Největším neštěstím pro spravedlnost, občany i stát je doživotní služba a prakticky nedotknutelnost a beztrestnost soudců, ale i státních zástupců a dalších funkcionářů českého právního systému. Soudci využívají špatných zákonů, jejich složitosti, přemíry dodatků i možností převodu soudního řízení do kompetence jiného soudu k neustálému prodlužování soudních sporů a nedohlednosti konečného verdiktu. A pokud už spor dospěje ke konečnému verdiktu, pak je stále ještě řada možností, jak jej změnit, oddálit nebo zrušit.

U řady soudních sporů, kdy by stačilo jediné pořádné jednání, tak existuje nekonečný sled soudních jednání a skuteční zločinci mají mezitím možnost zmizet z dosahu soudu nebo ČR a zdálky se našemu soudnictví vysmívat. Jejich manželky ale v klidu jejich majetek nezákonně získaný, nadále beztrestně využívají.

Některá řízení se z nepochopitelných důvodů (někdy ale „dokonale vysvětlovaných“ příslušnými státními zástupci) zastavují uprostřed nedořešených případů a obžalování se tak vyhnou spravedlivému trestu.
Často zasahuje výkonná moc do moci soudní.

Existence soudních a policejních gangů dokonce propojených i s univerzitami (neoprávněné udělování titulů) tuto neschopnost soudů ještě podtrhují.

Hierarchie soudců, odvolacích soudců, státních zástupců, nejvyšších státních zástupců, ústavních soudců atd. je nepřehledná, možná nelogická, ale pro normálního občana zbytečná. Proto se v některých případech lidé odvolávají až k Mezinárodnímu soudu nebo soudnímu dvoru, k nimž mají větší důvěru než ke zprofanovaným soudům a soudcům v ČR.

Je nepochopitelné, že může soudcovský talár oblékat člověk, kterému se neustále vrací jeho případy od soudů vyšší instance zpět k novému projednání. Soudit by měl jen člověk s vysokou odbornou zkušeností a morálními vlastnostmi. Jak může občan důvěřovat v soudy, když tam sedí lidé, kteří nedokáží nebo spíš nechtějí rozhodnout správně. Soudce nemůže být jmenován do funkce nadosmrti, to je přece hrozná blbost. V případě soudců by mělo platit striktní pravidlo třikrát a dost