Není náhoda, že je Jiří Dienstbier nejpopulárnějším politikem. Dokázal si získat důvěru. Tudy vede cesta do budoucnosti. Není možné si představovat, že se zruší politické strany. Vyměnit je třeba stranické představitele, pokud na nich ulpí stín podezření z korupce.
Proto je absurdní holešovská výzva: naplnění jejích cílů by vedlo k chaosu a k anarchii. Vládnutí opotřebovává všechny politické strany, i ty nejlepší a nejstarší.
Toto jsou slova Václava Žáka z jeho článku „Ještě malej“
Radí zde nerušit politické strany, jak to vyhlašuje Holešovská výzva, poněvadž by to vedlo k anarchii. Místo toho je třeba vyměňovat a vyměňovat stranické představitele, pokud na ně padne jen stín podezření.
Tož vážený pane Žáku, kde jste byl posledních dvacet let? Spočítejte si v archívech, na kolik pohlavárů stran padly nejen stíny, ale bomby podezření. Zaokrouhleně by se dalo říci – na všechny. A odsunuto na čas do pozadí, nikoli vyměněno, jich bylo pár, a to jen jako výsledek vnitrostranických bojů o moc. Přestože spousty jich měly skončit v kriminále a jejich nakradené miliardy převedeny do státního rozpočtu.
Tedy Vaše metoda výměn podezřelých je jen konzervací chlévských poměrů v české politice. Uspávací prášek pro veřejnost.
Nejsem propagátorem Holešovské výzvy, ani jejím stoupencem. I když je chválím za pozvání islandského revolucionáře, jenž mohl promluvit na Václaváku. (Ale informoval o jeho vystoupení nějaký odvážný novinář? Nezaznamenal jsem.)
Je tu taková zásadní věc. Konstatuji, že naše ústava, která počítá s politickými stranami jako nástrojem organizace voleb i vládnutí, byla napsána pro jiné politické poměry, než tu dnes máme. Tato ústava je totiž tímto ustanovením o politických stranách antidemokratická.
Vysvětlení: Lid je nositelem státní moci, kterou vykonává prostřednictvím svých volených zástupců. Aby tito zástupci lidu mohli sloužit svým voličům, museli by mít úplnou svobodu ve svém rozhodování. Nebylo by možné, aby před hlasováním v parlamentu prohlásil předseda jedné strany a též vlády, že prosadí v parlamentu přijetí toho a toho zákona, a předseda jiné strany, že až oni vyhrají volby, ten zákon zruší. Tak kdo tu vládne? Lid, nebo sekretariáty? Jak mohli předjímat výsledky hlasování zástupců lidu v parlamentu? Jedině tak, že jsou veliteli poslanců ODS a ČSSD a spoléhají na to, že i velitelé poslanců koaličních stran zavelí ve shodě s koaliční smlouvou. (Jaký smysl má vůbec koaliční smlouva? Vždyť počítá s podřízeností zástupců lidu stranickým sekretariátům. Počítá se zradou lidem zvolených poslanců. Počítá, že budou hlasovat podle hesla „čí chleba jíš…“ a ne podle přání svých voličů. A nač jsou v parlamentu stranické kluby? To jsou ty pověstné kabinety politiky.)
Závěr? Naše republika není vůbec republikou, ale jen zvláštním paskvilem diktatury elit.
A Vy, pane Žáku nám malujete vzdušné zámky odstraňování (zřejmě permanentního) bossů, na něž padl stín podezření. Tož to se načekáme!
Neříkám, že se mají politické strany zrušit. Ať si jen existují. Bude přece demokracie, až nebudou vládnout. Mohou třeba navrhovat kandidáty, ale volební archy mají být bez politických stran a zvolený straník má mít podmínku ze strany odejít na celé poslanecké funkční období a „bavit se“ jen s voliči svého obvodu. Pak se ukáže, kdo šel do strany bojovat za ideje a kdo z touhy po zneužívání moci. O sponzorování politických stran pak ani pes neštěkne a politická korupce ztratí půdu pod nohama.
K této instalaci demokratických principů ovšem může dojít jen po úpravě ústavy a přepracování ústavního zákona o volbách. Což politické strany, a hlavně jejich „sponzoři“, nepřipustí. Troufl by si na to Ústavní soud? Těžko. Nevím jak Vám, ale mně z toho vychází potřeba „Islandské revoluce“.
28. března 2012
Stanislav Vrbík
