David Rath vytěsnil z medií téměř všechna ostatní témata. V mnoha komunitách vypukla neskrývaná euforie z jeho zatčení.
Nenáviděný samolibý frajer dostal konečně přes prsty. A prý to znamená také to, že spravedlnost již konečně nerozlišuje, a jde po těch opravdu velkých rybách? Skutečně? Je onen démon Rath tím mega úlovkem anebo spíše jen regionálním střípkem z mozaiky, který jen příliš provokoval, patrně někomu překážel a neměl tu správnou kliku jako mnozí jiní?
Nemám v úmyslu jeho čin bagatelizovat, ale humbuk kolem něj připomíná ze všeho nejvíce obří kouřovou clonu. Před časem jsem napsal, že naše tzv. politická elita se již dělí jenom na ty, o nichž již to víme, a na ty, o nichž se to teprve dozvíme.
Příběh Ratha je jen jedním fragmentem, vyvrženým z celku, ale vůbec to neznamená demontáž korupčního systému, který ovládá správu země. To bychom si museli důkladně popsat uplynulé dvacetiletí a nevynechat mnohé miliardové úniky a ztráty. To bychom se museli podívat na legislativní normy, které klientelismus a korupci umožňují. To bychom museli reformovat orgány činné v trestním řízení a justici. To bychom museli ve státní správě přistoupit na větší disciplínu, řád a kázeň, ale taky princip plné osobní odpovědnosti. To by museli stát řídit a reprezentovat lidé kompetentní a osobnostně zralí. Není to tedy o Rathovi, ale o systému, který generuje Ratha a jemu podobné. A to bez rozdílu stranického dresu. A že by těch jmen již byla pěkná řádka, přičemž by šlo v mnoha případech o ztráty řádově vyšší.
Mnohé země okolo nás mají jiné starosti. Pokud selžou jejich politické špičky, pak odcházejí z nesrovnatelně jiných příčin. Jen se vzpomeňte na letošní odchody německého a maďarského prezidenta. A u nás? Škoda řeči.
Za našimi zády například běží intenzivní dialog Německa a Ruska o společné energetické strategii. My jsme pro ně jen tranzit a možný zdroj určitých benefitů. A to v době, kdy se náš nejvýznamnější soused Německo zvedá a jeho ekonomika začíná opět růst. Strategie je u nich jasná. Obnovit výrobu, zvýšit tak domácí spotřebu a vytvořit nová pracovní místa. Může to znamenat i částečné omezení importu či stahování výroby z jiných zemí do Německa. K tomu potřebuje silné zázemí v energetice. Partnerem je surovinová velmoc Rusko.
A my? Řešíme Bárty, Janoušky a Rathy atd. Jaký má naše země plán? Má nějakou rozvojovou strategii? Má nějaké zahraničně politické priority? Umí čerpat evropské dotace? Má srozumitelný a funkční daňový systém? Má promyšlenou a spravedlivou sociální politiku? Podporuje domácí výrobu a spotřebu? Má rozumné vztahy se zahraničními investory? Dokáže omezit úniky veřejných zdrojů? A co školství, zdravotnictví atd.?
Odpovědi se většinou nedočkáte. A pokud ano, pak to budou více méně omšelé fráze plné ideologických floskulí, případně pak pouhé jednotlivosti bez definované koncepce. A k tomu se přidá strašení Řeckem a návratem komunistů. A mezitím se vytáhne z jiného šuplíku třeba nějaký další Rath.
Nic přeci nepotěší tak, jako potíže jiných. Hlavně, že ta jejich karavana táhne dál. Sraz je o víkendu na golfu v Dubaji.
Výsledkem je pak nesrozumitelná a nedůvěryhodná země. Bohužel.
Včera mi jeden zasvěcený pozorovatel domácí politické scény řekl, že jsem optimista, pokud ještě vidím nějakou naději. A já jsem řekl, že jsem potěšen i překvapen, neboť mne řada čtenářů a glosátorů považuje spíše za pesimistu. Naděje je v nás. Nikdo nám ji nepošle v expres rekomandu se záručním listem. Znovu opakuji – ochraňme si své mikrosvěty. Budeme z nich pak moci čerpat v horších časech.
Petr Havlík
