„Pojmem dotace se v ekonomii rozumí peněžitý dar neboli peněžitá úhrada ze strany státu nebo územněsprávního celku nějakému subjektu, a to v zájmu snížení ceny určitého statku, jehož poskytování je ve „veřejném zájmu“ “, ze zkušenosti ovšem víme, že se velmi často jedná spíš o politické a osobní zájmy jednotlivců či skupin, než o zájem veřejnosti jako takové. „V některých oborech, například u veřejné osobní dopravy, se dotace provádějí formou úhrady prokazatelné ztráty, případně zákonem definovaného přiměřeného zisku.“ Tolik z odborné definice.

Pokud se podíváme na dotace ryze selským rozumem, nelze je charakterizovat jinak, než jako křivení reálné tržní hodnoty na úkor všech těch, co dotaci neobdrželi. Nebo také jako dorovnávání špatně nastavených cen v důsledku politického vměšování se do procesu přirozené tvorby cen.

Ve své podstatě jsou dotace politickým nástrojem k ovlivňování ekonomických procesů politickou garniturou, která si v této oblasti nic nezadá se socialistickým plánováním za komunistické éry, s tím rozdílem, že dnes jsou dotace, mimo jiné, hlavním nástrojem pro rozkrádání státního majetku.

Ale začneme hezky popořádku. Stát za pomoci celkem sedmdesáti daňových nástrojů vybere daně, pokud možno ze všeho co se dá, mnohdy i několikrát za sebou, a stanoví, jak je bude rozdělovat mezi jednotlivé hospodářské oblasti, aby stimuloval a podpořil to, co moudří politici uznají za potřebné. V podstatě nám stát všem sebere daně, aby je posléze dle svého uvážení opět nějak rozdělil.

Příklad č.1: Obcím a městům stát přiděluje finance zhruba ze čtyř daňových výnosů, dále obce čerpají z dotací, které ale pocházejí také z vybraných daní. Ve své podstatě nejsou obce schopné bez dotací zrealizovat téměř nic, neboť současné příjmy jsou obcím poskytovány jen do výše krytí jejich základních výdajů v rámci místní samosprávy. Samotné získání dotace ale provází obrovská administrativní agenda a další vysoké finanční výdaje. Jsou to zejména

Samotná žádost a administrace dotačního titulu je mnohdy tak náročný proces, že si obce za nemalý peníz najímají odborné firmy. Kromě toho to pro obec znamená velké časové zatížení, což znamená další nárůst nákladů.
Náklady na zadministrování žádostí se mohou u větších investičních celků vyšplhat až na statisíce. Může se jednat v průměru až o 10% ceny dotace.
Vzhledem k tomu, že dotace nejsou nikdy 100%, většinou je obce řeší dofinancováním za pomocí úvěru. Ten ale také není zadarmo a jeho administrace je rovněž velmi náročná, zde se dá hovořit, při součtu celkových úroků za celé splátkové období, včetně nezbytných nákladů na administraci, až o 25 – 35% z celkové výše dotace.
Pokud se obec rozhodne, že z těchto prostředků postaví třeba dětské hřiště nebo provede úpravu veřejného prostranství, odvede z této investice DPH ve výši 20%, tedy daň z daně. V podstatě lze říct, že stát obci „ukradne“ formou DPH to, co jí v daních, nebo lépe řečeno v dotacích, poskytl.

A tak při součtu všech nákladů dojdeme k závěru, že více jak polovina dotace se mine účinkem a skončí ve zcela jiné oblasti, než které měla pomoci. Tomu se u nás v Česku říká Kocourkov, pane ministře financí.

Příklad č.2: Zemědělská výroba je dnes zcela závislá na dotacích od státu. Pokud by stát přestal zemědělce dotovat, pravděpodobně by zkrachovali. Ceny, za které jsou vykupovány zemědělské produkty, neodpovídají reálným nákladům, a tak jsou zemědělci zcela závislí na tom, co jim mocipáni přidělí za dotace. Pokud opět použijeme selský rozum, zjistíme, že dotace jsou vlastně obyčejná pitomost. A proč tomu tak je? Ceny potraviny jsou všude na světě vnímány společností velmi citlivě, a tak se politici snaží držet ceny potravin hluboko pod reálnou cenou skutečných nákladů za pomoci dotací. Důvod k takovému hloupému jednání mají jediný. Získat a udržet si voliče. Paradoxem však je to, že si občan neuvědomuje, že ho ve skutečnosti chleba stojí jednou tolik, protože ho stát jinde obral na daních, a tyto daně posléze dal zemědělcům, aby jim vyrovnal vzniklou ztrátu. Státy, tedy politici, takto rafinovaně své občany podvádí. A ten zmíněný chléb i přesto stojí o 800% více, než stával před 20 léty.

Příklad č.3: Firmy mohou také čerpat z mnoha dotačních titulů, ale v podstatě jim stát nabízí to, co jim předtím „sebral“ na daních. Celý tento dotační systém je souborem neskutečných absurdit a slouží jen k přesouvání rozhodovací politické a ekonomické moci, velmi podobné té socialistické. Společnosti tento systém nepřináší nic, než zcela zbytečnou vynucenou spotřebu, která dosahuje až 50% ztrát a hlavně umožňuje klientelizmus a podporuje nebývalou korupci.

Pokud dále rozpitváme, jaké vynucené náklady, zvlášť ty „evropské“, sebou dotační mechanizmus nese, pak opravdu nad tímto absurdním a hloupým systémem, který jen brzdí přirozený ekonomický rozvoj, zůstává rozum stát. Náš stát se v této oblasti vyznačuje tím, že má několik set různých dotačních titulů. A tak se naskýtá otázka, proč jich máme tolik a k čemu slouží, když občané, obce a firmy jich znají jen několik desítek? Vzhledem k současné realitě se zdá, že se jedná spíše o účelové, na míru šité dotační nástroje, které slouží vyvolené skupině darebáků, než aby byly využívány pro dobro národa. Pokud zde kritizuji přerozdělování národních dotací, o těch evropských to platí dvojnásob, neboť zde je adekvátní spotřeba na obsluhu mnohonásobně vyšší a rozhodovací mechanizmy odtržené od skutečných reálných lokálních potřeb.

Politici nám vlastně vzkazují, že jsme hlupáci, kterým musí moudří úředníci, sedící na velmi dobře placených místech, přidělovat a rozdělovat dotace tak, aby z nich také něco měly. Dotační politika je nástroj na plýtvání penězi a ve své podstatě podněcuje a umožňuje jejich zbytečnou spotřebu a korupci na všech úrovních.

A tak se, občane, není čemu divit, že ministr financí vymýšlí stále nové a vyšší daně, místo toho, aby jednoduše ponechal vyprodukované prostředky tam, kde vznikly, aby si je mohly firmy, občané a obce použít tam, kde uznají za vhodné. Aby obce dostávaly daňové výnosy přímo a nemusely o ně u úředníků škemrat a prosit. Aby občan nebyl daněmi okrádán a posléze si v obchodě nekupoval potraviny za ceny, které si ale sám nevědomky zadotoval.

Petr Havlíček

www.pozitivnisvet.cz