Po druhé světové válce prostoupilo Evropu komunistické a socialistické myšlení. Vznikla převažující představa, že člověk se může vymknout působení trhu a vůbec všem přirozeným mechanizmům. Člověk měl vše ovlivňovat podle své vůle, nic nenechat přirozenému řádu. Plánované hospodářství nahradilo trh, plánovat se měla kultura, plánovat se měla i porodnost. To poslední dočasně zůstalo pouze na jednotlivcích. Tento způsob myšlení se netýkal jen totalitních států, ale ve svobodném světě se socializační tendence zpožďovaly neochotou některých vrstev obyvatelstva a tím také k mnohým utopickým vizím naštěstí nedošlo. Postupně se na obou stranách železné opony prokazovalo, jak jsou tyto vize neúspěšné. Pouze ve svobodném světě se to mohlo změnit demokratickými metodami.

  Materiální vyspělost evropské civilizace je založena na kapitalismu. Kapitalismus je založen na volné hospodářské soutěži, která je obdobou zákona přirozeného výběru v přírodě. Čím jsme blíže přírodě a necháváme fungovat přirozené mechanismy, tím je život svobodnější a náročnější, přirozený výběr vytváří větší rozdíly ve výsledcích práce. V hospodářské oblasti nebyl vymyšlen lepší způsob udržující lidskou vůli k práci a činnosti, všechny umělé a nepřirozené systémy vedly ke ztrátě motivace, kterou vládci museli nahrazovat násilím, aby vůbec nějaké výsledky byly dosaženy.

   Dovolil bych si zobecnit, že soutěž je jakýmsi základem života, je přirozeným mechanismem, který nepůsobí jen v trhu, ale i v jiných případech. I sociální sounáležitost uvnitř národa nakonec slouží jednotě společenstva, aby bylo silné ve vnější soutěži mezi společenstvy. Cílem lidstva není a nikdy být nemůže, aby soutěž zanikla a světem se rozprostřela všeobjímající láska založená na rovnosti. Ano, láska být musí, ale jen k těm, kteří neuspěli v soutěži a chybí jim prostředky nebo trpí, tedy jim pomoci v problémech, nikoliv je učinit rovnými s vítězi soutěže. Pokud by se láska ztotožnila s rovností, potom nemá svět šanci. Motivace k práci a snaze by zanikla, nebylo by čeho dosahovat a život by se stal zbytečným. Prvořadě by se to zobrazilo na neplození dětí. To se bohužel už částečně děje. Kdo nepoznal komunistický režim, a to lidé na Západě většinou nechápou, těžko rozumí tomu, co to je ztráta motivace a jak hluboce působí. A to ještě v komunistickém režimu existoval černý trh, také ještě do rodiny nepronikly zhoubné rozkladné marxistické myšlenky. Opravdový komunismus je snaha udělat z lidí zvířátka v zoo, bez vůle, stále dobře nažraná. Taková zvířátka (stejně i lidé) ztrácí veškeré přirozené instinkty, vůli překonávat obtíže, dovednosti a schopnosti, protože je nepotřebují k životu. Ztrácí se i důvod mít potomstvo.

  Bohužel, po pádu komunistického režimu byla přijata myšlenka, že jedinou soutěží je trh, tedy soutěž jednotlivců. V ostatních oblastech soutěž být nemusí. Dokonce i soutěž politických stran se stala tržní soutěží, protože je založena na penězích. Všechno prostoupil pocit potřebnosti pouze peněz k dosažení čehokoliv. Soutěž ničeho jiného neexistuje, neexistuje soutěž myšlenek v politické oblasti, neexistuje soutěž kulturních děl podle kvality, sport se stal soutěží peněz, sdělovací prostředky se řídí pouze sledovaností vysoce financované nekvality. Soutěž založená na jiných principech než penězích neexistuje. Lidé zabředlí v tomto myšlení postkomunistické fascinace trhem možná současný stav kritizují, ale příčinu obvykle hledají „v lidech“, v absenci nějaké ideologie nebo prostě jen naštvaně kritizují a šíří beznaděj.

   Ale, co je to za trh, který nedovede rozpoznat kvalitní myšlenku, kvalitní kulturní dílo, dokonce ani kvalitní výrobek? Co je to za režim, kde vítězí bulvární kultura, čím nezodpovědnější je politická idea, tím přitažlivější, kde se výrobky konstruují tak, aby vydržely jen do konce záruční doby, kde potraviny jsou vyrobeny z čehokoliv, hlavně že chutnají? Tento trend samozřejmě prostupuje celou Evropu, ale v chudších zemích Východu je výraznější. Je to snad kapitalismus? Tak je jen nazývám levicovými apologety, kteří by chtěli svět bez soutěže a nekonečnou rovnostářskou lásku ke všem. Ve skutečnosti tento systém kapitalismem není. Dokonce i převody peněz z dceřiných akciových společností v Česku svým holdingům v zahraničí není kapitalismus. Dceřiné společnosti jsou za svoji dobrou práci trestány a špatná rozhodnutí holdingu musí sanovat. Ačkoliv to neumím dobře vysvětlit, odborníci dokonce tvrdí, že celá hospodářská krize nastoupila v bankovním světě právě proto, že se špatná práce platila a dobrá nikoliv. Parametry soutěže jsou nastaveny tak, že vítězí špatné lidské vlastnosti. Nikoliv schopnosti pracovat, podnikat a obchodovat, ale leštit kliky na úřadech, mocensky vládnout pomocí peněz, vytvářet stranické mafie a celou demokracii převést na boj mocenských mafií, který už se soutěží nic společného nemá, zatímco kvetou podlé vlastnosti. Kde se ztratily tržní a demokratické principy? Kde se ztratila soutěž v rámci pravidel?

