ŽIJI SI NAD POMĚRY, PANE PREMIÉRE, omlouvám se….
Tak si říkám, jaká je škoda, že nějakého režiséra nebo dramaturga nenapadlo toto kajícné vyznání zpracovat na silvestrovskou scénku. Jistě by překonala rekord sledovanosti….
Přemysl Votava: Žiji si nad poměry, pane premiére 01.01.2024
Všechno to začalo sdělením pana premiéra, že nás důchodců je moc, dětí zase málo a že důchodový účet to neunese. Jsem tím viníkem, státní kasu tuneluji již osmnáct let.
Druhý den na cestě metrem jsem na cestujících viděl, že mně ta vina přímo kouká z očí, oni jedou unaveni z práce a já hříšník v pohodě od vnoučat zadarmo, a dokonce sedím na sedadle, mně cedulkou vyhraženém. Podobně to bylo i v supermarketu, kde jsem vzbudil pozornost u těch mladších vánočkou, citrony a třemi pomeranči… Na lojovou kouli pro sýkorky jsem si už netroufnul. Je nesporné, že mou vinou budou Vánoce pracujících chudší. Usoudil jsem, z ustaraného výrazu pana premiéra, že si žiji nad poměry…
Na Štědrý den jsem nemohl usnout z toho mého hříchu. A když jsem už zabral, přišel zlý sen… Stojím jak zločinec na pranýři, pan premiér mě peskuje za mou drzost požadovat navýšení penze, když důchodový účet je v mínusu.Potím se a slyším jeho výtky: „Člověče, vy jste se zbláznil, teď v době energetické krize, války na Ukrajině a v Gaze, vy chcete přidat. Nemáme peníze na sešity a barvičky pro školáky, neurodily se brambory, mrkev, cibule… a vy chcete přidat. Považte, to zvýšení pro důchodce by nás vyšlo pěkně draho, a ještě v době, kdy potřebujeme stovky miliard na nová americká letadla F-35, na nové tanky, také pražská Zoo hledá u mne miliardu pro medvědinec Člověče, vy nevidíte stávky učitelů, protesty lékařů, se svou mzdou jsou nespokojeni i školníci, uklízečky a kuchařky? Je dokonce možné, že v této chvíli stávkuje parlamentní kuchyně a já zítra budu bez oběda. A zrovna má být domácí svíčková s knedlíkem a brusinkami, na kterou jsem se tolik těšil, a to vše za 30 korun. A to nedej Bože, kdyby stávkovaly kuchařky celý týden. Vy si snad myslíte, že si ty peníze někde ve vládním sklepě tiskneme. Každému říkám, že i my ve vládě šetříme, já například jezdím nakupovat do Německa Nutellu, tam ji koupím za polovičku! Podobně pan prezident, ten zase zajede na motorce do Polska… Musíte se více snažit.“ Pan premiér pokračoval ve svém ekonomickém rozboru, vysvětlil tajemství výhodného nákupu zemního plynu (LNG) ze zámoří, místo toho levného ze Sibiře, k tomu přidal hněv na Orbána, Fica, že oni sobecky myslí jen na ty své domácí, nešetřil ani Babiše ani Čínu… Ráno mě z toho zlého snu rozbolela hlava.
Přitom jsem chtěl panu premiérovi toho tolik říci, o svých čtyřiceti letech práce v ČKD, o desetitisících tramvají, které jsem pomáhal kompletovat a které stále jezdí v Praze, Brně, Plzni… Ale i v Kyjevě, Charkově, Koreji, dokonce i v Africe. Chtěl jsem mu ještě povědět o milionech podnikových a družstevních bytů, postavených v Československu, v jednom z nich již 45 let bydlím. Povědět mu i o vodních dílech na Vltavě, o cementárnách, o ocelárnách, o energetické soběstačnosti, o soběstačném zemědělství, o vesnici pulsující životem, ale i o populační explozi na počátku sedmdesátých let. Do penze se chodilo v šedesáti, maminky dokonce ještě dříve. Povědět mu také o podnikové rekreaci, o zdravotní a sociální péči…
Dnes se omlouvám panu premiérovi, vím, že má jiné starosti a na mne, starého dědka, nemá zrovna čas. Dnes je zde, zítra v Bruselu, pozítří v Kyjevě, popozítří v Africe, ono řídit celý svět není legrace. Mezitím mu doma, ti podobní jako já, stávkují, nebo nemravně chtějí přidat k platu či k penzičce.
