Přijmout uprchlíky je to nejhorší, co pro jejich i naši budoucnost můžeme udělat. Myslíte, že je tento postoj nelidský, cynický a bez špetky empatie? Ne. Mají-li uprchlíci obhájit právo na život a existenci, musí bojovat a ne utíkat. Máme-li my v Evropě obhájit právo na život a existenci, pak se nesmíme stát odkladištěm slabých z Blízkého východu a Afriky.
Pojďte, vezmeme to v bodech.
1) Uprchlíci, které bychom měli přijmout, jsou z logiky věci zatím v konfliktech těmi slabšími. Pokud by byli těmi v konfliktech silnějšími, nikam by neutíkali. Proč se zatím jeví být těmi slabšími? Je to prosté. Pokud si zdánlivě slabší zvyknou na to, že se o ně někdo postará a pomůže jim, přestanou mít potřebu bojovat za svoji oprávněnou existenci, svobodu a právo na život – a časem tuto přirozenou schopnost ztratí úplně.
2) Když ty v konfliktu slabší přijmeme, paradoxně tím pomůžeme v konfliktech silnějším vyklidit pole, čímž jim umožníme snadněji obsadit území, posílit moc nad ním a velmi pravděpodobně zkonsolidovat síly na další postup směrem na Evropu. 3) Když je přijmeme a postaráme se o ně, oslabíme v místech konfliktů opozici vůči zlu (budeme-li tedy předpokládat, že jde o zlo a že k nám chtějí utéct ti hodní) a odčerpáme sílu možného odporu vůči těm, které sami považujeme za špatné a zlé. 4) Pokud se za naší pomoci někde změní rozložení sil a pomůžeme svrhnout dosavadní režim, aby vznikl režim nový, přijímáme odpovědnost za všechny budoucí problémy, které v lokalitě vzniknou. Paradoxně tím dáváme do rukou argumenty těm, kterým jsme stáli po boku v jejich tíživé době a ze kterých se nakonec zrekrutují odpůrci nás samotných. Místo původního nepřítele se tak staneme nepřítelem my, a to nakonec pro obě dvě původní strany konfliktu.
5) A teď to, co se mi píše ze všeho nejhůř, nicméně mám-li si (a já chci) jako zodpovědný rodič a snad i občan jednoho z evropských států v rámci bezpečnostní prevence vybrat, tak před osudem dětí uprchlíků si vybírám
bezpečí dětí našich. Pokud totiž podlehneme názorům Halíka a jemu podobných a začneme sem vozit „alespoň“ děti uprchlíků, abychom si tím zčásti koupili naše svědomí zpět po tom, co jsme začali vojensky zasahovat ve zcela suverénních státech, které nikoho (natož nás) neohrožovaly, nebude to pro místní znamenat nic jiného, než že přestanou mít zájem bojovat se zlem tam, protože o děti už bude postaráno u nás. A děti byly, jsou a budou vždy hlavním důvodem, proč vzít klacek do ruky a zlu se postavit. Přijímání uprchlíků z válečných konfliktů tedy znamená oslabení síly proti snad společnému zlu v původních zemích konfliktů a obrovské riziko přenesení zárodků konfliktů do států v Evropě. Dostanou se k nám navíc ti slabší, kteří nebyli ochotni vzdorovat a bojovat za svůj život a životy svých vlastních dětí v místech konfliktů. Tím oslabíme také svou vlastní pozici na evropském kontinentu, neboť až islamisté, kteří i kvůli nám zvítězí na Blízkém východu a v Africe, potáhnou na Evropu, budu mít proti sobě jak slabé a zhýčkané Evropany, tak slabou původní opozici z vlastní země, která to už jednou vzdala a utekla. Nebudu daleko od pravdy, když si dovolím napsat, že nám nejenže nepomůžou, ale ještě nám podkopnou nohy, protože pak už nebude kam znovu utéct. Budou-li uprchlíci naopak vědět, že nemají možnost přijet do Evropy, nezbude jim nic jiného než bojovat o své životy a svobodu. A to je dle mého přesvědčení jediné možné řešení konfliktů. Postavit se zlu bez možnosti volby. Buď vyhrajete, nebo prohrajete.
Nejsou-li uprchlíci ochotni položit svůj život za svoje děti teď a utíkají k nám, jednou zcela jistě nepoloží ani omylem životy za nás a naše děti, až jejich současní nepřátelé potáhnou na Evropu. Tomáš Halík si myslí, že je naší morální povinností uprchlíky přijímat. Já jsem si jistý tím, že je naší morální povinností uprchlíky odmítnout a poslat zpět, aby bojovali v místech konfliktů za právo na život svůj a svých dětí a za právo na existenci dalších generací. Vítejte v evoluci. Máme-li to všechno navíc přežít my, nebo si alespoň zvýšit šanci, pak se státy v Evropě nesmí stát odkladištěm slabých z Blízkého východu a Afriky.
Převzato z blogu se souhlasem autora
František Matějka 18.12.2014