Vláda je státní instituce, jíž podle teorie dělby moci náleží výkonná moc, oprávnění vymáhat a vynucovat zákony a právní předpisy. V tomto smyslu je pojmem „vláda“ označována instituce s ústavou vymezenými pravomocemi, na základě kterých činí její členové politická rozhodnutí. V zemích označovaných jako demokratické je obvykle v současnosti vláda centrem pouze výkonné moci (v protikladu proti moci zákonodárné, která je v kompetenci parlamentu, a k moci soudní, která je v kompetenci soudů). Tolik odborná definice.
Český národ už zažil několik vlád. Pravicové i levicové. Zvláštní ale je, že pouze ta poslední, vláda úředníků, tedy odborníků, má zatím jako jediná obrovskou podporu a důvěru obyvatel. Najednou vidíme razantní návrhy a opatření proti nehospodárnému rozhazování státních financí. Konečně se někdo odvážil zatočit a udělat pořádek s ultra pravicovými skupinami, které se otevřeně hlásí k nacizmu. A řadu dalších smysluplných rozhodnutí.
Pokud se ale ohlédneme za výsledky a prací politických vlád, musíme konstatovat, že prodaly vše, co mohly, jen aby dokázaly udržet státní rozpočet alespoň v nějaké přechodně udržitelné míře. Přes to se dnes naše země topí v bilionových dluzích. Vzhledem k tomu, že již není co prodávat, kromě letiště a poloviny ČEZu, se stát neskutečně rychle zadlužil.
Vláda také spustila kuponovou privatizaci a zavinila tak miliardové ztráty, které dodnes nikdo nevyčíslil. Ten, kdo je zavinil, za to nenese žádnou odpovědnost.
Vláda není reprezentantem většího uskupení občanů (za to moc nemůže, ale tak to funguje)
Předseda vlády příliš často mění ministry, vedoucí odborů vlády, komise a sekretariát, a další vládní činitele a to většinou podle blíže nevysvětlených kritérií.
Předseda vlády jmenuje ministry i takové, kteří jsou v oblasti podnikání představiteli silových skupin a firem, ti pak svým známým a příbuzným umožňují získat neoprávněné preference v zaměstnání, ve veřejných soutěžích, ve státních zakázkách, v důležitých orgánech navazujících na vládu nebo zřízených vládou.
Předseda vlády se nechová přiměřeně svému postavení (veřejná vystoupení, hádky s opozicí, manželské a nemanželské vztahy).
Počet ministerstev a jejich obsazení pracovníky je neúměrně vysoké, v některých případech až o 50 – 100 % vyšší než za totality.
Ministři zneužívají svého postavení v obsazování různých funkcí, členů dozorčích rad ve státních podnicích, ve využívání osobních aut, ochranky a dalších „prebend“.
Při jmenování ministra je vždy prvním a nejdůležitějším jeho aktem výměna kancelářského nábytku v milionové hodnotě, výměna cca 20 – 50 % osazenstva, výměna přepychových aut, event. zřízení nové podřízené organizace.
Víte, že vláda v roce 1998 vyměnila 31 tun zlata z našeho zlatého pokladu s Německem za dluhopisy? Vyměnila zlatý poklad, u kterého neustále roste cena za papírové dluhopisy, které naopak neustále ztrácí inflací svoji hodnotu. Cena zlata od zmíněného prodeje, vzrostla cca 10x. Mince nevyčíslitelné numismatické hodnoty se prodali na kila jako surové zlato. Kdo nese zodpovědnost?
KRIZE TOHOTO STOLETÍ Bajaja007
Inflační rejdy mocipánů jenom oddalují konečný krach systému. Oni ti povedení kapitáni průmyslu by si snad i dali říci, ale státní daňový systém by se zhroutil. Oni totiž všichni ti „superlídři“ zapomněli po čtyřicet let, postupně se připravit na eventualitu komputerizace a automatizace. Nikdo ani ve snu tenkrát nepomyslel na asijskou vlnu Tsumani – levné produkce. Měli pouze jedinou věc před očima – to jest tučné, rychlé, nezasloužené zisky. A tak je v zájmu těchto skupin: „jet ve zlatém kočáru, močálem černým, kolem bílých skal“.
Oni ti pánové s universitním vzděláním, když zadlužovali stát a celý národ, vyčůraně mysleli, že inflace – zrovna jako už předtím, vyrovná úroky a ještě na tom vydělají. Jenže pozapomněli – při té jejich vychytralosti, že bankéři nejsou včerejší.
Nadvládní bankéři už dávno se posichrovali a zacpali díry, kde jim utíkaly peníze a zotročení celých států. Snad jedině Řekové na tom vydělali, zadlužujíc se tak, že nikdo nemůže ani pomyslet, že to jednou splatí. Ovšem aspoň jejich vlády pomohly lidu a zavedly důchodový věk od 55. Penze na naše poměry velmi solidní a dovoz zboží, že každý – i ten poslední Řek, hmatatelně poznal prospěch. Pro bankéře je to ovšem čistá ztráta, ale jenom zdánlivě, protože o to víc sejmou jiné státy, které se budou snažit zachovat fér-play a snažit se dluhy splácet. Ovšem s úroky je to zotročení národů na stovky let, jestliže vůbec ty úroky splatí.
Nezaměstnanost je jev, který je jenom uměle udržovaný. Před čtyřiceti lety se diskutovalo, že k tomu musí dojít, protože technologie, komputerizace, automatizace vyřadí naprostou většinu lidu z pracovních procesů. (Tenkrát vůbec nebyl ani ve snu brán v úvahu asiatský fenomén, kdy tyto státy dodávají snad už polovinu zboží vyspělým státům, které velice rychle upadají do nevyspělosti a zadlužení.) Všechny kapitalistické státy však narážejí na hráz, která jim brání se připravit na tuto vlnu kdy všeho bude dost a málo práce pro lidstvo. Tou hrází je „greed“, čistá sobeckost všech korytářů a jejich předvoje – světové banky.
