Kdo žije v západoevropských městech trvale, asi nepozoruje změny, které jsou nápadné občasnému návštěvníkovi. A právě ten si nemůže nevšimnout nepříznivého vývoje Evropy. Zdá se, že Buchananova kniha „Smrt Západu“ se naplňuje. Města se plní mešitami, nejsou už tak čistá a také barva pleti obyvatel se mění. Kdysi nulová zločinnost už zdaleka není. Zdá se, že obyvatele to sice trápí, ale jsou bezradní, co vlastně proti tomu dělat.
Ale ono je to vlastně těžké. Upadající národy se chtějí bavit, nechtějí válčit. Už dávno většina obyvatel vystudovala a chce dělat jen smysluplné práce. Na lešení staveb nebo do výkopů dělat nepůjdou a tak tu musí být někdo, kdo by dělal manuální práce. Ale o to už také nejde. Přistěhovalci se množí a domácí studují a dělají smysluplné práce, které potom vytváří bohatství i pro muslimy, aby mohli mít co nejvíce dětí. U domácích nejsou děti prvořadou hodnotou jako u muslimů, ženy jsou samostatné, chtějí vydělávat a užívat si. Dnes většina mladých dlouho studuje a prostě žije způsobem, který je dalek nějakých problémů s dětmi a rodinou. Také je dalek problémů, které by přinesly nějaké spory s muslimy a přistěhovalci vůbec. Nejlepší je ustoupit a nestarat se. V případném odporu také není o co se opřít. Na jaké morální základně vlastně protestovat? Vždyť to by byla nepřípustná xenofobie, a nacionalismus, tedy to, co bylo už dávno odsouzeno! Tím se dostala Evropa do stavu, kdy mimo jiné doplácí na svoje vlastní ideje, které si stanovila.
Problém není ovšem v přistěhovalcích jako takových, problém je v tom, že domácí vymírají a nestarají se o budoucnost své kultury, lépe řečeno o budoucnost svého národa. Budoucnost svojí společnosti prodali za materiálně bohatý život a smysluplnou práci. Aby si tento postoj nějak morálně vysvětlili, vymysleli si soubor idejí založených na individualismu a relativismu.
Svoboda na konci cesty
Individualismus je osvobození člověka od závislosti na druhých. Do nějaké míry je produktivní, vytváří konkurenční profesní vztahy a je základem soutěže. Jestliže „osvobození“ pokračuje, člověk se zbaví vztahů, které utváří rodinu, zbaví se zodpovědnosti za společnost, ve které žije, utváří jen nezávazná přátelství a impulsivní altruismus, stala se taková svoboda zhoubným aspektem (to samozřejmě nelze jednotlivcům zazlívat, protože prostředí je k tomu vede). Člověk je společenský tvor, nemůže žít sám, ale společenstva, která vytváří „osvobozený“ člověk (podniky, sportovní kluby, náboženská sdružení), člověka nepoutají přirozenými citovými vazbami a navíc se obvykle nejedná o materiální závislost; nejsou to tedy společenstva plnohodnotná a přirozená, jako je rodina, obec, národ. Přirozená společenstva totiž musí vytvářet komplex vztahů: věrnost, loajalita, úcta, svornost, jednota atd. Navíc přirozená společenstva se snaží o kontinuitu. Ta je především fyzická a kulturní. Fyzická potom má svůj biologický a materiální aspekt (potomstvo a jeho materiální zabezpečení). Kontinuita nutí vychovávat děti v tradičním řádu společenstva, protože ten byl vyzkoušen jako funkční a je jakási jistota, že když stávající generaci zachoval, zachová i příští.
Individualisté vytváří řád jen pro sebe a žijící jednotlivce, individualistický člověk modernitní evropské společnosti vystoupil z dějin, nezajímá jej minulost a budoucnost. Svoboda podnikání může zcela zlikvidovat všechny tropické pralesy, vylovit všechna moře, vypást všechny savany a nechat potomkům vydrancovaný svět, ve kterém už nepřežijí. Ve vyspělých zemích individuální svoboda dovoluje se neohlížet na počet a kvalitu potomstva, výchova nečetného potomstva se děje takovým způsobem, aby uspěl jednotlivec, ale ohledy k celku mít nemusí. Je to svoboda ženy zahubit svůj plod, svoboda nezaložit rodinu, svoboda zvolit si sexuální orientaci, svoboda opustit partnera s dětmi, svoboda si jen užívat bez zodpovědnosti ke společnosti a jejím dlouhodobým zájmům. Konec dějin není obecný, platí jen pro západní civilizaci; spíše bych řekl, že je to „výstup z dějin“, které pro ostatní civilizace pokračují.
