníze, za které vy zničíte svůj cukrovarnický průmysl a rozřežete rybářskou flotilu na železný šrot. A my jsme vzali peníze a udělali to, co nám bylo řečeno, ale bez hrozby pistolí! Nebyli jsme ohroženi, – řekl vůdce „centra souhlasu“ Janis Urbanowicz. – Jsme sami na vině. Regulací státní ekonomiky se v zemi nikdo nezabýval. K moci se dostali laici, kteří odborné znalosti v oblasti financí měli jako kůň v aritmetice. V roli prezidenta Lotyšské republiky v různých dobách byli ředitel prádelny, psycholog a ortoped, ministrem obrany byl veterinář, ministr hospodářství – strojní inženýr. Ministerstvo vnitra řídil reportér a ministrem školství byl chlapík, který neměl vysokoškolské vzdělání. Všichni tito milí lidé trpěli záchvaty megalománie a plánovali ambiciózní projekty jako je „Světelný hrad“, Národní knihovna v hodnotě 250 milionů eur (lidé toto skleněné monstrum nazývají „Hradem tmy“), nebo jižní most v Rize (jehož hodnota je téměř miliarda eur, neboli čtyřikrát zlatá rezerva země). V zemi se výrazně zvýšila byrokracie (podíl úředníků je 7,65% ekonomicky aktivního obyvatelstva a jejich krmení stráví 20% rozpočtu).
Všechen tento svátek života skončil v roce 2008, s příchodem světové krize, a země se ponořila do tmy zoufalství.
Čas vystřízlivění
Nafoukaná narcistická velikost malé republiky se zhroutila na konci nul, když pominulo kouzlo neoliberální ekonomiky. Ukázalo se, že „neviditelná ruka trhu“ vyprázdnila všechny kapsy „svobodného Lotyšska“. Celkový dluh země činí asi 130% HDP. Nezaměstnanost prudce stoupla na 22%, zatímco HDP klesl až o čtvrtinu (nejvíce na světě). Baltský „tygr“ se zmenšil do velikosti myši.
Ekonomové odhadují, že v Lotyšsku byl HDP v roce 1990 ve výší 6,8 miliard lat, – řekl Juris Pajders. – Po pádu Sovětského svazu jsme přišli o polovinu. Úroveň 90. let jsme dosáhli až v roce 2005. A teď jsme zpátky v roce 1990. Takže 20 let uteklo pro nic za nic! Kde je bývalá hrdost a sláva sovětského průmyslu? Lotyšsko se stalo zemi kácení (aspoň že lesa v republice je ještě dost), zpracování kovů a šrotů, které jsou vykupovány zejména Ruskem a Ukrajinou. Přičemž 75% místního hospodářství vlastní cizinci.
Článek vyšel v prosinci 2013 na http://leva-net.webnode.cz, odkud jej přebírám. I když je staršího data, myslím, že neztratil nic na své aktualnosti.
P.S.:
Když jsem četl tento článek, nemohl jsem se zbavit nutkání srovnávat vývoj po „revoluci“ v ČR s vývojem v Lotyšsku po odtržení od Ruska. Kdo přečtl tento článek, určitě ví proč.
