Zajímavé poznatky a svědčí to o neznalosti veřejnosti a i politických stran jak to všechno ve skutečnosti bylo. Ani mne tak nevzrušuje to, jak psal FP v době okupace pod velkým strachem z likvidace a represí, jak to pociťoval národ a mnozí kolaborovali skutečně a dali se na cestu zrady, tím, že sloužili nacismu a jejich vinou přišlo mnoho vlastenců o život. Byla tenká hranice mezi tím, co je možné považovat za způsob přežití v daných podmínkách. Asi se měl FP odmlčet, ale to by musel pracovat jako řada jiných a být nasazen na práci v Německu. K tomu psaní v době okupace bych chtěl poznamenat, že jedni jej mohli považovat za kolaboranta a druzí četli mezi řádky něco jiného, Tak obratné bylo jeho psaní. I mnoho pozitivistu jde vždy s dobou a oslavuje každou vládu, přizpůsobuje se. Ostatně je to metoda katolické cirkve a například lidovců, v každé vládě, být u toho i když za kvedlačku. Jiné rodiny také jako rodina Havlů a šlechtických rodů, aby nějak ochránila svůj majeteček , tak se přizpůsobovali tak, že to po válce jednoznačně vyznělo jako kolaborace. A když k tomu přičteme jejich zavinění na ztrátě lidských životů odbojářů aktivním bojovníkům proti fašismu a židů, tak tato skupina ke kolaborantům patří na rozdíl od některých lidí z umělecké fronty, kteří ze strachu hailovali a nebo byli tak elitářsky pitomí, že chtěli dělat kariéry i za okupace (Bárová o které naši blbečci točí romantické slátaniny a takové filmy se musí dědkům s vojenskou minulostí v Německu a Rakousku líbit. Ve skutečnosti taková umělecké díla znevažují národní hrdost a legitimizují naše nepřátele a ovlivňují mládež tím, že bagatelizuje zlo fašismu na Ukrajině i vražedné projevy islamismu a islámské migrace) Dnes mnohé ty neohrožené bojovníky proti fašismu v době okupace zatracujeme (KSČ) tak jako jsme dřívě zapomínali na NS a odpor ze stran soc. demokracie. I ve straně lidové byla řada vlastenců, ale mohé vedoucí hlavy kat. cikve selhávali a klaborovali s fašisty a jejich největším nepřítelem bylo Sovětské Rusko. Kolaboroval papež a například politické klerofašistické reprezentace v Slovenském Štátu , kdy stát dokonce platil Německu za každého žida vyvezeného do koncentračních táborů. Jejich myšlenkou jako každé ideologie a politické starny byla jistě i pragmatická úvaha o expanzi katolocismu do zemí s pravoslavím, až se vyčerpá zrůdný potenciál německé expanze. Ani již dlouhá doba od konce 2. světové války nedokáže smazat rozdílné vnímání příslušníků národů jako je Německo, Slovensko, Maďarsko, Polsko, Francie, Finsko na tyto reminiscence minulosti a mnozí právem odsunutí Němci oživují neustálé svoje vzpominky na křivdy, které se jim dostalo a zapomínají co bylo jejich příčinou, že zradili kolektivně Československo a vyměnili svoje občanství za říšské.
Nezajímá mne, co psal či nepsal Peroutka o Hitlerovi. Zajímá mne, co psal o Leninovi
Veřejností cloumající spor o údajný citát Ferdinanda Peroutky ve vztahu k nacistickému führerovi vnímám jako spor zástupný. Tam už po všech peripetiích nikdo ani neví, kde je a kde není dějinná faktografie, protože tu platí jistý výrok Ústavního soudu, tuším kdysi sepsaný v kauze premonstrátů z Jenišovic, který údajně zní takto: Nedaří-li se nalézt listinu, neznamená to,že neexistovala. Ale to vše přenechejme profesionálům.
Mne totiž vůbec nezajímá spor o Hitlera v údajném podání či nepodání pana Peroutky. Lze najít dosti jiných jeho statí z dob nesvobody, kde problémy pojímá tak či onak. A nakonec jako vězeň koncentračního tábora platil nacismu daň, o níž sám po osvobození trefně napsal, pokud si to ještě pamatuji, v listu Dnešek, že fašismus jsme poznali dvojím způsobem: z knih – kdo chtěl, a ze života – i kdo nechtěl. Ten citát už dnes v Dnešku nedohledám, protože jsem to číslo Dneška věnoval jistým národním socialistům a ti ho, samozřejmě, ztratili. A je to citát dle mne hluboce pravdivý a výstižný (On ovšem ten citát je i v níže uvedené knize „Tak nebo tak“ na str.132…) Snad mne za toto madam Kaslová nezažaluje. A protože jsem pozůstalý po oběti gestapa a příbuzný obětí z Osvětimi a pankrácké sekyrárny, dovedu toto pochopit velmi výrazně.
