Nadpis článku si mohou dát mrtví z Majdanu na náhrobní kámen. Vše ostatní je zástupné. Žádný
boj za svobodu se nekonal, nekoná a nebude konat. Nejde o nic jiného, než o vliv nad
strategickými dodávkami plynu z Ruska do EU, bez kterých se Unie neobejde.
V lednu 2009 přerušilo Rusko dodávky zemního plynu Ukrajině z důvodu sporu o jeho cenu. Spor
trval tři týdny a dotkl se států Evropské unie. Přibližně 80% plynu z Ruska putuje přes Ukrajinu,
přičemž z celkové spotřeby v EU pokrývají dodávky z Ruska přibližně třetinu. Brusel šílel. Právě
tehdy uzavřela Tymošenková s podporou politiků EU nevýhodnou smlouvu na dalších deset let s
Ruskem. Smlouvu, která znamenala obrovské finanční ztráty pro Ukrajinu, ale zajistila na další
období dodávky do EU. Mimo to, že tratila Ukrajina, začaly na transferu plynu vydělávat firmy
ovládané Tymošenkovou, přezdívanou „plynová princezna“, a jejím manželem.
Tymošenkovou poslal ukrajinský soud do vězení za zneužití svých pravomocí při podpisu
smlouvy a za Ukrajině způsobenou škodu. Poslal do vězení ženu, která vytrhla energetický trn z
paty Evropské unii za cenu nevýhodné smlouvy pro Ukrajinu. Její manžel odjel do České
republiky a ta mu dala politický azyl. Celou dobu se snažil Brusel, který označil Tymošenkovou za
politického vězně, tlačit na Ukrajinu, aby ji propustila. Poslední snahou byla nepřekročitelná
podmínka Bruselu pro podpis asociační dohody s Kyjevem, a sice že Ukrajinci, když už ji
nepropustí, jí alespoň přijetím speciálního zákona umožní léčbu v zahraničí. Demokraticky
zvolený ukrajinský parlament, na jehož volby dohlíželi paradoxně i zástupci EU a neshledali
žádných vad, zákon nepřijal, a Janukovyč navíc odmítl přijmout podmínky asociační dohody,
které byly horší, než nabídka Ruska. Tymošenková, které byl Brusel zavázán za obnovení
dodávek plynu do EU skrze pro Ukrajinu nevýhodnou smlouvu, zůstala v base.
Cokoli, co se odehrálo od okamžiku nepřijetí asociační dohody pod taktovkou „boje za svobodu“,
cokoli, co plní titulní strany novin a hlavní vysílací čas televizí, a co se tváří jako vzdor lidu proti
prohnilému korupčnímu systému, to vše je zástupné. Brusel podpořil demonstranty v ulicích, kteří
sehráli svou roli, aniž by vůbec tušili, na jaké šachovnici stojí, a se slovy o boji za lidská práva
předvedl ukázkovou politickou a mediální akci ve stylu „vrtěti psem“. Už před dvěma roky jsem
napsal, že bylo chybou udělit politický azyl Tymošenkovi, a že je jen otázkou času, kdy na
Ukrajině dojde ke scénáři ne nepodobnému Arabskému jaru, ve kterém také nešlo o svobodu, ale
o prachy. Dva roky jsou pryč, scénář byl oprášen, použit, a Tymošenková, které byl Brusel
zavázán, je z basy venku a stane se symbolem „nové Ukrajiny“.
Na Majdanu zatím ti, co nepochopili svou roli a nechali se na šachovnici dosadit, nesouhlasí s
podepsanou dohodou a vyhrožují útoky na demokraticky zvolené lidi a budovy, kde vykonávají
svůj mandát, a kde přijímají jak běžícím pásu jednu normu za druhou pod tlakem strachu o život
svůj a svých rodin. Demonstranti odmítají vyslyšet tři hlavní opoziční lídry, kterým se to vymklo z
rukou. Jistě. Tzv. opozice totiž není složená z jedné, dvou, nebo tří za jeden provaz táhnoucích
skupin. Jsou to desítky a možná stovky uskupení, které zjevně nemají stejný cíl, ale mají zatím
jediného nepřítele. Až ho uženou, půjdou proti sobě a budou tvrdit, že to každý viděl jinak. A mrtví
z Majdanu? Ti si budou moct nechat dát na náhrobní kámen „Zemřel kvůli ruskému plynu do EU
a Tymošenkové v base“. To je totiž pravdě o mnoho blíž, než všechny ty zneužité prázdné řeči o
svobodě.
