Co si občané mohou představit pod pojmem sociální smír? Zřejmě jiný pohled bude mít na tuto oblast zaměstnanec než zaměstnavatel. Ten, kdo by měl o této záležitosti spravedlivě rozhodnout a nastavit správná pravidla je třetí strana, tedy stát. Hned na začátku je třeba si říci, že spor, který se vede mezi oběma stranami je o ekonomice, tedy o rozdělení hmotných statků neboli financí, který jako celek oba tábory tvoří.
Abychom se v této citlivé záležitosti dobře orientovali, pojďme si definovat požadavky obou stran jedné mince, abychom mohli nalézt podstatu spravedlnosti.
Požadavky na straně zaměstnance:
• vysoký plat
• dobrou práci, kde nebude příliš velká zodpovědnost a kde se moc nenadřu
• vysoké sociální výhody
• krátkou pracovní dobu
• třinácté platy
• vysoké prémie
• dobré pracovní prostředí a podmínky
• trvalou jistotu zaměstnání
Požadavky na straně zaměstnavatele:
• plat úměrný produktivitě zaměstnance a ekonomickým možnostem firmy
• vysokou produktivitu práce a odpovědnost za provedenou práci
• sociální výhody, které jsou adekvátní k ekonomickým firemním výsledkům
• pružnou pracovní dobu, která bude odpovídat požadavkům trhu
• výplata třináctých platů bude realizována jen v případě vysokých zisků společnosti
• prémie musí být úzce svázány s produktivitou, spolehlivostí a odbornými zkušenostmi
• prosperující firma má sama eminentní zájem na dobrých pracovních podmínkách a vybavení svých zaměstnanců, neboť to přispívá k vyšší produktivitě
• svobodné neomezující oboustranné smluvní podmínky aby mohl pružně reagovat na vnější aspekty trhu. Tedy aby mohl bez omezení přijímat a propouštět zaměstnance podle ekonomických potřeb firmy.
Tak a teď se pokusíme zjistit a pojmenovat, které z daných požadavků dotčených stran jsou oprávněné, ale hlavně za jakých podmínek jsou realizovatelné.
1. vysoký plat: už jste se někdy setkali s tím, že firma neprosperuje, ale její zaměstnanci mají vysoké platy? Toto je možné jen ve státních firmách, jak v poslední době slyšíme, v těch soukromých zcela jistě ne. Takže zde platí pravidlo – plat musí být úměrný produktivitě zaměstnance a ekonomickým výsledkům firmy.
2. dobrou práci, kde nebude příliš velká zodpovědnost a kde se moc nenadřu: tento požadavek může platit snad jen tam, kde není třeba zodpovědně hospodařit s příjmy a výdaji, ale zcela určitě ne ve firmách. Musí zde platit pravidlo, že zaměstnanec musí odvádět vysokou produktivitu práce a musí nést odpovědnost za provedenou práci.
3. vysoké sociální výhody: toto si může dovolit jen prosperující firma, která má dobrou pozici na trhu a slušné zisky, v jiném případě to prostě nelze z ekonomických důvodů realizovat
4. krátká pracovní doba: zaměstnavatel potřebuje pružně reagovat na nevyzpytatelný trh. Pokud není schopen se přizpůsobit, ztrácí zakázky a tím i příjmy a ekonomickou stabilitu firmy.
5. třinácté platy: ty jsou samozřejmostí u firem s vysokou produktivitou a vysokými zisky, v každém jiném případě jsou nereálné. Kupodivu tyto základní pravidla opět neplatí pro levici, ta i přesto, že má stát bilionový dluh, slibuje 13. důchody.
6. prémie: opět jsme u základů zodpovědného hospodaření. Prémie musí být úzce svázány s produktivitou, spolehlivostí a odbornými zkušenostmi
7. dobré pracovní prostředí a podmínky: prosperující firma má sama eminentní zájem na dobrých pracovních podmínkách a vybavení svých zaměstnanců neboť to přispívá k vyšší produktivitě.
8. trvalou jistotu zaměstnání: trvalá jistota zaměstnání v tržních podmínkách je přece nemožná. To by musel existovat i trvale stabilní trh. Svobodné neomezující oboustranné smluvní podmínky jsou potřebné, aby zaměstnavatel mohl pružně reagovat na vnější aspekty trhu. Toto je spravedlivé řešení, neboť na tomto poli se obě strany nachází. Tedy princip, aby mohl zaměstnavatel přijímat a propouštět zaměstnance podle ekonomických potřeb firmy je spravedlivé a oboustranně vyrovnané řešení. To samé platí o právech zaměstnance.