Ferdinand Peroutka zanechal dílo, které musíme, ať jsme příslušníci nejrůznějších názorových barikád, hodnotit z hlediska významu jako monumentální. Připomínám to protože se stále hodnotí jen jeho novinářská činnost, ale zapomíná se i na jeho dílo knižní. Ať už je to fundamentální dílo „Budování státu“, které pregnantně postihuje počátky naší, nebo kniha „Tak nebo tak“, vydaná Františkem Borovým roku 1947. Ta kniha vyšla v počtu 5500 výtisků v Praze a vytiskla Akciová moravská knihtiskárna Polygrafia v Brně. A tu knihu mám ve své knihovně, a pokud mne někdo za níže uvedené citáty požene k soudu, jak je to dnes národním sportem a rozšířenou zábavou žalobců a žalobkyň, tu knihu k soudu vezmu, ale nikomu nedám, jen panu soudci ukážu ony citáty v originále. Kdybych ji dal z ruky, tak z vlastní zkušenosti vím, že bych ji nikdy nedostál zpátky, takto jsem přišel už o řadu knih, a zlodějem v jednou případě byl i akademik. Shodou okolností šlo o Peroutkovu knihu „Jací jsme“. Není to pěkná ironie dějin?
Než k věci. Mne jako představitele okresních odbojářů a pozůstalého po oběti nacismu zajímalo, co pan Peroutka v době po osvobození psal o odsunu Němců, o socialismu, o komunistech a o Vladimíru Iljiči Leninovi. A tak stůjtež zde přesné citace z jeho knižního díla o těchto otázkách.
Nejdříve započněmež (jak říkával Pekařův Císař) citovati stanovisko pana Peroutky k otázce odsunu Němců. Zní takto:
„Malicherné by bylo podporovat v lidech negaci a mrzutost, když národ právě se ocitl před dvěma úkoly, které patří k největším z jeho historie: vystěhováním Němců učinit konečně z této země čistou zemi českého národa – a položením základních kamenů k socialismu připravit budoucnost, k níž dříve nebo později se obrátí celý svět. Je třeba,aby každý jednou mohl říci s hrdostí, byl jsem při tom, pomáhal jsem“. (Cit.dílo, str.170-171.)
Myslím, že my odbojáři a legionáři bychom se mohli pod tato slova podepsat. Jestliže pan Peroutka považoval roku 1947 odsun – nikoli nějaké „vyhnání“ – za jeden z největších úkolů českých dějin, pak je to odpověď všem prznitelům tohoto státního aktu prováděného podle mezinárodních smluv a zákonů ČSR, za který dostala ČSR veřejnou pochvalu Mezinárodního Červeného kříže.
Další citát se týká socialismu:
„Řekněme nejdříve, co je třeba pokládat za reakci. Socialismus tak velice a tak intimně se shoduje se silami přítomnosti a budoucnosti, hmotnými i psychologickými, že vše,co se zásadně staví proti němu, nemůže být pokládáno za nic jiného, než za reakci. Socialismus jediný může si činit naději, že rozřeší složité otázky ,mohutné moderní výroby, vyspělé techniky a potřebného mohutného konsumu. Bez socialismu, bez ústředního plánování, bez ústředního plánování v hospodářském životě unášely by nás mohutné moderní výrobní prostředky neznámo kam – patrně ke katastrofě.“ ( cit.dílo str.139-140.)
O komunistech pak napsal pan Peroutka toto:
„V době revoluce komunistická strana překonávala energií, odhodlaností, jasným programem všechny strany ostatní. Poměry, v nichž žijeme, jsou přirozeným následkem této okolnosti. Ano, je také možno uvádět abstraktní zásady a plačtivě vyzývat lidi, aby se podle nich řídili. Ale stále ještě „tam svět se hne,kam se síla napře“. Vždy vůle a odvaha budou působit jako přírodní zákon. Svět se nevyvíjí podle učebnic, nýbrž podle lidí. Kdyby komunisté i dále byli čilejší, energičtější, nebojácnější, než ostatní, pak by nakonec vyhráli, a vítězství by jim patřilo“. (Cit.dílo, str.94-95.)
K tomu ovšem uvedl i kritický rozbor stávající situace:
„V třetí republice objevili se komunisté v jiné podobě, než v jaké byli známi dříve. A lidé se nyní ptají : která podoba jest pravá – nová nebo stará?“ ( Cit.dílo str. 95ff.) A tam rozebírá pozice po zrušení Kominterny a příklon k panslavismu a systému národních front. To bylo pochopitelné. Válka změnila nejen nepřátelské zákopy, změnila i pozice socialistického SSSR a komunistů ve světe.
Konečně se dostáváme k citaci toho, co napsal pan Peroutka o Leninovi.
„Kdyby v ruské revoluci nebylo toho realismu, který dovede vidět nedostatky a nebojí se o nich mluvit, byla by ruská revoluce dávno zašla. Leninova genialita byla právě v jeho pronikavém realismu. Byl vůdcem i prvním kritikem svého režimu. Jednou z vlastností, jimž na něm třeba nejvíce se obdivovat, byla nemilosrdná otevřenost, s níž promlouval o vadách, nedostatcích a neúspěších režimu,který sám vedl. Odměnou mu bylo, že své dílo postavil na zemi, nikoliv do oblak“ . (cit.dílo,str.174.)
Osobně se domnívám, že by tuto charakteristiku Leninovy osobnosti mohl podepsat bez ztráty věnce jakýkoli současný komunista, socialista nebo jiný příslušník levicové orientace. A pokud se toto vše, co jsem ocitoval podle originálu, nezamlouvá příslušníkům jiných barikád a boří to jimi pracně slátaný paobraz Ferdinanda Peroutky v dané době po osvobození před odchodem o exilu, je to jejich problém.
A pokud se to nelíbí, jakékoli osobě blízké panu Peroutkovi, nechť mne žaluje a vyvrátí tyto citáty. Pro přesnost ještě připojuji foto titulu knihy a citátu o V.I.L.
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, předseda ČSBS Boskovice
