Dráždí mne, když stále čtu a poslouchám nadávky na kapitalismus. Ale co je to kapitalismus? Víte to, autoři těchto nadávek?
Lidstvo prochází vývojem, a jak se mění úroveň technických podmínek výroby životních potřeb, mění se i uspořádání společnosti. Dodatečně si lidstvo utřídilo jednotlivé etapy tohoto vývoje.
Tak první vývojová etapa, ty nejprimitivnější podmínky opatřování životních potřeb, byl neorganizovaný, jakoukoli širší spolupráci postrádající skupinový lov a sběr. Tato etapa snad ani jméno nemá. Užívá se název Prvobytně pospolná společnost.
Druhá etapa, v níž už existovalo soukromé vlastnictví výrobních prostředků, mohli někteří vlastníci zaměstnávat jiné lidi při společné práci. Tito zaměstnanci, jež by se jinak neuživili, se dávali do otroctví těm majetným. Byli majetkem otrokářů a otrokář se staral o jejich obživu – oděv, byt a stravu stejně, jako o dobytek.
My máme od literatury a jiného umění představy, že otrokář své otroky týral, omezoval, a vykořisťoval. Někdy tomu tak bylo, někdy ne. To záleželo na mravech otrokáře. Byli mnozí otroci zabiti, byli i mnozí, co od otrokáře dostali svobodu a výbavu, aby mohli žít jako svobodní lidé.
Tato vývojová etapa lidstva nese název Otrokářství.
Dobrým hospodařením otrokářů rostlo bohatství společnosti, z nejúspěšnějších otrokářů se stávala šlechta, vlastnící rozsáhlé pozemky i zařízení k obdělávání půdy, stavby a dvory, v nichž se odehrával a organizoval výrobní proces. Otrokáři už se nechtělo starat se o otroky. Dovolil a pomohl jim stavět si obydlí, ženit se a plodit další pracovní síly. Ale byli to lidé poddaní šlechtě.
Toto nové sociální uspořádání lidské společnosti dostalo název Feudalismus. Feudál zpočátku zůstával majitelem svých lidí. Více nebo méně je vykořisťoval, nutil do práce bitím a choval se k nim někdy hůř, někdy líp. To záleželo na povaze a mravní hodnotě feudála a jeho biřiců. Literatura a umění se samozřejmě častěji soustřeďovala na ty horší stránky života společnosti. Jakoby se ti lidé předháněli v popisu krutostí a násilí.
Tak, stejně jako o otrokářství máme v sobě představy, že tehdy bylo vše špatné a kruté.
Za těchto nových, feudálních podmínek vznikala nová a nová specializace práce – řemesla. V daleko větší míře, než v otrokářství. A postupně právě řemesla se štěpila na specializovanější řemesla, rostla konkurence, nejlepší řemeslníci si kupovali svobodu a začali podnikat nezávisle na feudálech. Rostla města, svobodní řemeslníci začali zaměstnávat nemajetné lidi. V zemědělské výrobě se feudálům stávalo výhodnějším dobré nevolníky vybavit kouskem půdy pro vlastní obživu a uložit jim robotní povinnosti, odvody části úrody a peněz.Takových nevolníků, vybavených k samostatnému hospodářství časem
přibývalo, rostly vesnice a dostávaly jména po majitelích panství: Albrechtice, Karlovice,
Jitčin Dvůr (Jičín), Pavlovice, atd.
Zlepšené podmínky výroby potravin dovolily plodit více a více potomků pro intenzívnější obdělávání pozemků. Pak ale nebylo pro početné lidi dost půdy. V početné rodině dědili hospodářství jeden či dva.Ti, co nedědili, se stávali lidmi nezaopatřenými, vyděděnými tedy česky Proletáři. Jejich existence byla závislá na možnosti sehnat práci u majitele manufaktury, či řemeslníka.
Na vzniklém trhu práce byl přebytek lidí. To byla příležitost pro bohaté lidi: Investovat do hromadné výroby stavěním továren, kupováním strojů a levně zaměstnávat řemeslníky, a hlavně proletáře. Velký počet zbědovaných lidí začíná vydělávat, roste poptávka po potravinách, oděvech, bydlení, atd. Tedy další impuls pro investování do výroby, staveb, škol,atd. Jenže kdo mohl investovat do budov, strojů, výrobních vstupů a mezd? Nu, ten, kdo měl na investice peníze, čili kapitál. Často peníze umrtvené jako vklady boháčů v bankách, či jinak, stávaly se kapitálem, když jejich majitel začal podnikat. Byla to doba bouřlivého rozvoje průmyslu, jenž vyvolal průmyslovou revoluci a jenž nastal zásluhou kapitalistů. Tento společenský systém dostal jméno kapitalizmus.
