Antonín Rašek, sociolog a publicista
Každý den ráno komorník vstupoval k papeži s hlášením: „Dobré jitro, Svatý otče, dnes je pondělí patnáctého, venku prší.“ A papež říkal: „Vím, synu, vím.“ Tak to šlo léta, až komorník jednou vstoupil a řekl: „Dnes je středa dvacátého, venku prší.“ A Svatý otec: „Vím, synu, vím.“ Ale komorník na to: „Houby, je pátek osmnáctého a svítí slunce.“
Na tento příběh jsem si kdovíproč vzpomněl, když jsem poslouchal jakousi diskusi o stavu západního společenství. Mezi vyslovenými soudy jsem si nedokázal vybrat. Jde stále o společenství historicky jedinečné a prosperující, nebo setrvačností přežívající, selhávající, ba dokonce už v bankrotu?
Nezačali jsme konec studené války a bipolarity od počátku považovat za naše západní vítězství bez ohledu na to, že k němu vytvořila podmínky i Gorbačovova politika? Tu definitivně pohřbila válka na Ukrajině, možná ještě dříve čečenské války. Může skončit porážkou Ruska nebo Ukrajiny, ale spíše dlouhotrvajícím zamrzlým konfliktem.
Dílčím úspěchem bude, podaří-li se zabránit rozšíření konfliktu přes hranice bojujících států, aby nedošlo k čemusi podobnému, co se stalo po přijetí versailleských dohod, kdy jejich nesplnitelné podmínky pomohly Hitlerovi k moci – v aktuální situaci k použití jaderných zbraní Ruskem. Přeroste-li konflikt v zamrzlý, Západ se nevyhne obviňování z appeasementu, jak se již objevilo po summitu NATO ve Vilniusu v souvislosti s nepřesvědčivým vyjádřením o možném přijetí Ukrajiny do Aliance.
To je vážný aktuální problém, ale ne nejnebezpečnější. Následná postbipolární spojenecká strategie lidských práv a svobod, měnící se v ideologii, postupně začíná ohrožovat západní civilizaci i bezpečnost samotných migrantů sílícími extrémními seskupeními. Dnes postihuje podstatnou část západních zemí. Je nutné se podívat realitě do očí. Chceme-li okolnímu světu pomáhat, je to nutné především na místě. V případě rostoucí migrace mohou být cizí etnika na Západě ohrožena víc než ve vlastní zemi.
Po více než třicetiletí po konci bipolarity je zřejmé, že střety s autokratickými zeměmi, jako je Čína a Rusko, znovu vedou ke studené válce.
V tomto konfliktu se mění i podoba liberální demokracie. Začíná se vzdalovat představě, jak se vyvinula v antice, renesanci a v osvícenství. Ctitelé autentické podoby demokracie začínají mít pocit, že se ocitají na dvou frontách: proti všem podobám autokratických systémů a se smutkem i proti deformacím parlamentní demokracie. Rozhodující pro demokracii vždy bude, jak uspokojuje zájmy lidí, vytváří jim rovné příležitosti a zajistí všestrannou prosperitu.
Začali jsme příběhem o papeži, ale i k vnímání varovné pointy z recenze Mirky Zemanové o inscenaci Dvořákovy Rusalky v Amsterdamu je zapotřebí jistá imaginace: „Árii Měsíčku na nebi hlubokém zpívala Rusalka na balkoně nad kinem, bez jakéhokoliv náznaku lyriky – připravovala si totiž během zpěvu další dávku heroinu a utahovala popruhem paži.“
