Vlivový potenciál elit byl „vybit“ na nesprávném místě a v nesprávnou chvíli. Důvodem je rostoucí frustrace a pocit bezvýchodnosti ze současného stavu.
Na úvod podotýkám, že žádný z finalistů nebyl mým preferovaným kandidátem. Také nechci kvůli rozsahu textu porovnávat kvalitu, míru férovosti a transparentnost obou kampaní, i když to považuji za důležité. Pod slovem elita v nadpisu nemám na mysli naší tzv. politickou „elitu“. V tomto kontextu jím označuji tyto skupiny s nadproporčním vlivem: novináři / média a tzv. kulturně společenské elity.
Asi nejsilnějším fenoménem právě proběhlých prezidentských voleb byla (z pohledu dopadů na občanskou společnost) na první pohled až iracionální polarizace, vzniklá jakoby z ničeho nic. Něco jako Sparta vs. Baník, kde se náhle fanoušky jednoho či druhého „klubu“ stala poměrně velká část národa. Viděli jsme esenci čistého fanouškovství, argumentačně nevypodloženého vůbec nebo velmi chatrně a založeného spíše na zbožných přáních, naivitě a hlavně na zavírání očí před fakty, ve skutečnosti diskvalifikujícími oba aktéry. A to přesto, že prezidentská pozice přes veškerou symboliku nemá pro zemi a její budoucnost takový význam, jako třeba parlamentní volby.
Co toto vzepětí mohlo způsobit? Určitě tento ikonický rozměr prezidentské funkce dále násobený rostoucím pocitem bezvýchodnosti ze současného stavu. Tak výrazná iracionální „personifikace naděje ve změnu“ promítnutá do kandidátů na prezidenta ovšem není obrazem v demokracii normálním a chtěným: ve skutečnosti je obrovským varováním. V současném kontextu je výrazem hluboké frustrace jak elit, tak obyčejných lidí.
Velmi smutným faktem je, že jedna z dělících linií mezi „Baníkovci a Sparťany“ byla vyhloubena právě mezi (kulturně společenskými) elitami a tzv. obyčejnými lidmi. A to i při respektu k tomu, že hranice vedou bezpochyby i jinde. Je to vícedimenzionální problematika a rozhodně se nedá zjednodušit na pravolevé schéma, minulost versus současnost atp. Možná, že hledání této linie je tématem také pro psychology, nejen sociology a politology.
Takové vzepjetí prokázala naposledy kulturně společenská elita v osmdesátém devátém, ale to byla přece jen jiná situace. Tehdy protagonisté získali popularitu, uznání, někteří její zástupci i politickou moc. Tentokrát ale svůj kredit (neplatící samozřejmě univerzálně) naopak prošustrovali. Podstatnou část svého vlivového potenciálu, který mohli použít v budoucnu daleko účelněji, byl anulován. Když příště někoho doporučí třeba Zdeněk Svěrák, Filip Renč nebo Jiřina Bohdalová, asi se hodně lidí jen ušklíbne. O to větší poklona těm, kteří se strhnout nenechali.
Dalším smutným faktem (alespoň pro mne) je role, kterou sehrála média. I ta se postavila velmi čitelně nebo dokonce explicitně na stranu jednoho z kandidátů (za samostatnou analýzu by stálo porovnat mainstreamová a ostatní média). Vědí jen ona, zda to bylo ze svobodné vůle redaktorů nebo naopak důsledek tlaku vedení / vlastníků. Pro důkladnější pozorovatele nic nového. Pro mnohé překvapení. Pro příznivce konspiračních teorií další důkaz, jakáže hra se tu hraje.
V jistém slova smyslu je škoda, že byl tento vlivový potenciál využit poněkud marnotratně. Nepochybuji totiž v naprosté většině případů o dobrých úmyslech protagonistů. Ten důležitější zápas o návrat právního státu, demokracie a budoucnost ČR ale teprve přijde. Pravděpodobně v následujících parlamentních volbách.
Má to ale i kladnou stránku. Spolehnutí se na autoritu jakéhokoli typu je do určité míry projevem nezralosti. Proč by měl být „politický“ úsudek Daniela Hůlky nebo Jiřího Menzela lepší než můj? Stejně tak mentální schéma: „musí to být pravda – říkali to v televizi“. Je na čase, aby se co největší množství občanů odpoutalo od těchto škodlivých a krajně zjednodušujících schémat, které v konečném důsledku vedou k politické „nesvéprávnosti“. Není to snadná cesta a nevydají se na ní všichni. Ale kdyby si jen třeba čtvrtina voličů přiznala, že pravdu nenajdou ani při diskuzi o piva, ani na facebooku, ani v jediných zprávách či novinách, které sledují, byl by to velký úspěch.
Ještě důkladnější reflexí by ale měly projít i obě výše zmíněné významné vlivové skupiny a jejich protagonisté.
Kulturně společenské elity podlehly nereálnému, idealizovanému obrazu svého kandidáta. Spoluvytvořily značku, jejíž hodnoty ani obal neodpovídá tomu, co je uvnitř. A tomuto obrazu uvěřili do té míry, že ztratili smysl pro realitu. Jejich aureola díky tomu splaskla. A je to vlastně dobře. Je jen otázka, zda si to vůbec uvědomí a vyvodí z toho nějaké závěry pro příště.
Pokud by se příště chtěli pouštět do ovlivňování jiných, měl by jejich vlastní názor vznikat jako dynamický výstup opakujícího se procesu, kde porovnávají protikladné teze, analyzují argumenty protistran a teprve potom se vytvoří vlastní. Přijetí prvního názoru, který „ladí“ naturelu a nadále je jen už utvrzován selektivním výběrem souznících zdrojů a myšlenek (nesouznící potlačuje) není cestou kritického myšlení, ale naivní a dogmatické víry. Přesně to chtějí a potřebují manipulátoři všeho druhu.
Redaktoři (věřím – možná naivně – ve variantu a) se nechali strhnout. Kdybychom žili v jednoznačně demokratickém a právním státě, mohli bychom nad tím mávnout rukou nebo to dokonce uvítat a přijmout anglosaský standard. Ale v ČR je demokracie a právní stát na kolenou; kontrolní i represivní složky státu jsou do značné míry disfunkční. Kdo může v takové situaci pomoci nejvíce? Nezávislá média. Ale pokud nebudeme moci věřit ani jim? Nezbývá než doufat, že mediální výstupy budou do budoucna občany přebírány s daleko větší ostražitostí, kritičností a s vědomím, jaké zájmy konkrétní média reprezentují.
Bez ohledu na to, jak se zachová starý i nový prezident, bez ohledu na další kroky vlády, opozice i loutkovodičů v pozadí (pro většinu z nich jsme jen kořistí): všichni aktéři tohoto dílčího pominutí smyslů a rozumu… vezměte do ruky lopatu a tento nesmyslně vyhloubený příkop nedůvěry či opovržení zaházejte. Jinak Pánbů s námi.
Jaroslav Kuchař
