Matka

Včera mi do mailu přistála tahle nádherná slova od paní P.B., která pod své jméno uvedla pouze „matka a babička“. Když jsem si následující řádky přečetl, tak mě naplnily obrovskou nadějí – protože dokud tady jsou stále takoví lidé, jako je tato dáma, tak prostě musíte věřit, že se nám to podaří.
Lépe bych současnou situaci v naší zemi vystihnout nedokázal:
Vždycky jsem byla hrdá na český národ. Vždycky se v tíživých situacích semkne, táhne za jeden provaz a dokáže i to, co zprvu vypadá nepřekonatelně. Ať se jedná o záplavy či tornádo, kdy každý najednou odhodí všechnu nevraživost
a s velkým nasazením pomáhá, nebo se jedná o finanční sbírky na těžce nemocné děti, až do úplných maličkostí, kdy se zachrání týraný pejsek z parapetu panelového domu. Tyto chvíle mi nahánějí slzy do očí, ale jsou to slzy dojetí v jak krásné a lidské společnosti to žiji.
A pak se neustále přesvědčuji, že v dobách, kdy je „relativně klid“, kdy se nás ty hrůzy přímo nedotýkají „PROZATÍM“ jsme jen národem „trenérů“ a „chytrolínů“ z tepla domova či hospod. Všichni víme jak co dělat, co všechno je špatně atd…, ale udělat opravdu reálně něco pro tuto krásnou Zemi se nám jaksi nechce. No jo, přímo se nás to netýká, že jo. A přitom je naše krásná česká kotlinka nemocná.
S vysokou teplotou a v křečích se svíjí a ještě stále většina z nás nad ní stojíme a všem okolo radíme, co by se mělo dělat, ale sami neuděláme nic.
A v těchto případech si kladu jednu otázku. Nám nevadí například, že budeme platit roky každý z nás stíhačky F-35, které snad chce jen naše vazalská vláda, ale nejsme ochotní věnovat menší finanční částku na cestu do Prahy na Václavák. Postavit se na naši Zemi, za náš národ a za svobodu. Věnovat byť jen jeden jediný den naší nemocné Zemi, která je srdcem Evropy. Je mi nad tímto moc smutno a tentokrát se mi derou do očích slzy, ale ne slzy dojetí, ale slzy smutku nad leností, nezájmem a neochotou tohoto národa. A tak si sama odpovídám. Stále se lidé ještě mají dobře, mají kde bydlet a co jíst. Zatím nemusí umírat přímo v zákopech za nesmyslnou válku mocných. Přitom, když se podíváte kolem sebe, jak je tento národ ustrašený. Jen se vyhlásí nějaký typ omezení, a lidé s úprkem vykoupí veškeré trvanlivé potraviny, aby snad přežili….Ale přežili co?
Bude jim to platné, když se válečný konflikt dostane až k jejich dveřím? Nebo budou utíkal? Ale kam? Na západ, východ či na sever nebo snad na jich. A co myslíte. Bude je někdo vůbec chtít a bude o ně někdo vůbec stát?
Nechci se toho dožít.
Já tam 23.03. 2024 na Václaváku ve 14 hodin na značce budu. Budu tam stát i když bude mrznout, pršet, nebo pálit slunce. Budu tam stát s pomyslnou nálepkou dezoláta, proruského švába a nevím co ještě, ale ve skrytu duše tam budu stát za sebe, za mou rodinu a mojí krásnou Zemi, která tiše volá o pomoc a řada z nás jí neslyší. Nebo snad nechce slyšet?
A na závěr:
Hluboce se klaním a smekám nad Vámi všemi, kterým není tato zlá doba lhostejná. Chtěla bych Vám tímto poděkovat za to všechno, co pro naší vlast děláte.
Vážím si každého z Vás veřejně činných, ale také každého človíčka, který tam bude stát 23.03. se mnou na značkách!!!
Přeji Vám všem hodně sil (potřebovali jste ji, potřebujete ji a budete ji potřebovat) a klidnou rozvážnou mysl v těchto těžkých časech.
P.B.
matka a babička