Tolerance a relativismus
Rovnost občanská a rovnost příležitostí, taktéž tolerance k biologickým odlišnostem lidí je produktivní. Ostatní druhy rovnosti mohou akceptovat toleranci k nepříznivým jevům a relativismus. Rovnost muže a ženy (genderový feminismus) nutí se chovat ženu a muže shodně, to znamená, že mateřství je nepřípustná odlišnost, důležitá je rovnost výkonů v zaměstnání. Propagace homosexuality může na homosexuální orientaci svést mladého člověka, který svojí orientací stojí na okraji, společnost přijde o rodinu a děti. Tolerance k jiným agresivním kulturám znamená nebránit kulturu svoji.
Relativismus snižuje hodnotnost věcí, aby byly shodné s méněhodnotnými. Tak jsou si například rovny všechny kultury, evropská kultura je rovna kultuře pralesních indiánů. Domácí kultura pozbyla nadřazenosti nad cizí, přestože předkové ji vytvářeli dlouhá století a bojovali za ni. Jejich zásluhy ztratily hodnotu. Hodnotu ztratily všechny pojmy spojené se společenstvem – domov, rodina, domovina. Hodnotu ztratila příroda, slouží jen k drancování surovin. Snižuje se hodnota práce, nepracující dostává mnohdy vyšší podporu, než má pracující plat. Zboží nemá hodnotu, plýtvá se jím, polovina potravin se vyhodí. Relativizuje se zlo. Relativizují se zločiny. Majetková rovnost byla odmítnuta, protože neodpovídá individualistickému ideálu. Zůstává jen to, co slouží jednotlivci nebo mocným skupinám.
Bez řádu k zániku
Původní řád přírody byl kdysi vystřídán řádem společnosti, který se vyvinul v úspěšných společnostech. Boj o ženu, kterou získal silnější muž, byl nahrazen ekonomickým soutěžením, schopnější muž okouzlil dívku svým autem a bytem, také uživil větší rodinu. Společenské konvence byly zařízeny tak, aby matky byly přiměřeně mladé, mohly mít více dětí a měly sílu je dobře vychovat. Studování a ježdění po světě do pětatřiceti let a střídání partnerů společnost ostrakizovala, protože řád společnosti byl zakotven v dějinách, vycházel z minulosti a budoucnost v něm byla zabudovaná. V dějinách zakotvený tradiční řád byl narušen právě individualismem a relativismem, protože lidem nevyhovoval z prospěchových a hédonických důvodů. Není to samozřejmě záležitost jednotlivců, ale řádu. Dnes mnozí jednotlivci by se rádi chovali zodpovědně, ale společnost jim v tom nepomáhá a všechny aspekty paradigmatu je od toho odvádí.
Extremalizovaná svoboda – individualismus lidi izoloval, rozbil sounáležitost lidí spojující je do společenstva. Ztrátou vztahu ke společnosti se ztratil zájem o její budoucnost. Extremalizovaná rovnost – relativismus vede k nezájmu o vlastní kulturu, vlastní rodinu, domov a domovinu, ale i k nezájmu hájit svoji kulturu a s tím hájit skutečnou svobodu a rovnost.
Překonání těchto nešvarů neznamená popření svobody a rovnosti, naopak správný řád společnosti tyto hodnoty garantuje. K tomu, aby se vytvořil potřebný řád vymezující hranice svobody a rovnosti, je zapotřebí především zbavit se individualistického a relativistického chápání světa. Musí se obnovit sounáležitost (partnerství) se společností, s ostatními lidmi svého národa, s celkem. Jestliže se národ a stát stanou uznávanými hodnotami, obvykle se začne uvažovat, jak je zachovat.
Zachování národa znamená především zachování biologické a kulturní. Problém s muslimy a přistěhovalci vůbec se vyřeší postupným tlakem na přizpůsobení domácí kultuře.
Vlastimil Podracký
Vlastimil Podracký je spisovatel a publicista. Vydal knihy: Pozor na tunelování, Občanská obroda, Návrat k domovu, Hrdinům se neděkuje (životní příběh Vladimíra Hučína), Žluté nebezpečí, Poslední člověk, Temná komora, Sodoma Gomora a Nadčasový humanismus. Příležitostně publikuje články.