  Pokud se stávající deformovaný kapitalismus zdá být nemravný, obvykle se volá po jeho zrušení. Ale co by nastoupilo místo něj? Komunismus, který problémy jen znásobí, protože odstraní poslední způsob životního boje a motivaci k úspěchu a ke smyslu života? Málokdo chápe, že je zapotřebí zavést poctivou soutěž do všech oblastí života.

  Nejhorším produktem deformovaného kapitalismu jsou dotace, státní zakázky, rovnostářské důchody a nevhodné sociální podpory. Dotace a státní zakázky motivují ke korupci, klientelismu a stranickým mafiím. Monopol stranických mafií, jakéhosi konglomerátu politiků a podnikatelů, ovládl stát. Politici potřebují na svoji činnost peníze od spřízněných podnikatelů a ty potom odměňují státními zakázkami a dotacemi a vůbec penězi ukradenými společnosti. K tomu se namanou ještě navíc nějací podvodníci a vyděrači. Protože nemohou dosáhnout monopolu hospodářskou likvidací konkurence, monopolní praktiky uplatňují přes politickou sféru. To vede potom k navyšování dotací a státních zakázek, jejichž ceny se šplhají na několikanásobek skutečné hodnoty práce, aby se získalo co nejvíce peněz pro mafii. Volby se potom stávají válkou mafií, jde jen o peníze a už vůbec ne o nějaké myšlenky. Důležité je slíbit voličovi cokoliv, jen aby volil danou mafii. Vzhledem k obrovským penězům, které se v tom motají, ani nelze jinak a z celé situace se stal mechanismus.

  Průběžné důchody, závislé pouze na předchozích příjmech, jsou nespravedlivé, bezdětní důchodci jsou živeni dětmi někoho jiného a matka, která nemohla dělat kariéru je trestána nízkým důchodem. Sociální podpory vedou k vytváření sociální skupiny lidí, kteří nepracují a nikdy pracovat nebudou, budou jen rodit děti kvůli přídavkům a posílat je krást. Nastartované přirozené mechanismy fungují pro společnost záporně. Soutěž byla vyřazena a byla nahrazena rovnostářstvím a nespravedlivým odměňováním. To jsou komunistické principy v prostředí nadvlády peněz.

  Z toho je možnost se dostat jen samofinancováním co největšího množství subjektů, bez dotací, snížením státních zakázek na minimum a zavedením veřejných kontrol. To poslední má ovšem velká omezení pro ztrátu pružnosti a operativnosti. Proto je samofinancování nejlepší metodou a jeho využití pro co nejvíce subjektů je účelné. Jednotlivé samofinancované subjekty jsou potom ve svobodném prostředí samostatné a vzájemně mezi sebou soutěží, čímž lidé dostávají další příležitost ke kreativitě a celý systém další impulz k rozvoji.

  Dovedu si představit soutěž obcí, které budou mít vlastní daně, hospodářskou samostatnost a budou se starat o svoje sociální případy. Mohou přetahovat mladé lidi poskytnutím bytů a podnikatele snížením daní a vůbec celým kvalitním prostředím života včetně bezpečnosti. Tak se pomocí soutěže budou řešit věci, které by stát řešil jen s obrovským plýtváním, budou se řešit záležitosti z jiného pohledu než jen z hlediska trhu.
  Domnívám se, že i kvalitní výchova více dětí v rodině je možná správným nastavením přirozených principů života. Děti se budou starat o svoje staré rodiče a ti během svého života budou vedeni k tomu, aby děti dobře vychovali k úspěchu v životě a také si jich obstarali více, když budou na nich ve stáří více závislí. To je možno zařídit určitým dílem daní, ze kterých přímo bude pocházet část důchodu rodičů. Určitě se objeví mnoho dalších mechanizmů, které je zapotřebí zkoumat a zavádět do života na základě historických zkušeností, protože jedině tak se předejde přehmatům typickým pro utopické teorie.

  Taktéž ve světovém prostoru musí zůstat soutěž národů, států a civilizací. Je zapotřebí jen odstranit válečná střetnutí nejlépe rovnováhou sil jednotlivých bloků. Soutěž musí být jen ekonomická a vytváření vzorů, které potom budou druzí napodobovat. Multikulturalismus je proti smyslu soutěže civilizací, každá musí být jedinečná v soutěži s druhými, nemůže se infiltrovat zevnitř jinými civilizacemi, ale ani kulturami. Jednotná světová vláda a nějaká jednotná smíšená civilizace je prvním krokem k úpadku, protože principem pokroku je soutěž. K tomu musí být státy hospodářsky i kulturně samostatné.

  V tomto světovém prostředí potom musí mít stát vnitřní jednotu lidí chápajících svoji kulturní odlišnost a mající niterný vztah ke své zemi, ke svému státu a národu. Na základě toho je zapotřebí nastavit parametry vnitřním mechanismům, tak, aby demokracie ve státě byla soutěží myšlenek, demokracie v obci umožňovala lidem obec dobře spravovat, sdělovací prostředky umožňovaly soutěž kulturních děl a trh soutěž výrobků a služeb. To ovšem může být zavedeno jen s pocitem, že to vše, včetně správné rovnovážné výchovy dětí, posiluje národ v soutěži s jinými národy.

Autor článku Vlastimil Podracký je spisovatel a publicista. Vydal knihy: Vyberte si šéfa, Pozor na tunelování, Občanská obroda, Návrat k domovu, Hrdinům se neděkuje (životní příběh Vladimíra Hučína), Žluté nebezpečí, Poslední člověk, Temná komora a Sodoma Gomora. Publikoval doposud převážně na eportálu a eurabii.