Sféry zájmů či vlivu znějí slovníkem studené války, ale na jejich principu funguje svět už po staletí. A nezmizí tím, že jejich existenci budeme pokrytecky popírat. Jak fungují sféry vlivu dnes a jak se podepsaly na aktuální tragédii na Ukrajině?
Petr Drulák
Západočeská univerzita, bývalý náměstek ministra zahraničí
Brutalita, s níž se Vladimir Putin rozhodl řešit ukrajinskou otázku, zaskočila většinu pozorovatelů včetně autora těchto řádek. Z ukrajinské tragédie bychom se měli umět poučit. Ne však od jestřábů, kteří odmítají každé hledání kompromisu s protivníkem jako nový Mnichov. Nenesou spoluzodpovědnost za současné utrpení Ukrajinců? Ani nám nepomůže označovat Putina za zločince, protože hrubě porušil mezinárodní normy, či šílence, neboť jeho útok na Ukrajinu se ekonomicky nevyplácí. Podobné odsudky by totiž měly opodstatnění, i kdybychom je vztáhli na některé naše spojence.
Ale ani pak by nám nepomohly pochopit realitu moci a s ní spojený boj o prostor. Mezinárodní politiku nelze redukovat na projekty, normy a hodnoty sdílené mezinárodním společenstvím, jak se domnívají progresivisté, ani na mezinárodní obchod, jak věří ekonomičtí pragmatici. Rozložení moci také nedovoluje ignorovat všechny ruské požadavky, jak radí jestřábi. Progresivisté se od reality vzdálili nejvíc. Někteří soudí, že Putin zaútočil na Ukrajinu, aby odvedl pozornost od klimatu, jiní by Rusko vyloučili z Rady bezpečnosti OSN, další opakují mantru o suverénním právu Ukrajinců vybrat si alianci, aniž by toto právo dokázali zaručit.
Pragmatici smysl pro realitu mají. Zapomínají však, že vztahy mezi státy jsou primárně strategické, až sekundárně ekonomické. Že zbraně mají i jinou funkci než být nakupovány a prodávány. A že armáda se liší od hasičů, zdravotníků či policistů. Není tu primárně proto, aby pomáhala při přírodních katastrofách a pandemiích či podnikala postkoloniální protiteroristické expedice, nýbrž aby bránila prostor národního zájmu, který u velmoci zahrnuje nejen domácí teritorium, ale i její sféru vlivu.
Nevlídné, ale účinné sféry
Novověké státy se utvářely v 16. a 17. století jako válečné stroje. Každý se především snažil zajistit a rozšiřovat prostor, kde mohl bezpečně naplňovat své ekonomické a civilizační zájmy. A nutně na sebe narážely. Aby se nevyčerpávaly věčnými válkami, vytvářely kromě stálých armád také instituce a mechanismy minimalizující válečnou destrukci.
Navzájem si uznávaly jak suverenitu ve vnitřních záležitostech, tak i vnější sféry vlivu, bedlivě sledovaly mezinárodní rozložení moci, reagovaly na jeho posuny a intenzivně vyjednávaly. Vytvářely svět, který není nijak zvlášť vlídný ani spravedlivý. Svrchovanost byla přiznána jen velmocem, které ji dokázaly vojensky obhájit. Ty zbývající byly odsouzeny k závislosti na jedné z velmocí, k pohlcení či riskantnímu balancování. Ale pokud tento svět fungoval, chránil všechny před destrukcí totální války.
Nad stovkami německých státečků si takto kdysi rozdělovali vliv Habsburkové, Hohenzollernové, Bourboni i Angličané, italské záležitosti řešili Rakušané, Francouzi a Španělé, o Balkán se dělili vládci Vídně, Cařihradu a Petrohradu. Podle stejného vzoru si v 19. století evropské velmoci a Američané rozdělili celý svět. Slabší trpěli: o Polsko se podělili tři sousedící dravci, zatímco evropští, američtí a japonští imperialisté se vrhli na upadající Čínu. I velmoci se občas střetly, když ambiciózní hráč testoval, jak kdo dokáže bránit svoji sféru vlivu. Takové války bývaly krátké a destrukce omezená. Až nová, německá velmoc dvakrát rozpoutala totální válku na dobytí území odpovídajícího její vojenské a ekonomické síle. A z Evropy a jejího světa nezůstal kámen na kameni.