Hoďte Molotovův koktejl kdekoli v EU a zastřelí vás taky
Hoďte ho v USA. Zastřelí vás. Dost možná ho hodit ani nestihnete, bude stačit, když
neuposlechnete výzvu, abyste ho položili. Hoďte ho na Ukrajině a jste hrdina boje za svobodu.
Možná za to dostanete metál, prachy, nebo politický azyl.
O žádný boj za svobodu nejde. Nešlo o něj v Iráku, kde západní politická rozhodnutí zabila víc lidí
z řad civilistů, než se to kdy povedlo Saddámovi. Výsledek? Občanská válka, kterou doplňují
mrtví v ulicích po teroristických útocích, je na vzestupu. Vydělal jen zbrojní průmysl a obchodníci
s deštěm v podobě humanitární pomoci. Další v řadě si přišli na své při novém přeobsazení pozic
v ropném průmyslu, nebo na obnově za naší účasti zničeného. O svobodu nešlo ani v Libyi.
Jedinou „vinou“ Kaddáfího bylo, že odmítl dál odebírat zbrojní techniku od Francouzů, kteří se
těšili na další odbyt v době, kdy jim hospodářství upadalo. A to se neodpouští. Když je přestal
kupovat on, dostali je tam po svém. Výsledek? Tisíce ozbrojených skupin, které válčí lokálně mezi
sebou o vliv. Jsou na tom hůř než dřív a je otázkou, zda se jim kdy vůbec podaří dostat alespoň
na takovou úroveň, jakou měli za Kaddáfího.
Evropská unie dostala před časem Nobelovu cenu za mír. Od té doby si kladu jedinou otázku.
Kolik tohle mírová Potěmkinova vesnice stála a komu. Podpora teroristů ve státech Arabského
jara a pomoc při převzetí moci rebely nás stála nejen majlant a způsobila obrovské
hospodářské škody, ale vyprodukovala do té doby nevídané množství uprchlíků do Evropy, které
na jejich lodích ani nemáme koule v rámci našeho pseudohumanismu zastavit na moři včas a
vrátit zpátky. To, co Evropská unie provedla v suverénních státech v Africe, má k míru přesně tak
daleko, jako Molotovovy koktejly k pokojnému vyjádření politického názoru na Ukrajině.
Když si v Belgii, ve Francii, Itálii nebo Německu dá kdokoli na hlavu kuklu a vyjde do ulic, žádná
represivní složka se s ním nesere. Politici je neoznačí eufemistickým termínem „nespokojená
opozice“, natož snad že by jejich vzdor označili za „mírumilovný projev touhy po svobodě“. Jsou
to extrémisté a radikálové. Pokud možno pravicoví, protože to dobře zní. Když si s nepokoji
nevědělo rady Řecko, poslala tam Unie dokonce policejní složky, složené z příslušníků členských
států, aby to vyřešily. Při demonstracích v Evropě jsou vodní děla a mlácení demonstrantů
obušky za podstatně menší „přestupky“, než vidíme dnes na Ukrajině, na denním pořádku.
Zapomeňte na skutečné násilí, stačí neuposlechnutí příkazu k opuštění místa.
Evropská unie udělala obrovskou chybu, když podpořila Arabské jaro. Nepoučila se a vlastní
problémy chce eskalací problémů jinde zastřít. Bohužel stejnou angažovaností, která ve finále
uvedla státy v Africe do chaosu. A povedlo se. Média nevysílají nic jiného. Nebýt podpory
„opozice“ na Ukrajině od počátku vyjití do ulic, která dodala té ulici sílu zdaleka nejen v rovině
slovní podpory, nebyl by konflikt tak daleko. Evropská unie má stále více svých vlastních
problémů, než aby se opět srala do vnitřních problémů suverénního státu, kterým Ukrajina
bezpochyby je. Přesto, nebo spíše právě proto, se teď schází její politici napříč a přijímají „tvrdá
stanoviska“.
Na Ukrajině jsou mrtví. Mrtví především z řad těch, kteří týdny hází Molotovovy koktejly na
policisty, lynčují je, vypalují budovy a ničí zařízení a soukromý majetek v ulicích. Je primárně
chybou idealistů, kteří stojí vedle nich, nedistancují se a netuší, že ve skutečnosti nejde o jejich
boj za svobodu, ale o boj jiných o vliv nad Ukrajinou, přes kterou vedou strategické produktovody
do Evropy, že jsou mezi mrtvými také. Do háje, zkuste udělat třetinu toho, co dělají „rebelové“ na
Ukrajině, kdekoli v EU. Zastřelí vás taky.
František Matějka
