Náhlý obrat Westinghouse a jaderné vyhlídky ukvapeného Česka

Ohlasy na ukončení tendru na dostavbu dvou bloků jaderné elektrárny Temelín ještě ani
pořádně neodezněly a v Česku už se znovu hraje naplno. „Kout železo, dokud je žhavé.“ Tak
lze asi nejlépe pojmenovat aktuální aktivitu japonsko-americké společnosti Westinghouse,
která nově nabízí české vládě financování části výstavby jaderné elektrárny v ČR.

Co dříve striktně nešlo, najednou jde. Doposud spolufinancování projektu připouštěl pouze
ruský Rosatom. Jenže Westinghouse nyní pochopil, že po událostech na Ukrajině klesají
šance ruského konkurenta stavět u nás jadernou elektrárnu stejně rychle, jako ubývá ruských
turistů v naší metropoli. Úspěch Číny na tomto poli v ČR může být zhruba takový, jaký se jim
„povedl“ při stavbě dálnice v Polsku. Korejci jsou velkou neznámou. Naopak šance
Američanů s tímto novým parametrem nabídky nepochybně rostou. Přitom ještě nedávno se
zdálo, že Rusové mohou po Maďarsku a také Finsku uspět s nabídkou i u nás a potvrdit svůj
rostoucí vliv v jaderné energetice v regionu.
Destabilizovaná a roztříštěná evropská energetika vytváří ruským snahám o ovládnutí části
evropského trhu ideální prostředí a to nejen při prosazování vlastní jaderné technologie, ale i
v oblasti dodávek plynu. To vše je ovšem pouze jeden střípek událostí, které nyní ovlivňují
dění kolem možné dostavby jaderných bloků v ČR. Za pozornost stojí také souhlas Evropské
komise s garancí stavby nových bloků jaderné elektrárny Hinkley v Británii. To může mít po
vyjádřeném odporu ze strany Rakouska a Německa soudní dohru. Neméně důležité jsou i
cenové podmínky avizované garance, které vytvářejí a fakticky potvrzují aktuální cenový
benchmark (finské Olkiluito, francouzské Flamanville, slovenské Mochovce a nakonec i
cenové podmínky pro maďarský Paks) investice do stavby nových jaderných bloků v Evropě
(zhruba 6000EUR/instalovaný kW), k čemuž se ještě dostaneme .
Chtělo by to zdravý (polský) rozum
Pro Česko je nyní nesmírně důležitý i vývoj kolem dostavby dvou bloků o celkovém výkonu
940 MW jaderné elektrárny Mochovce na Slovensku. Ten zaprvé potvrzuje náročnost
zvládnout v dnešních podmínkách EU investici do jádra za „rozumné“ ceny. Zadruhé určitým
způsobem simuluje rizika, která mohou cenové, technologické a časové parametry dostavby
přinést relativně malé energetické společnosti v malé evropské zemi, s minimálně
střednědobě přebytkovou nebo téměř vyrovnanou elektroenergetickou bilancí. Vnímat
všechny tyto novinky je o to důležitější, že stavba jaderné elektrárny je, jak se zdá, pro mnohé
české politiky, úředníky ale i odborníky i nadále „neodolatelným“ lákadlem. To samo o sobě
není špatně. Chce to jen zdravý rozum. Toho se ale v Česku pod tlakem nejrůznějších zájmů
často nedostává. Politici jsou ochotni bezprecedentně zadlužovat (zatěžovat) i dnešní děti.
„Solární kauza“ z let 2009-2010 se v tomto směru zapíše do historie.
Jádro nadále zůstane vážnou alternativou energetického mixu této země stejně jako v mnoha
dalších zemích. Problém může nastat, pokud je prosazováno „ukvapeně“, za každou cenu, bez
ohledu na ekonomická, technologická a časová rizika, což se minimálně v určité fázi tendru
dostavby Temelína dělo. A děje se zřejmě i dál. Jak jinak si totiž přebrat úkol současné vlády,
aby ministerstvo průmyslu a obchodu předložilo materiál o jaderné strategii Česka ještě do
konce letošního roku? Tedy v době, kdy EU/EK nebudou mít dořešeny pro evropský
energetický trh zásadní reformy „klimatické“ politiky a definitivně stanoveny cíle této
politiky do konce roku 2030. Například Polsko v této věci postupuje podstatně taktičtěji a
chytřeji. Už nyní si podmiňují souhlas s novou klimatickou politikou EU za výrazné finanční
podpory pro jejich energetický sektor.
My v Česku to nepochopitelně chceme zase řešit opačně. Nelze také zapomínat na riziko, že
s prosazováním takto dominantního, dlouhodobého a náročného projektu, nutně
podporovaného státem, dojde v tak malé zemi, jako je ČR, k utlumení, upozadění a vytlačení
přirozeného vývoje v sektoru, tedy jiných přirozených součástí energetického mixu. To může
být nakonec na škodu. I v energetice rozmyšlená diverzifikace znamená dlouhodobý úspěch a
stabilitu.
Riskantní sázka na temelínské štěstí
Že to Česku už jednou s „intuitivním“ dokončením jaderné elektrárny Temelín vyšlo, není
zárukou toho, že to vyjde znovu. S rozhodnutím na přelomu století dostavět dnes provozované
dva bloky Temelína měly Česká republika a ČEZ obrovské štěstí. Celkové investice ve výši
100 mld. Kč ( 1800 EUR/kW instalovaného výkonu) započaté v předrevoluční době
představují z dnešního pohledu doslova výhru v loterii. Od uvedení stávajících bloků
Temelína do provozu v roce 2002, jako by vše hrálo této elektrárně do karet. Nic na tom
nemění ani fakt, že od té doby elektřinu odpovídající produkci celého Temelína nebo i více
exportuje Česká republika do zahraničí. Zejména do Německa, Rakouska, ale i na Slovensko.
