A máme tu „Arabské jaro“. To bylo slávy a těch oslavných řečí ve všech médiích světa a slibů o tom, jak se arabský svět vydal na cestu demokracie! Pikantní na tom všem je, že „Arabské jaro“ začalo spontánně, vlastně fackou tuniské policistky tamějšímu hokynáři. Když se to pak začalo šířit dál a svět byl u vytržení, marně jsem říkal: “Lidi, neblbněte, tam demokracie a vůbec něco takového, co známe v Evropě, nemůže fungovat.“ Koukali na mě jako na člověka z jiné planety. To, že ódy na „Arabské jaro“ pěli lidé, kteří nic o regionu nevěděli, mne nepřekvapovalo. Co mne překvapilo, bylo, že této euforii propadli i lidé typu „arabisté“ nebo kteří v rámci pracovních pobytů strávili v arabských zemích několik let a jejich vyjádření se všude publikovala (bohužel, někdy je přání otcem myšlenky silnější než zkušenosti a logické myšlení). Těch nás pár „skalních“ nikdo neposlouchal a dnes, když ti hujeři „Arabského jara“ prohlédli, tak si sypou popel na hlavu a říkají: “Jak jsme mohli být tak blbí?“ Přeskočíme události „Arabského jara“ v Tunisu, Egyptě, Libyi, Jemenu a rovnýma nohama se přesuneme do Sýrie.
Sýrie dlouho odolávala „Arabskému jaru“ a to bylo trnem v očích mnoha států a státníků. Jestliže v případě Tunisu stačila ke svržení prezidenta Zin Abi din Ali jedna facka policistky, pak v případě Sýrie se na přípravě odstranění Asada podílely celé štáby lidí za pomoci všech dostupných prostředků. Marně jsem říkal: “Sýrie není Tunis ani Egypt nebo Libye.“ Marnost nad marnost, vše je marnost. Skopové hlavy si prosadily svoje a události dostaly spád. Aktéři scénáře vsadili v první fázi na Muslimské bratrstvo. Pokud by někoho zajímalo, proč právě Muslimské bratrstvo, pak ho odkazuji na knihu od Roberta Baera, jinak bývalého agenta CIA, který v knize „Nevidět zlo“ (v originálu „See No Evil“), která u nás vyšla v roce 2006, na str. 103-109 dává odpověď na tuto otázku docela uspokojivě. Bohužel se to nějak zvrtlo, zvláště poté, co v Egyptě musel od válu člen Muslimského bratrstva bývalý prezident Mursí. Opozice se mezi sebou rafala a nebyla schopna se nějak dohodnout na společném postupu, takže dnes tu máme cca něco přes čtyři stovky opozičních skupin, z nichž každá si dělá nárok na to vládnout místo Asada.
Mezitím Asad za vydatné a účinné pomoci Hizballáhu dosáhl celkem slušných územních zisků. Bereme to hopem, ale nechci se pouštět do detailů, protože by to zabralo mnoho stránek. Důležité je pro nás zjištění, že situace opozice, ať už ozbrojené nebo neozbrojené, začínala být zoufalá. FSA (Free Syrian Army, které se v kuolárech začalo přezdívat Funny Syrian Army), na kterou Západ sázel, dostávala na kalhoty, protože nebyla schopna dosáhnout žádého významného vítězství. Aktérům scénáře začínalo být jasné, že tudy cesta nevede. Za důvod neúspěchu ozbrojeného odporu pak bylo označeno nevlastnictví těžké bojové techniky opozicí, což byla celkem logická úvaha. Rovněž spoléhat na vnitřní opozici už nešlo, když po prezidentských volbách v roce 2014 vyhrál Asad se ziskem přes 70 procent, a ať se v zahraničí jakkoliv poukazovalo na zfalšované volby, jejich výsledek odrážel realitu. Pak „Někoho“ osvítil nápad využít pro svržení Asada ISIL, který byl do té doby celkem nijak zvlášť významnou ozbrojenou opoziční skupinou. Na scéně do té doby spíš dominovala tehdy „populární“ Al-Nusra. Scénáristé správně předpokládali, že kdyby se ISIL zmocnil těžké bojové techniky v Iráku, kterou tam zanechali Američané po svém odchodu, mohl by jí použít proti Asadovi a síly by byly vyrovnány. A věci se rozjely. K ISilu byly posláni „poraděnkové“, aby ho nasměrovali správným směrem. Člověk míní a život mění. S čím scenáristé nepočítali, byli důstojníci a vojáci bývalé Saddámovi armády, kteří se v převážné míře k ISILu přidali. A to byla kardinální chyba, která se stala pro celý tento „podnik“ osudovou. Tito bývalí důstojníci a vojáci milují USA jako osinu v zadku, protože jim odstranily Saddáma a oni přišli o prebendy a koryta, kterých za Standovy éry požívali. Takže převzali taktovku a zaveleli: “Žádný Asad, ten počká, teď potáhneme na Kurdy, protože oni se bratříčkují s našimi nepřáteli.“ Kurdové jim ostatně pili krev už za Standy, kdy proti nim Standa válčil i chemickými zbraněmi. Nejdříve podřízli krky „poraděnkům“, aby je nerozptylovali, a vyrazili na Kobani. Těch podřezaných chlapů je mně upřímně líto, protože do toho šli ve víře, že dělají správnou věc. Ten člověk, který je tam poslal, věděl o ISIL velké kulové, jinak by mu došlo, že jdou na jistou smrt. Dostat ho do rukou, tak mu nakopám zadek tak, že by si na něj do konce života nesednul. Omlouvám se, že jsem se nechal unést emocemi, ale když vidím lidskou blbost, která má za následek zbytečnou smrt, dokáže mne to vytočit.
