Každý vyspělý stát má vybudovanou strukturu takového sociálního zázemí, jaké mu umožňuje jeho ekonomická stabilita a produkce. Silný ekonomický stát má téměř vždy velice dobře fungující sociální zázemí a strukturu. Naopak ekonomicky nestabilní a slabé státy tuto oblast většinou zanedbávají. Česká republika, se řadí mezi ekonomicky silné státy podle zveřejněných výsledků měnového fondu z roku 2009, jsme na 36. místě podle HDP v paritě kupní síly na jednoho obyvatele. Toto postavení by mělo náš systém řadit na přední místo  ve vytvoření tak zvaného sociálního smíru ve společnosti. Sociální stát primárně usiluje o ekonomické a sociální zabezpečení občanů, omezení příjmových nerovností a udržitelný ekonomický růst a rozvoj. Využívá k tomu řadu politik jako programy pro zajišťování vzdělávání obyvatelstva, zdravotní péči, sociální zabezpečení, státní kontrola a regulace trhu a výroby či zajišťování zaměstnanosti, prosperity, sociální rovnosti a stability. Tolik odborné definice.

To nejpodstatnější, co musí stát dodržovat v této oblasti, je přirozená únosná rovnováha mezi tím, co ekonomika vyprodukuje a kolik se na sociální oblast může vynaložit. Stát musí velice pečlivě a zodpovědně zvažovat míru nákladů, správné cíle, oblastí a hlavně efektivitu vložených investic. Ve chvíli, kdy se zdravá a únosná rovnováha v této oblasti poruší, například na úkor podpory ekonomického růstu nebo podpory tvorby nových pracovních míst, vždy začne mít stát potíže.  Levicové vlády v minulosti zcela ignorovaly potřebu spoluúčasti občana na léčebném procesu. Zneužívání výhodné nemocenské u nepoctivých zaměstnanců se stalo natolik populární, že firmy musely tyto problémy začít řešit svými vnitřními směrnicemi. Podobné negativní jevy se projevily i v oblasti poskytování podpory v nezaměstnanosti. Ta se vyšplhala  za vlády socialistů na takovou míru, že se nezaměstnaným nevyplatilo si hledat práci. Sociální podpora ve všech oblastech musí mít takovou míru, aby nemohla být zneužívána a nestala se destruktivním nástrojem ekonomiky. Problémem levicových stran je ta skutečnost, že jejich ideologie jim neumožňuje jiné vábení voličů, než přes slibování bezhlavých sociálních jistot. Na únosných a přiměřených sociálních jistotách by v podstatě nebylo nic špatného za předpokladu, že není porušena rovnováha podpory ve výrobní sféře, aby nemohl nastat mínusový schodek na straně příjmů a výdajů. A to se stane vždy, když politici poruší základní pravidlo rozumného hospodáře státních financí.