Pokud se na tuto záležitost podíváme jako na celek, v šesti případech z osmi jsou požadavky ze strany zaměstnanců reálné, ale za předpokladu a přítomnosti splnění určitých podmínek. Toto je třeba v rámci porad a jednání se zaměstnanci neustále dokola vysvětlovat a vysvětlovat. Absence kvalitního výkladu fungování firemních ekonomických principů vede posléze zaměstnance k podpoře levice a ne kapitálových ekonomických hodnot, na kterých funguje firma, ve které pracuje a která ho živí.
V čem se názorově obě strany rozchází je oblast zaměstnaneckých smluv a pracovní doby, kde je tlačen důraz na sociální aspekt. Tuto oblast ale přece nemůže stát hodit na bedra firem, vždyť firmy nemají vliv na to, aby přímo ovlivňovaly recesi a celosvětové ekonomické výkyvy, jako je například současná světová ekonomická krize.
Stát vybírá dostatek finančních prostředků na sociální oblast a tuto roli by měl zcela převzít do své kompetence. Problém je však v tom, že stát neumí být dobrým hospodářem. Se svěřenými prostředky nakládá hloupě a nezodpovědně. Levicově orientované strany se neřídí ekonomickými aspekty, na kterých je hospodářství každé země založeno, ale řídí se svojí hloupostí a populizmem.
Tolik požadovaný sociální smír, o kterém hovoříme a který je neustálým sporem mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, tedy mezi levicí a pravicí, je ve skutečnosti sporem mezi pravdou a falešnými argumenty. Oba tábory jsou součástí jedné mince a tato mince má hodnotu a platnost jedině tehdy, pokud je předkládána trhu jako fungující celek. Každá samostatně je však bezcenná. Každá firma je ve skutečnosti živý, ale velice křehký organizmus a stačí jen málo, aby její životaschopnost byla ochromena venkovními vlivy nebo nějakou vnitřní chorobou. Pokud se toto stane, musí majitel zavčas nasadit účinné léky nebo provést radikální řez. Pokud majitel zavčas neodhalí nebo podcení příznaky onemocnění, většinou firma umírá. S ní umírá i zdroj příjmů pro všechny, kdo v ní pracují. Vše co firma vlastní a čím disponuje, slouží pro tvorbu příjmů jak pro zaměstnance, tak pro majitele, ale především i pro stát. Proto by se všechny zainteresované strany měly na prosperitě firem maximálně podílet.
Firma svojí podstatou poskytuje službu a servis svým zaměstnancům a zaměstnanci naopak poskytují službu své firmě. Stát jako garant a příjemce nemalých daní od obou subjektů by měl dbát na podporu a prosperitu firem, aby tato vzájemná symbióza fungovala ve prospěch všech. K tomu je potřeba vzájemná tolerance, podpora, čestné jednání a hlavně poctivá a smysluplná práce na všech stranách. Pokud se do této spolupráce připletou odbory a začnou tahat za falešné drátky, nemůže to přinést prospěch nikomu.
Pokud by levice a odbory opravdu chtěly dosáhnout sociálního smíru, stačilo by v parlamentu a v senátu prosadit vyšší angažovanost a odpovědnost státu v těchto citlivých oblastech a zcela jistě by se k této formě řešení přihlásili všichni poslanci napříč politickým spektrem.
Můžeme si položit otázku, proč tomu tak není? Je to velice jednoduché. Levice na tom nemá zájem, vždyť je to jejich volební rétorika, která rozeštvává proti sobě dvě strany jedné mince. Levice odnepaměti usiluje o pokřivení ekonomických pravdivých hodnot, aby posléze mohla uplatnit svůj vládychtivý vliv a to bez ohledu na výsledek jejího bezohledného vládnutí.
Vážení občané, prosperita nás všech bez rozdílu, kdo co děláme, leží na bedrech výrobních závodů, řemeslníků a firem. To je jediná a skutečná hodnota, která vám může přinést peníze do vašich peněženek. Nenechte se proto obalamutit tvrzením, že pokud levice prosadí vyšší daně podnikům, že se bude mít někdo lépe. Nebude. Je to cesta pro nás všechny, která vede do pekel. Pro levicové politiky naopak vede k slušným poslaneckým a senátorským platům.