To všechno byl ale jenom začátek. Největší tragédií tohoto „podniku“ bylo, že se začal internacionalizovat. Nepodstatnou část ISIL tvoří nyní nově příchozí ze západních zemí, a to ve věku snadno zmanipulovatelném. Tito noví ISILáci jsou ti, kteří v Londýně a Paříži zapalovali auta, rabovali obchody a dělali pouliční nepokoje. Je to v podstatě třetí generace muslimů, kteří se usadili v západních zemích a nikdy se vzhledem ke své náboženské ideologii neasimilovali. Jsou západní společností frustrováni, mozky mají vymyté imámy a súrami z Koránu, jak je třeba ty psy nevěřící zničit. A chalífát jim dává příležitost se zviditelnit a léčit si mindráky, zvláště když pak drží v ruce kalašnikov. Já jsem jenom zvědav, jestli se v Evropě najde nějaký chlap s gulama, který práskne pěstí do stolu a řekne: “Tak, naši milí muslimští přátelé, koukejte se chovat v Evropě podle našich zákonů nebo si sbalte svoje fidlátka a mazejte tam, odkud jste přišli!“ Obávám se ovšem, že poslední, kdo měl v Evropě gule, byla baronka Margaret Thatcherová, které se vlastní strana zbavila, aby se nemusela stydět, že má místo gulí „dráčka“. Odhaduje se, že devadesát devět procent muslimské populace ve věku 15-30 let v evropských zemích tajně nebo veřejně sympatizuje s ISILem (toto číslo mám z muslimských pramenů a nemám vůbec důvod mu nevěřit).
Nedá mi, abych se okrajově nezmínil o syrských uprchlících. Někdy v roce 2011, když začaly události v Sýrii, jsem se setkal s jedním vysokoškolsky vzdělaným, bohatým, úspěšným syrským obchodníkem, sunnitou, který mi vyprávěl následující: Byl pozván nově vznikající syrskou opozicí na shromáždění povstalců do Homsu, aby tam promluvil. Převážnou část shromážděných tvořili mladíci ve věku 15-30 let. Když je vybídl, aby zvedli ruku ti, kteří mají vysokoškolské vzdělání, nezvedl ji nikdo, když vyzval středoškoláky, zvedlo se pár rukou, se základním vzděláním bylo těch rukou o něco víc a les rukou se zvedl, když se zeptal, kdo nikdy nechodil do školy. Já bych ho doplnil, že kdyby se zeptal, kdo zná súry z Koránu, určitě by se zvedly všechny ruce. A jen tak mimochodem, jestli nám někdo chce namluvit, že bychom měli pomoci alespoň křesťanům, pak z vlastní zkušenosti vím, že toto náboženské etnikum v převážné míře už dávno emigruje do křesťanské Jižní Ameriky, tak jako jejich předchůdci z Libanonu, Iráku a dalších zemí blízkovýchodního regionu, protože už dávno vědí, že je Evropa hodila přes palubu. Není to ostatně nic nového pod sluncem. Když v roce 1453 Turci obléhali Cařihrad, žádal tehdy byzantský císař Konstantin Řím, aby mu poslal nějaké vojáky na pomoc. Řím poslal pár symbolických vojáků a dopis, ve kterém se omlouvá, že z důvodů, bla, bla, bla, nemůže žádné vojáky vyslat. Nicméně je ujišťují, že se za ně budou horoucně modlit. A ještě pro doplnění, když už nikdo není schopen pochopit, proč ti zbývající (z devadesáti devíti procent sunnité), neemigrují do Saúdské Arábie, kde sídlí jejich bohatí pokrevní bratři mluvící stejným jazykem a vyznávající stejné náboženství a kde je místa habaděj, pak ať se zeptá někoho, co je to pátá kolona. Jak pravil Konrád Adenauer: “Stvořitel ve své neskonalé velikosti omezil lidský rozum, blbost ale ne.“
Tak taková je realita a nyní si řekneme, co nás čeká a nemine, když…
Dokončení zítra.
Václav Hron