Těsně po dokončení temelínských bloků se cena silové elektřiny pohybovala pod 20
EUR/MWh. Po následném vstupu České republiky do EU se průměrné prodejní ceny
elektřiny ČEZ velmi rychle zvedly až k 65 EUR/MWh a i nyní se drží z pohledu výše
investic do Temelína na stále přijatelných 35 EUR/MWh. O pár let později započaté stavby a
dostavby jaderných elektráren v EU jsou už zcela odlišné příběhy. Stačí se podívat k našim
sousedům na Slovensko (Mochovce) nebo pak do Finska (Olkiluito) a do Francie
(Flamanville). Finové stejně jako Francouzi „topí“ ve svých výše jmenovaných nových
jaderných elektrárnách skoro „nekonečné“ finanční prostředky. Původní rozpočty už byly
navýšeny na trojnásobky (zatím těsně pod 10 mld. EUR za 1600 MW) a k finálnímu
dokončení to stále nestačí. Zpoždění uvedení do provozu těchto elektráren zřejmě dosáhne až
deseti let. Pokud konečný účet za tyto elektrárny skončí s náklady okolo 6000 EUR/1 kW
výkonu (více než trojnásobek stávajících bloků Temelína), potřebovaly by tyto elektrárny
k ekonomicky racionálnímu provozu cenu elektřiny na minimálně trojnásobku dnešních
středoevropských tržních cen. To je ale i při optimistickém výhledu vývoje transformace
cenotvorby trhu s elektřinou dost nereálné. Liberalizace trhu je zapomenuta.
Chmury nad Mochovcemi
Podobný ale v mnohém možná i tragičtější příběh s dostavbou jaderné elektrárny se dnes píše
na Slovensku. Původní plán z roku 2008 investovat do dostavby dvou bloků o výkonu 940
MW 2,2 mld. EUR už dávno selhal. Ani současný navýšený rozpočet 3,8 mld. EUR není
konečný. Neoficiálně se mezi zasvěcenými mluví o tom, že dokončení může nakonec stát 4,5
až 5 mld. EUR (4800 až 5300 EUR/kW). Na rozdíl od finského projektu, za kterým stojí více
investorů nebo francouzského projektu, za kterým stojí kapitálově silná největší evropská
energetika EdF + zaručená minimální cena prodeje, projekt Mochovce může při dnešních
cenách elektřiny sám o sobě dostat jejich majitele – Slovenské elektrárny – do existenčních
potíží.
Utáhnout takto rizikový a dnes už problematický projekt pro relativně malou evropskou
elektroenergetiku je téměř nemožné. Osobně považuji v tomto případě zásah slovenské vlády
za nevyhnutelný. Vše samozřejmě zaplatí spotřebitel či daňový poplatník. Zvyšující se
rozpočet dostavby JE Mochovce a návazně rostoucí dluh Slovenských elektráren při poklesu
cen silové elektřiny v regionu (německý vliv podpory obnovitelných zdrojů energie) nemá
jiné východisko. Po spuštění by při současných cenách elektřiny elektrárna generovala kvůli
vysokým odpisům účetní ztrátu a současně lehce pozitivní provozní cash flow. Bohužel ale ne
dost vysoké na to, aby bylo schopné umořovat prodražováním projektu neúměrně rostoucí
dluh společnosti. Co je ještě horší, na umoření dluhu by nestačily ani provozní výnosy
ostatních elektráren. EBITDA společnosti se totiž díky poklesu cen elektřiny může
propadnout z loňských 700 mil. EUR, v roce 2015 až pod 400 mil. EUR a poměr čistého
dluhu a EBITDA pomalu narůst k mimořádně rizikovým úrovním nad desetinásobek.
Opakem jsou britské garance stavbě 3300 MW jaderné elektrárny Hinkley ve prospěch
francouzské EdF (která dříve akvírovala dominantního britského provozovatele jádra Britisch
Energy). Zaručená cena 115 EUR/MWh na prvních 35 let provozu + inflace od roku 2013,
k tomu garance úvěrů až do výše 65 % celkové investice a vnitřní výnosové procento 13,5 %
mluví za vše.
Ukazuje se, že pustit se do tak technologicky, finančně a časově náročné investice, jakou je
stavba jaderné elektrárny, chce v dnešní pro energetiku destabilizované situaci „křišťálovou
kouli“ nebo sklon k „hazardu“. První v Česku nemáme, patříme bohužel mezi ty země, které
dění v evropské energetice neovlivňují, dokonce se o to ani nepokouší. Druhé se snad už
nebude opakovat – dostavba Temelína tak, jak byla naplánována v letech 2008 až 2010,
hazardem byla.
Čeští politici a úředníci by si měli ze Slovenska poučit a uvědomit si, že už i pouhé
nezodpovědné i když líbivé opakování myšlenky dostavby jaderné elektrárny za každou cenu
může zapudit všechny další „nové“ možnosti rozvoje domácí energetiky a nakonec ponechat
Česko na pustém ostrově uprostřed Evropy. To by byla škoda. Rozum do hrsti. Současné
možnosti jaderné technologie zůstávají alternativou, ale zdaleka ne jedinou. I v energetice se
moderní technologie s dožívající energetickou infrastrukturou z osmdesátých let minulého
století „rozhýbaly“ tempem, jakým jsme od devadesátých let pokročili u mobilů od
„telefonních kufrů“ k dnešním chytrým plackám. Nepochybuji, že evropská energetika se
v následujících deseti až patnácti let rovněž změní k nepoznání.
Michal Šnobr