Jakkoli se bouřlivě rozvíjela výroba a spotřeba a prudce rostly průměrné příjmy lidí, kteří měli prostředky k nákupu zboží z řemesel, drobného podnikání atd., nejméně rostla životní úroveň proletářů. Nejchudší třídou zůstávali lidé nejméně kvalifikovaní, dělníci. Růstem životní úrovně všude kolem chudoba proletářů vyčnívala a stala se vějičkou pro trochu vzdělanější lidi, novináře, umělce a hlavně politické strany. Ty začaly bojovat i „bojovat“ za práva pracujících většinou pro jejich hlasy ve volbách. A umělci? Byla poptávka, tak se činili.
Ukázali nám vše špatné a hrozné, něco vyzvednout a objektivně zhodnotit by byla asi hřích.
A jako vždy v dějinách. Byli kapitalisté dobří a byli i špatní. Bohužel, asi většinou. Protože chamtivost lidská je rozšířenější, než láska k bližnímu. A příležitost dělá zloděje. Tak jak tak, kapitalisté způsobili prudký rozvoj všech stránek lidské společnosti, obrovský společenský, vědecký a kulturní pokrok. Je krátkozraké, mylné a hloupé nadávat na kapitalizmus jako společenský řád. Na systém investování, vyrábění, obchodování. Zlo pochází z lidí, ne ze systému. Levičáci využívají současných zmatků a úpadku lidstva k nadávání na kapitalizmus. Jako vždy, potřebují popularitu a nevědomost lidská jim dává příležitost. Kapitalisté téměř zmizeli, v Česku skutečné kapitalisty spočítáte na prstech. Ale oni nenadávají na skutečné viníky – politiky jinak, než přes nadávky na kapitalizmus. Jakoby politici byli kapitalisty. Chcete-li vidět skutečného kapitalistu, podívejte se (ale ne zleva, nýbrž objektivně) na Andreje Babiše. Bez něj by tu bylo snad 50 tisíc nezaměstnaných navíc a spoustu výroben pryč. Nebo si nechte zdát o Baťově světové firmě, kterou zničil Benešův socializmus.
Dnes je společenský rozvoj materiální i politický v koncích. Průmysl díky technickému rozvoji, vyjádřenému růstem produktivity práce, nepotřebuje ani desetinu lidí, než kolika jich dával práci před nějakými 50 lety. Zemědělství třeba v USA utáhne méně, než 1% obyvatel.
Ty davy lidí, co propouštěl postupně průmysl a zemědělství, nacházely uplatnění v prudkém a zbytečném růstu administrativy, dočasném růstu oboru služeb a státních institucí, zdravotnictví, všelijakých zbytečných agentur, pojišťoven, fondů, podomních poradců a obchodníků, atd.
Toto si dnes prostý lid ještě neuvědomuje a boháči z amerických či nadnárodních korporací řešení našli. Někdy jindy si můžeme podiskutovat, jaká jsou to řešení. Zatím jen to, že jsou nanejvýš nemravná a v jejich „větru“ bere stále více za své i mravnost poloviny lidstva.
Korupce, bezpáteřnost a zlodějiny politiků jsou toho důsledkem. Ti žijí pod heslem „Napakuj se, kdo můžeš“.
Závěrem: K tomuto stručnému exkursu do historie obživy lidstva jsem byl vyprovokován neustálými útoky zleva na kapitalizmus. Otrokářství, feudalizmus a kapitalizmus byly společenské řády, vzniklé pokrokem lidské práce, byly přirozeným, objektivním a nejlepším řešením dobových potřeb hospodářských a politických. Že nebylo spravedlnosti lidské, je dáno lidskou chamtivostí, nikoli pojmenováním nějaké historické etapy.
Levičáci kdysi ne přirozenou cestou, ale násilně a nesmyslně krvavě nastolili socialismus, jenž zkrachoval, a teď potřebují svůj omyl rehabilitovat. Světový úpadek mravů jim hraje do karet a oni se činí.
 

Stanislav Vrbík, Zlín