Vítězové se vrátili k osvědčené politice. Stalin, Churchill a Roosevelt si rozdělili Německo i sféry vlivu v Evropě a zahájili studenou válku. SSSR i USA se stále testovaly v zástupných válkách v Koreji, Vietnamu či Afghánistánu, ale také si dávaly pozor, aby se jejich vojáci nikdy nikde přímo nestřetli. Do sfér si vojensky nezasahovaly. Američané neměli důvod reagovat na sovětské intervence v Maďarsku či Československu, Sověti nechávali proběhnout americké puče proti levicovým vládám v Íránu a Chile. Na kraj totální války se dostali, když se Chruščov pokusil instalovat jaderné rakety na Kubě, tedy v srdci americké sféry vlivu. Musel ustoupit a rozezlené politbyro ho nakonec sesadilo.
Velmocenský mír studené války vyhovoval Moskvě i Washingtonu, ale potlačoval menší státy a provokoval regionální konflikty. Není divu, že čeští disidenti snili o lepším světě. V polovině 80. let přijali Pražskou výzvu, která volala po rozpuštění Varšavské smlouvy i NATO a společném světě přátelství a spolupráce. V roce 1989 se zdálo, že realita jejich utopii dohnala. Sovětský vůdce Gorbačov hovořil o společném evropském domě od Atlantiku k Vladivostoku a vzdal se vlivové sféry ve střední Evropě. Když však Václav Havel přijel jako čerstvý prezident do Washingtonu, dostalo se mu od prezidenta Bushe poučení, že USA se na rozdíl od Rusů nehodlají svého vlivu v Evropě vzdát a rozhodně nevítají návrhy na rozpuštění NATO.
Havel se rychle přizpůsobil a pomáhal formulovat nový pohled, odpovídající vítěznému opojení Západu. Ideál jednoho světa přátelství a spolupráce zůstal, ale změnila se cesta. Už nešlo o rozpuštění sfér vlivu a společné budování nového řádu, nýbrž o globální rozšíření americké sféry vlivu, podle amerických představ a podmínek. Původní idealistická rétorika s havlovským patosem pokrytecky maskovala tradiční mocenskou praxi. Pro střední Evropu to přesto byla lákavá alternativa. Nahrál jí rozpad SSSR ústící v chaos. Nová ruská demokracie byla pouze maskou džungle, rozvratu a ponížení – to netvrdí pouze Putin, jeho odpůrkyně, nobelistka Světlana Alexijevičová, to nemilosrdně vystihuje v knize Doba z druhé ruky.
V 90. letech dalo Rusko najevo, že chce rovnoprávnou spolupráci se Západem, ale že na rozdíl od Německa, Japonska, Británie či střední Evropy nebude pouze dalším z amerických vazalů. Této linie se držel zpočátku i Putin. Američané a jejich spojenci Rusy obvykle zdvořile vyslechli, ujistili o svém hlubokém respektu, poučili o lidských právech a občas podepsali šek. Ale ani ve snu by je nebrali vážně. Proti zájmům Moskvy a většinou i proti mezinárodnímu právu bombardovali Srbsko, Irák, Libyi či Sýrii, nastolovali svoje vlády na Ukrajině a v Gruzii. Chovali se jako tradiční velmoc, která vznešenou rétorikou maskuje mocenský zájem, a nakonec té rétorice sami uvěřili. Rozšiřovali svůj vliv, dokud nenarazili na protisílu.
Kořeny dnešní tragédie
Nejprve to byli islamisté v pouštích Iráku a horách Afghánistánu. Od konce prvního desetiletí našeho století se další protisilou stává Rusko, které částečně obnovilo své velmocenské postavení. Uťalo západní podporu „občanské společnosti“, usilující o změnu režimu, a modernizovalo svoji armádu. Opakovaně dalo najevo, že v Bělorusku, na Ukrajině, na Kavkaze či ve Střední Asii se nehodlá vzdát vlivu ve prospěch Washingtonu. Západ odpovídal frázemi o demokracii a suverenitě, tedy o pojmech, které sám uznával, jen když se mu to hodilo. Místo velmocenské dohody s Ruskem testoval jeho ochotu přetahovat se o Gruzii či Ukrajinu. Pak začalo testovat Rusko a získalo dojem, že Západu na skutečný souboj chybí vůle i síla. To jsou kořeny dnešní ukrajinské tragédie.
Místo aby se Rusko pokusilo Ukrajinu přesvědčit atraktivní nabídkou, vsadilo na brutalitu. Invazí podnikl Putin riskantní krok, který ho může v případě neúspěchu zničit. Ale může také uspět. Bez ohledu na výsledek nám jeho politika nic dobrého nepřinese. Vezměme si tedy alespoň dvě poučení. Sféry vlivu nezmizí tím, že o nich přestaneme mluvit nebo je budeme pokrytecky popírat. A dohoda velmocí nebývá spravedlivá, ale minimalizuje-li násilí a nespravedlnost, je lepší alternativou než válka mezi nimi.
