„Přemýšlím už nějakou dobu, jak těm svým sto dvaceti slepicím nejlépe vysvětlím, že ty tři lišky, co hledají azyl v jejich kurníku, nemají žádný zlý úmysly. Jsou sice trochu jiné, mají jiný původ, ale potřebují naši pomoc. A taky to jsou přece JEN tři lišky. I soused říkal, že přinesou mnoho pozitivního, že se chtějí integrovat, budou vděčné za všechno, co jim dáme a budou i mé slepice motivovat k tomu, aby snášely ještě víc vajec, abych za peníze z jejich prodeje mohla koupit žrádlo pro lišky. Takže jsem otevřela liškám dveře do kurníku a slepicím jsem vysvětlila, že to spolu zvládneme.

Při své pravidelné denní kontrole jsem zjistila, že mé slepice jsou z lišek poněkud nervózní a mnohé z nich sedí na nejvyšším bidýlku a vystrašeně se k sobě mačkají. I jejich počet se záhadně zredukoval, zatímco počet lišek se zdvojnásobil. Ale nevzdala jsem to a vysvětlila svým slepicím, že se musíme víc snažit je pochopit, naučit je slepičí řeči a kultuře, aby jim lépe rozuměly a nedocházelo k dalším nedorozuměním. Mé slepice, zvyklé přijímat nekriticky má rozhodnutí, souhlasně přikyvovaly a já opustila kurník.

Druhý den, když jsem vstoupila do kurníku, napočítala jsem všeho všudy jednu slepici, zato desetinásobný počet lišek. A v tu chvíli mi to došlo. Ty hloupé slepice jsou prostě nepřizpůsobivé a nedokážou se integrovat. Kdyby se rychle naučily řeč lišek, mohly všechny přežít! Nechápala jsem, jak může být někdo tak hloupý. Tady už nic neudělám, sama jsem byla právě napadena třiceti liškami, musím rychle opustit svůj domov, abych si zachránila holý život.“

S pozdravem, Ing. Daniela Winterová