Jestliže není dost práce, musí se rovnoměrněji rozdělit. Velmi dávno se mluvilo o tom, že jediná možnost je snížit pracovní týden tak, aby odpovídal pracovní síle toho kterého národa – bez krácení koupěschopnosti každého individua. Ovšem zde je problém, všichni ti vedoucí průmyslu – jako Waltmartři a bankovnictví, musí především snížit očekávané profity. Manažér Disneylandu nesmí brát víc profitu, než bere celý ten ohromný park. ČEZ nesmí ždímat národ, aby několik příležitostných šajstrů – manažerů, bralo a žralo královsky nezasloužené platy. Korupce nesmí vládnout a chytrouškové typu Krejčíře, Stehlíka, Grosse, Maddofa nesmí vystrčit i jen růžky. Není také možné do nekonečna zvyšovat profity investorů bez ohledu na možnosti všeho lidstva. Špičkoví herci, zpěváci, reklamní špičky, sportovci a všechny ty hvězdy taky musí pochopit, že nemohou lid ždímat tak, že za jeden rok jejich výdělku by mohly žít solidně sto padesát let. Není nic přehnaného, když příkladně za jeden rok dostanou max. pětkrát tolik než průměrný člověk. Je určitá hranice únosnosti, a ne že ne. Je povinností státu dbát na to aby se neroztáčela kola inflace a znehodnocovala tím práce starších generací.
Překvapivě i odbory na celém světě k problému mlčí, předáci bohatě placení z fondů státních a členské základny – zaměstnaných, i nezaměstnaných. Ono je totiž dobré bydlo být placeným odborářem, se všemi šperky, co k tomu náleží, než být nezaměstnaný se slabou podporou. A tak radši mlčí. Ticho! Pst. Nedělejte vlny. Téměř všechny úspěchy pracujících a Unií byly vydobyté generací před námi. Je to hloupě malá kontribuce současných Unií. Mladí, skuteční vlastenci, by měli vyházet zkostnatělé dědky, spících desetiletí na vavřínech svých otců.
Města, která jsou stavěná ve stejném stylu tisíce let, měla své opodstatnění do nedávné doby. Původně byla stavěná dost kompaktně, aby jen bryčky, koně a pěší mohli projít. Před šedesáti lety tento styl kompletně ustoupil autům a dopravě. Najednou se musely ve městech stavět obrovské garáže. Spací komunity, které vyžadovaly denní dopravu desítky kilometrů. Nákupní střediska daleko od měšťanů, aby měli dostatek místa pro parkoviště. Najednou potřeba aut zvětšila rozlohy města, že se jeden bez auta neobejde. Protože se auta ve městě vyžadovala, obrovské plochy a obrovské plochy zpětně vyžadovaly auta. Konkrétně auta a automobilový průmysl se stal modlou a „šíleným slonem“ na bedrech národa. Dnes jsou beznadějně zastaralá, neúčinný moloch, živící se na neefektivnosti systému.
Jeden si může představit, že auta budou výlučně na periferii města, používaná pouze na komunikaci mimo město. Města by se mohla přestavět tak, aby byla funkční, tím i daleko kompaktnější.Města by měla zásadne řešit dopravu tak aby měštani nemuseli vůbec používat auta k denní potřebě. Tzn. bydlení a práce, včetně všech servisů dení potřeby být v okruhu půl hodiny chůze, což je necelých 1,5 km. Vytvářet takové bunky o dvou, třech tisících obyvatel a z těch buněk vytvářet celé města. Najednou by vznikly plochy, že stejný počet obyvatel by se vešel ani ne na polovinu země a komunikace i infrastruktura by se zkrátily – dokonce i při lepším komfortu pro všechny. Ušetřené náklady by byly stamilionové. Všichni obyvatelé města by bydleli v deseti podlažních budovách, což by zmenšilo komunikace ještě daleko více. Práce a markety, včetně všech servisů by byly v rádius max. půl hodiny pěšky. Pro většinu by se tím eliminovala denní potřeba použití auta. To by snížilo potřebu produkce aut a maximálně účinněji vyřešilo zamoření vzduchu. Uskupení životního servisu s obytným prostorem by šetřilo také obrovské množství výhřevné/chladicí energie.
Využívání energie a vyhřívání je sto let „za opicemi,“ protože byly „důležitější“ věci na pořadu – jako; dvě světové války, neustálé haštěření národů, závist sousedů, neskutečně hloupé vedení vedoucích „voditelů“. „Voditelé“ neměli na takové „hlouposti“ čas a navíc, oleje bylo dost a levnější než voda. Naši otcové „flear“ do vzduchu tolik plynu, že dnes by dvacet let mohli vyhřívat – snad třetinu světa, aniž bychom museli platit haléře. My sami doslova vypatláme tolik energie, že naše děti a jejich děti by měly energii na dalších čtyřicet let navíc. Bez nadsázky se dá říci, že jsme plenitelé budoucnosti našich dětí. Ovšem my jsme na sebe milosrdní a nazýváme to „Pokrok“. Nejlépe uděláme pro naše potomky, když přestaneme vyvážet nerostné a „rostné“ bohatství našich dětí a necháme jim to v zemi.
TO, CO U NÁS VLÁDNE, NENÍ DEMOKRATICKÝ KAPITALISMUS,
TO JE PLANTÁŽNICKÝ SYSTÉM OTROKÁŘŮ.