Svobodný přístup ke vzdělání by vyžadoval přístupnost všem vrstvám absolventů středních škol a to zdarma, což s sebou ovšem nese nutný výběr nejlepších studentů pokračujících ve studiu z prvního do druhého a dalších ročníků.

Výběr pomocí přijímacích zkoušek je zdánlivě lepší, ale po náročných maturitách je to další zátěž a to ve věku, kdy mladí lidé ještě přesně nevědí, co by měli zvolit jako své životní povolání. V těchto dvou směrech je rozpor, který dosud není uspokojivě vyřešen.

V každém případě jsou státní univerzity kvalitnější než soukromé (to je v poslední době již všeobecně známým faktem), do nichž se za slušně vysoké vložné dostane každý, jehož rodina si to může dovolit.
Diplomy, tituly a další oprávnění ze státních univerzit si udržují lepší úroveň, kterou je možno sledovat a kontrolovat i ze strany MŠMT nebo regionálních orgánů. Někdy je i toto problematické, jak ukazuje plzeňský případ, ale to už je otázka dobré kontroly. V takových případech se jedná o neprůhledné agendy, neprůhledné udělování titulů.

Profesory vysokých škol a univerzit jmenuje z nepochopitelného důvodu prezident republiky, (prakticky to může být i bez ohledu na odbornost daného odborníka)